Zkáza trojstěžníku Bounty, díl první

    0
    HMS Bounty (zdroj: Getty Image)

    Krása jachtingu před časem přinesla krátkou zprávu o potopení historické plnoplachetní lodě HMS Bounty. Současně také naše redakce přislíbila, vrátit se k této smutné a tragické události ještě jednou a podrobněji. Článek, který se chystáte přečíst, vznikl na základě materiálů CNN, Wikipedie a částečně i podle dalších internetových článků rozesetých po různých serverech a Facebooku. Příběh Bounty, krásné lodi s tragickým koncem je mementem pro každého z nás. Pro nás pro všechny, co se vydávají na moře. Moře neodpouští a každý skipper, každý kapitán si toho musí být vědom. Historická předloha – původní Bounty skončila v plamenech na pláži ostrova Pitcairn. Její replika, jedna ze dvou, odpočívá na mořském dne. Tady je její příběh.

    Prolog
    Posádky velkých plachetníků, a vlastně vůbec všech lodí, vždycky žili dobrodružný život. Ale takový život nikdy není prost nebezpečí. Důkazem toho jsou vraky lodí rozesetých po dnech všech světových oceánů. A nejde jen o doby minulé. Moře je stejně neúprosné teď, jako kdysi. Důkazem toho jsou události, které vedly k potopení proslulého plnoplachetníku Bounty v hurikánu Sandy. Dvě tragická úmrtí v důsledku potopení vyvolala spoustu otázek.

    Kapitola 1: Kde se stala chyba?

    Před svítáním, 29.října 2012

    Déšť bičoval palubu a v podpalubí bylo slyšet kvílení hurikánu. Strojovna byla zaplavená vodou do výše pasu, motor i generátory nefungovaly a loď byla bez pohonu a bez elektrické energie. Vítr dosahoval rychlosti 80 uzlů (téměř 160 km/h) a vlny se tyčily do výše 9m. Pár hodin před svítáním, v pondělí 29.října 2012, proslulý dřevěný trojstěžník HMS Bounty prohrával svoji bitvu s hurikánem Sandy.

    Kapitán Robin Walbridge si pokládal stále jednu a tutéž otázku. Kde se stala chyba? Kdy se všechno takhle vymklo z rukou?

    Schovaní v navigátorském přístřešku a vyčerpaní z neustálého boje s vodou, která každou vteřinu proudila do lodi, nikdo z posádky neznal odpověď. Jedno ale bylo jisté: Bounty jde ke dnu.

    Kde se stala chyba? Proč nikdo z posádky veřejně nezpochybnil kapitánovo rozhodnutí plout směrem k hurikánu? Proč nebyla lodní čerpadla lépe zkontrolována, než se Bounty vydala na cestu? Jak to, že loď po nedávných opravách začala nabírat vodu tak rychle? Proč museli zemřít dva lidé?

    Tento příběh je založen na výpovědích svědků a na rozhovorech s přeživšími členy posádky. Rozhovory se zaměřily hlavně na způsobilost lodi k plavbě a na kapitána, který velel v podstatě amatérské posádce. Deset z patnácti členů posádky se na lodi plavilo méně než rok, z toho dva se k posádce přidali teprve měsíc před poslední cestou. Majitel Bounty však odmítl s CNN diskutovat a tak jeho stanoviska veřejně nezazněla.

    Někteří členové posádky vypověděli, že v komunitě námořních jachtařů kolovaly zvěsti o chatrném a zanedbaném stavu Bounty a nedostatečném výcviku posádky. Ale jiní říkají, že to nebyla pravda. V minulosti dvakrát prošla loď rozsáhlými opravami a část prací byla dokončena jen pár týdnů před katastrofou. Bounty díky svému statusu Uninspected Passenger Vessel (UPV- typ oprávnění lodi na převoz šesti a méně pasažérů) nepodléhala tak přísným předpisům jako obchodní námořní lodě a i přesto se lidé na loď stále hrnuli. Měli příležitost naučit se námořnímu řemeslu starých námořníků od muže, kterému věřili a kterého ctili. Muže, který se podle svých vlastních slov nebál plout skrz hurikán.

    „Kde se stala chyba? Proč nikdo z posádky nezpochybnil kapitánovo rozhodnutí plout směrem k hurikánu?“

    V době, kdy Bounty vyplula vstříc hurikánu Sandy, nesla posádku složenou z lidí toužících po dobrodružství. Dobrodružství života kolem skučících větrů a širého moře. Loď ale nedokázala být tak silná a odhodlaná jak její posádka doufala. Během svých posledních hodin se stala peklem na zemi. Katastrofa poznamenala všechny. Všem zúčastněným změnila pohled na život a na smrt.

     


    Kapitola 2: Osudné rozhodnutí

    Pozdní odpoledne, čtvrtek 25.října

    Walbridge si prohlížel tváře členů své posádky stojící na palubě Bounty v kotvišti v New Londonu, Connecticut. Byl to tradiční sraz u kormidla, místa, kde se konávaly setkání všech posádek Bounty. Za několik málo hodin měla loď vyplout na cestu do St. Petersburgu na Floridě, kde ji čekaly plavby pro turisty, kteří také chtěli poznat radosti a strasti námořníků na historické lodi.

    St. Petersburg byl také domov kapitána, celoživotního námořníka s větrem ošlehanou tváří, naslouchadlem a s prořídlými šedými vlasy, často svázanými do úzkého culíku. Walbridge zde sdílel pohodlný dům se svojí ženou, které láskyplně říkával slečno Claudie. Kvůli jeho námořnímu putování ho neviděla již přes měsíc. Ten den měl Walbridge 63. narozeniny, a tak spolu ráno mluvili přes Skype. Oba se těšili na setkání, ale hurikán Sandy se měl postavit mezi ně.

    Obloha nad Connecticutem byla povětšinou jasná, s lehkým větrem a nejvyššími teplotami k 10°C. Už teď ale internet hlásil varování před velkou bouří vyskytující se asi 125 mil jihovýchodně od Nassau na Bahamách. Meteorologové předpovídali, že se Sandy v následujících několika dnech zvětší, bude postupovat severozápadně a pak se stočí na severoseverovýchod, podél východního pobřeží Ameriky.

    „Každý, kdo nechce plout, může odjet,“ prohlásil „nebudu to brát nijak ve zlém.“ Nikdo se nepřihlásil.

    Walbridge věděl, že se v posádce objevily pochyby o plavbě v takovém počasí. Strachující se rodiny a přátelé psali a volali každému, jestli jsou v pořádku a jestli vyplují. První důstojník John Svendsen později přiznal, že v soukromí vyzval kapitána, aby cestu zrušil – aby zůstali v New Londonu nebo zamířili jen do nedalekého přístavu. A tak kapitán, který strávil za kormidlem Bounty sedmnáct let, svolal posádku na palubu.

    Kapitán Robin Walbridge. Zdroj: Herald News
    Kapitán Robin Walbridge. Zdroj: Herald News

    Setkání u kormidla se tradičně odehrává jako porada mezi kapitánem a posádkou a Walbridge se ujal slova. Popisujíc Sandy vyslovil názor, že kolem této bouře je až příliš mnoho mediálního šílenství. Popsal předpokládanou trasu a vývoj hurikánu a představil svůj „plán útoku“ zaměřený na vyvíjející se větry v jeho okolí , které by se daly použít jako příznivý vítr.

    „Lodě jsou před hurikány v bezpečí jen na volném moři“ říkal Walbridge. „Nebylo by to poprvé, co bych proplul hurikánem.“

    Ostatně, není to tak neobvyklé. Námořníci dobře znají taktiku plavby při okrajích velkých tlakových níží s využitím různých sektorů frontálních poruch, které přinesou vítr v žádaném směru. Také velmi známé námořnické přísloví říká: ‚Ochraň svou loď před pobřežím, ona tě ochrání před mořem.‘ Bohužel, tahle stará a osvědčená taktika měla tragicky selhat.

    Jako další zmínil Walbridge možnost výběru. Každý, kdo nechce plout, může odjet, prohlásil a ujistil posádku, že to nebude brát nijak ve zlém. Nikdo se nepřihlásil. A ani nikdo nedal své obavy najevo a to včetně prvního důstojníka. Ten den prostě žádná vzpoura na lodi Bounty neproběhla. Celá posádka se svěřila do rukou kapitánovi a jeho lodi.

    Kapitola 3: Mořští nomádi

    Jejich věk se pohyboval od 20 do 66 let. Čtyři z nich byli na Bounty pouze pár měsíců. Jiní několik let. Pro strojníka a kuchaře to byla první velká plavba.

    Pracovat na tradičně vyrobené dřevěné lodi s ráhnovým oplachtěním není jednoduché. Americké lodě tohoto typu se počítají v pouhých desítkách. Posádka Bounty tak byla pestrou směsí lidí vyhledávajících nová, neznámá místa a dobrodružství. Mnozí z nich vyrůstali v přímořských městech hrdých na svoje námořní tradice. Byli to studenti, důchodci, námořní nadšenci, cestovatelé, dobrodruzi i ženy v domácnosti.

    Jenom jedno nalodění na Bounty – jako turistky – stačilo Anně Spragueové k tomu, aby po takovém životě zatoužila. Žurnalistka z Auburnské Univerzity zdědila svou lásku k plachtění po svém otci a přiživovala ji ve školních soutěžích v jachtařském týmu. Ale až minulý březen se úplně zamilovala do vznešených plnoplachetních lodí tall-ship na jejich festivalu ve svém rodném měste Savannah, Georgia.

    Od první chvíle, kdy se její nohy dotkly paluby, věděla, že takový život je pro ni. Získat práci na podobné lodi by mohlo otevřít dveře jejím snům: dobrodružství kombinovaném s cestováním. Když si Anna Bounty prohlížela, viděla 180 stop ušlechtilého dubu a Douglaské jedle. Její oči sledovaly řadu tří dřevěných stěžňů sahajících až 30 m do nebe. Nemohla tomu odolat.

    „Jak se dostanu tam, kde jste teď vy?“ vyhrkla hned na prvního člena posádky, kterého potkala.

    Později toho dne narazila i na Johna Svedsena, prvního důstojníka. Ve svých 41 letech s vlasy dlouhými až do půli zad strávil Svedsen většinu svého života na moři, kde se také živil jako potápěčský instruktor a námořní kapitán. K Bounty se přidal v lednu roku 2010. Tváří v tvář Annině nadšení a sebedůvěře, nabídl jí Svedsen dobrovolnické místo lodního kadeta, které by se časem mohlo změnit v placené. Neváhala ani vteřinu.

    Stejně jako Anna se Claudene Christianová (42 let) zapsala na Bounty v březnu 2012. A stejně jako Anna na podobné lodi nikdy nepracovala. Claudene žila na různých místech jako je Aljaška, Los Angeles a Oklahoma. Nikdy se nebála zkoušet nové věci. Soutěžila v průvodech krásy a provolávala slávu Univerzity Jižní Kalifornie jako jedna ze Song Girls, založila společnost na výrobu panenek a dokonce byla jednu dobu spoluvlastníkem baru v L.A.

    Myšlenka nalodění se do posádky na loď s ráhnovým oplachtěním ji napadla po prohlídce repliky slavné dřevěné lodě Christophera Columba, Niny. Zdálo se, že se musí připojit k Bounty když už pro nic jiného, tak alespoň pro svůj původ: Claudene o sobě prohlašovala, že je potomkem Fletchera Christiana – muže, který před staletími vedl vzpouru na původní Bounty.

    Historie repliky lodi Bounty začala v roce 1962, kdy byla postavena pro natáčení MGM filmu „Vzpoura na Bounty“ v hlavní roli s Marlonem Brandem. Na rozdíl od originální verze z 18.století, replika měla jako pohon k plachtám ještě dva motory a také byla o něco větší než její předloha. Nikdy neměla přežít 50 let. Ve skutečnosti byl původní plán filmařů ji nechat zničit stejně jako byla zničena původní Bounty, kterou vzbouřenci na ostrově Pictairn zapálili. Zapálit Bounty a změnit ji tím v plovoucí peklo by určitě vytvořilo úžasné filmové záběry, ale sám Brando se postavil ostře proti. Vedení MGM se muselo podřídit.

    Během let přešlo vlastnictví Bounty na milionáře Teda Turnera, který ji nakonec daroval komorní nadaci Fall River v Massachusetts jako výcvikové plavidlo. Generální opravou prošla Bounty v roce 2001 a v roce 2006. Nyní patřila organizaci HMS Bounty se sídlem v New Yorku, která ji používala jako turistickou atrakci a posílala z přístavu do přístavu. Nicméně loď neměla licenci na převoz pasažérů přes moře.

    Týden před tím, než Bounty opustila New London, Christianová, Spragueová a ostatní členové posádky trávili čas opravami trupu. Dřevěná plavidla potřebují zvláštní péči a ochranu před vodními organismy ničícími trup z vnějšku. Shnilá prkna musí být odstraněna a nahrazena novými. Trhliny a otevřené švy se zatěsňují speciálními materiály. Přesto je známo, že do každé lodi teče a do repliky historické lodi zvlášť, a tak se posádka drobnými průsaky neznepokojovala. Jako důkaz původu z poloviny století se očekávalo, že do Bounty přeci jen trochu poteče. Rozbouřené moře to ale mohlo zhoršit.

    Přestože Claudene neměla žádné námořní zkušenosti s lodí tohoto typu, posádka si jí rychle oblíbila a netrvalo dlouho a Claudene zapadla mezi kolegy. K některým chovala téměř slepou náklonnost, skoro jako matka. Claudene a Anna se připojili ke skupině námořníků různých osobností a z různých prostředí, ale všichni sdíleli jedinou touhu: vidět svět jako jej viděli starověcí mořeplavci, kdy Kolumbus, da Gama a Magellan objevovali kulatost Země.

    Další na palubě byli:

    Adam Prokosh, 27, vážný a zamyšlený námořník, který na moři strávil již 5 let. Na palubě Bounty se plavil v té době 8 měsíců a doufal, že jednoho dne bude kapitánovat svoji vlastní loď.

    Kadet Jessica Hewittová – odhodlaná 25 letá absolventka prestižní Maine Maritime Academy, vždy s úsměvem na tváři a pozitivním přístupem.

    Další absolvent MMA, 37 letý Matt Sanders měl post druhého důstojníka. Vysoký, ramenatý námořník s ostrými rysy ve tváři také nikdy předtím nesloužil na dřevěné lodi jako byla Bounty.

    Lodní strojník Chris Barksdale (56) a kuchařka Jessica Black (34) byli na Bounty jako nejnovější přírůstek do posádky. Nalodili se až v průběhu posledního měsíce před vyplutím z Connecticutu.

    Mark Warner (33) se jako kadet přihlásil v květnu 2012. Bounty byla jeho čtvrtá loď tohoto typu.

    Kadet John D. Jones (29) plul poprvé na Bounty ze St.Augustine na Floridě a nikdy předtím neměl zkušenost s prací na dřevěné plachetnici.

    Drew Salapatek (29) z Blue Islandu v Illinois se svými dlouhými blonďatými vlasy a vousy a jemnými způsoby sdíleli s kapitánem Walbridgem vzájemný respekt.

    Laura Grovesová (28) byla na Bounty tříletý veterán. Na lodi byla bocmanem – měla na starost přidělování všech úkonů na lodi a stanovení jejich priorit. I přes svůj malý vzrůst budila respekt.

    Doug Faunt (66) byl na Bounty pět sezón jako elektrikář dobrovolník. Po dvou desetiletích práce v obrovské korporaci Cisto System si mohl dovolit popustit uzdu své vášni pro historické lodě a pracovat na Bounty beze mzdy. Se svými znalostmi o počítačích, motorech a komunikačních zařízeních byl na Bounty velmi užitečný. Na palubu lodi si přinesl svého cenného plyšového medvídka a vzal pár svých kolegů pod ochranná křídla, včetně Claudene a dalšího kadeta jménem Josh Scornavacchi.

    25 letý Josh Scornavacchi kolem sebe šířil klidnou a tichou atmosféru. Narodil se se srdcem pravého dobrodruha a ze svého bydliště ve východní Pennsylvanii přišel na Bounty se snem obeplout jednou celou zeměkouli.

    Všichni přišli pracovat pro Walbridge, rodáka z Vermontu, který si ve svých 18 letech půjčil plachetnici a objevil tak svoji životní vášeň. Vypracoval se z lodního mechanika na floridské řece Suwannee až do Massachusetts, kde vedl výcvik nových posádek pro slavnou americkou fregatu USS Constitution.

    V roce 1995 převzal Walbridge velení na Bounty jako nájemný kapitán a učitel mnoha námořníků, kterým Walbridge s oblibou říkal „budoucí kapitáni Ameriky“.

    Pro nové členy posádky obsahoval základní výcvik bezpečnostní lekce, například jak si rychle obléci záchranné obleky, označované jako obleky Gumby. Později se dozvěděli, jak bezpečně lézt do ráhnoví a starat se o plachty. Kapitán také učil posádku jak manévrovat s lodí v různých podmínkách. Byl to jeho způsob jak udržet přehled kadetů o celkovém obraze lodi a nechat je přemýšlet, jak jejich jednotlivé role a úkoly zapadají do jednoho celku – plující plachetnice.gumby_suit

    V umírněných dávkách projevoval Robin Walbridge na lodi i svoji osobní stránku. Kapitán hodně věřil na námořní pověry: třeba hrnce a pánve v kuchyni musely být vždy zavěšeny ve směru, odkud přijít příznivý vítr. Ale to nebylo nic divného. Každý námořník je pověrčivý. Měl také svůj vlastní typ projevu, který posádka nazývala „Robinismus“. „Vstávat, vstávat má malá paví očka!“ nebo „Vstávat, vstávat má malá háďata!“ volával, když budil spící posádku.

    Intimnější vztahy byly na palubě celkem obvyklé. Někteří se báli, že by kapitán mohl lodní románky zatrhnout. Obavy se nejvíce projevily dne, kdy Walbridge svolal posádku. Jako předmět jednání uvedl: rozmnožování. Co tím myslí? Posádka na sebe během shromažďování na palubě házela ustarané pohledy.

    „Objevil se na palubě velký problém“, řekl kapitán s vážnou tváří. Pak se ale rozesmál. „Naše jízdní kola se ‚rozmnožila‘ a z jednoho máme dvě“, řekl. A poprosil posádku, aby zredukovala počet kol na lodi.

    Kapitola 4: Na širé moře

    Podvečer, čtvrtek, 25.října

    Ok, vyrážíme, zavelel Walbridge. Odražte od břehu! Poslušna rozkazů se Bounty vydala na svou cestu vstříc hurikánu.

    Byl nádherný čtvrteční večer a o Sandy zuřící poblíž Baham, o tisíc mil jižněji, nebylo nejmenší známky. Ale i tak měli kadeti plné ruce práce s přípravou lodě na bouři. A že se bouře ukáže, bylo více než jisté.

    S oběma motory na cestovní výkon rozkázal kapitán plout na jihovýchod. Posádka věděla, že se chce dostat co nejjižněji, jak jen to bude možné – a také co nejrychleji to bude možné. Plachtěním jižně od Sandy by se mohli dostat dostatečně daleko od hurikánu a pak zamířit zpátky na západ směrem na Key West na Floridě a okolo západního pobřeží Floridy do St. Petersburgu.

    Když ve čtvrtek v noci Bounty vyplula podél východního cípu newyorského Long Islandu, objevila se voda v oblasti bilge – prostoru na dně lodi pod čarou ponoru – ovšem pouze na běžné úrovni. Prostor bilge je navržen tak, aby zadržel malé množství vody, která se dostane do lodě běžnou cestou, například deštem, vlnami či průsaky. Elektrické pumpy pak vodu z tohoto prostoru pravidelně vypumpovávají zpět do moře.

    „Mezitím stoupala hladina v podpalubí a běžný výkon pump ji přestal zvládat.“

    Co ale dělalo starosti nově najatému strojníkovi Chrisu Barksdalovi, byla sama strojovna. Tvrdil, že by potřebovala pořádně vyčistit. Dřevěné piliny a třísky pokrývaly celou podlahu a všechno vypadalo staře a opotřebovaně.

    Před příjezdem do Connecticutu prodělala loď pár oprav v loděnici v Boothbay Harbor v Maine. Shnilá 18-stopá prkna v přední část trupu byla vyměněna za nová a všechny trhliny a mezery pod čarou ponoru byly utěsněny. Vedoucí loděnice varoval Walbridge, že některé další části trupu, například některá žebra, jsou také shnilá. Kapitán na to prý řekl, že plánuje opravy dodělat později.

    Kolem půl desáté dopoledne v sobotu 27.října, asi 300 mil východně od Virginia Beach ve Virginii, změnil kapitán plán. Namísto pokračování podle původního plánu zůstat východně od bouře, nařídil změnit kurz. Chtěl vést loď severozápadně od hurikánu a využít jeho převažující větry. Úvaha kapitána nebyla vůbec špatná. Bohužel ale Sandy nečekaně změnila směr a zesílila. Novým kursem se tak Bounty dostala přímo do cesty blížícímu se hurikánu. Hurikánu, ze kterého se nakonec stal jeden z rekordně největších hurikánů a který zasáhl přes 900 mil východního pobřeží.

    Většina posádky nikdy neplula v tak velké bouři. Práce na kymácející se lodi může značně vyčerpat i zdravého a silného člověka. Obyčejné úkony jako chození, spaní a jídlo se mohou stát obtížnými, ne-li nemožnými. Mořská nemoc otupuje smysli a naleptává vůli…

    Vítr zesílil a námořníci na Bounty zpozorněli. Jak loď rozrážela stále větší vlny, stávala se plavba drsnější a drsnější. Mezitím stoupala hladina v podpalubí a běžný výkon pump ji přestal zvládat. Voda z bilge přetekla do strojovny.

    Kapitola 5: Walbridgova cesta

    Sandy nebyl kapitánův první hurikán.

    „Neexistuje nic jako špatné počasí.“ Řekl jen týden předtím než vyplul vstříc bouři. „Existují pouze různé druhy počasí.“

    Ve videu, které si nakonec našlo svou cestu až na Youtube, vysvětluje, jak se „bezpečně dostat“ z hurikánu. Snažit se plout co nejblíže k jeho oku jak jen to jde a zůstat za bouří v jejím jihovýchodním kvadrantu.

    „Honíme hurikány,“ řekl tehdy usmívající se Walbridge.

    Třetím ve velení po kapitánovi byl na této plavbě Dan Cleveland, 26- letý absolvent Walbridgovy školy jachtingu v bouřích. Vysoký, sympatický, bývalý zahradník s vousatou tváří a uklidňujícím barytonem se přidal k Bounty v roce 2008. Byla to jeho první práce na velké plachetnici. Později toho roku zažil Cleveland Walbridgevu taktiku plavby za bouří na vlastní kůži, kdy kapitán nastavil kurs přímo za bouří.

    „Nikdo nechce být v cestě bouři,“ učil Walbridge Clevelanda, „ale najít bezpečné místo za ní je dobrá taktika.“

    Ale ne každý je ochoten plout Walbridgovou cestou.

    Dva bývalí členové posádky na Bounty, které CNN kontaktovala, popsali kapitána jako muže nerespektujícího pravidla, s nepředvídatelným stylem vedení, který odmítá dodržovat protokoly.

    „Na plavbách často rozhodoval o kurzu a směru plavby bez konzultace s posádkou,“ řekla CNN Sarah Nelsonová, která sloužila pod Walbridgem 9 měsíců v roce 2007. Bounty byla její třetí loď, teď je z ní licencovaný kapitán a velí svým vlastním posádkám.

    Když tenkrát Sarah řekla svým přátelům, že se bude plavit na Bounty, překvapilo je to. Není to dobrý nápad, říkali. Ta loď se každou chvíli rozpadne!

    Sarah se ale rozhodla podobné pochyby ignorovat. Ale její zkušenost nakonec dala varovným hlasům jejich přátel za pravdu. Potvrdila, že Bounty operuje v tzv. šedé zóně, kde se porušují pravidla a kde chytré náhradní řešení může ušetřit čas, úsilí a peníze. Dosvědčila také, že při proplutí frekventovaným Gibraltarským průlivem Bounty porušila námořní pravidla o bezpečnosti plavby.

    Jednou Sarah dokonce našla díru v jednom z lodních stěžňů. Ohlásila to, ale nikdo s tím nic nedělal a ona se přestala na lodi cítit bezpečně. Její negativní pocity nakonec převládly a Sarah po protestech opustila Bounty uprostřed cesty. Další svědectví potvrdilo alespoň jednu ze stížností Sarah Nelsonové; stěžeň, na který si upozorňovala, byl později vyměněn.

    Další z licencovaných kapitánů a bývalá členka posádky Bounty, Samantha Dinsmore, souhlasí se Sarah: Walbridge nebyl nejlepší kapitán, pod kterým jsem pracovala, řekla. Při výskytu potenciálně nákladných problémů se stavem lodě vždy hledal snadné řešení. Byl také velmi vynalézavý v obcházení pravidel. Občas uměl být i tvrdohlavý, tvrdí Samantha, a o plánech plavby se nechtěl radit s posádkou.

    John Svedsen, který pracoval s Walbridgem více než dva roky a byl prvním důstojníkem na poslední cestě Bounty, řekl o kapitánovi, že byl „velmi pevný ve svých názorech“. Ale nikdy ho neviděl vyhledávat nebezpečí v bouřích. Bounty se rozhodně nesnažila dohnat hurikán Sandy. I tak Nelsonová a Dinsmorová potvrdily, že je problémy Bounty v Sandy nijak nepřekvapily.

    Poznámka redakce. Při vší úctě, svědectví obou žen vypadá spíše jako uražená ješitnost. Každý, kdo se kdy plavil na moři ví, že údržba lodě je do značné míry improvizace, protože moře je v předkládaných překážkách velmi vynalézavé a rozpočet není nikdy bezedný. Stejně tak porušování předpisů v Gibraltaru můžeme ponechat představivosti čtenářů; takhle se dá obvinit skutečně každý. Ohledně toho, že kapitán sám rozhodoval o kursu a trase – no od toho je kapitán. To ví každý, kdo kdy vstoupil na loď. Však je taky kapitán za vše odpovědný.

    Zdroje:

    CNN (http://edition.cnn.com/interactive/2013/03/us/bounty/)
    Wikipedie.com
    US Coast Guard
    KFAI Public Radio
    Facebook.com

    Pokračování příště