Velká plavba Jónským a Tyrhénským mořem, část 1/4 – Princezna

0

Plavba, kterou popisuji dále, je již staršího data. Přesto se jedná o jednu z mých nejkrásnějších plaveb ve Středomoří. Trvala tři týdny a vedla z Řeckého Patrasu na Liparské ostrovy a pak až na Elbu. Je to cesta krásným koutem našeho světa, který ve svém díle zvěčnil už Homér. Ale nebyla to jen trasa, proč na tuto plavbu rád vzpomínám. Byla to také jedna z posledních plaveb legendárního keče Princess a zároveň jedna z prvních plaveb neméně legendární La Grace. Stal jsem se tak, možná s trochou nadsázky, malým kouskem české námořní historie. Přeji krásné čtení. 

20.5.2011
Cesta začala odletem z Mnichova do Řeckého Patrasu Araxos. Letadlo společnosti Tuifly, která je jednou z mála co do Patrasu létá, odlétalo z Mnichova v šest ráno a tak mě Skipřenka obětavě na letiště dovezla autem. Vyráželi jsme z Prahy před půlnocí a ve tři ráno byli na letišti. Cestou nás stíhali blesky a déšť, ale nakonec jsme šťastně dorazili na letiště do Mnichova. Nevěřili byste, jak i tak obrovské letiště, jakým mnichovské je, může být v noci prázdné a depresivní.

V pět jsem zamával Skipřence, zamáčkl skoro slzu a vlezl si do tranzitu a dál ke gejtu. Letadlo odletělo na čas za necelé dvě hodinky jsme sedali v řeckém Araxosu. Tamní letiště je malé a vojenské. Srdce obdivovatele letadel potěšily vojenské F16 rozmístěné podél ranveje, duši cestovatele naopak nepotěšilo, že do 40km vzdáleného Patrasu, kde čekala Princezna, nejezdí z letiště žádný autobus. Plán totiž byl dojet z letiště autobusem – nenapadlo mě, že tam taková věc nebude. Chvíli jsem si povídal s takovou sympatickou slečnou v uniformě, která mi radila, svézt se taxíkem do vesnice jménem „Chorasoslorasosněconěco“ a odtud autobusem do Patrasu, ale vzhledem k svému jednomu dvacetikilovému báglu a dalšímu menšímu, jsem bloudění po řeckých vesnicích vzdal a vzal si taxíka. Škodu Superb.

Taxík jel hladce a po mírném nedorozumění, kdy jsme hledali „port“ a ne „marina“, jsem stanul před marínou Patras. Za taxíka jsem vypláznul 55 EUR, což mě moc nepotěšilo, ale hlavně, že jsem byl na místě. Kanárkově žlutá loď jménem Princezna se houpala u mola. Sláva, jsem na místě

Na lodi již čekal kapitán Milan Antoš (kapitán) s Ludvíkem Kocourkem, kterému nikdo neřekne jinak než Kocour. Ten zaskakoval za neexistující posádku při plavbě z Porosu kolem Peloponésského poloostrovu a nyní směřoval na Korfu, kde se měl nalodit zpátky na La Grace, která ho Milanovi půjčila. U Peloponésu zažila Princezna bouři, při které přišla o plachtu (genu) a teď si druhý den lízala rány.

Kanárkově žlutá Princess u mola v Araxasu

Princezna je svého druhu legenda. Několikrát překonala Atlantik pod velením svého majitele a kapitána, kterým nebyl nikdo jiný, než Pepa Dvorský, kapitán La Grace. Na Princezně strávil mnoho šťastných mil, ale nakonec ji by byl nucen prodat, protože veškerý čas musel věnovat La Grace. Příběh, který právě čtete, popisuje jednu z posledních plaveb Princezny. V současné době je Princezna již několikátý rok na suchu v zastrčeném francouzském boatyardu, kde se tiše a neúprosně rozpadá bez známek zájmu nového majitele.

Princezna je majitelská loď, keč s dvěma stěžni a s kutrovým oplachtěním (dvě přední plachty, kosatka a gena). Je z roku 1974, takže trochu starší dáma, ale v době plavby byla pořád ve vynikající kondici. Původně závodní zaoceánská jachta 43 stop dlouhá s nízkou nástavbou a s velkým prostorem v podpalubí disponuje kromě kormidelního kola v kokpitu  i zcela krytou druhou kormidelnou v salonu. Ve vybavení jsou samozřejmě navigační přístroje včetně GPS mapového ploteru a méně běžného radaru. Princezna má spaní v salónu, dvě boční kajuty a kajutu příďovou. Jako první z posádky přišedší mám právo vybrat si kajutu a tak se uvelebuju v pravoboční velké kajutě pro dva. Prostě luxus.

Nalodil jsem se a zbytek dne uběhl v družné (alkoholové, jak jinak) zábavě s polským jachtařem, jehož loď stále kousek od té naší. Na Princezně není ani kousek jídla a tak vybaluju zásoby (Express menu) a bohatýrsky večeříme.

Počasí je slunečné, ale večer je trochu chladno. Noc v maríně Patras stojí 40EUR.

21.5.2011
Noc je klidná, ráno si dávám sprchu v umývárnách patřících k jakémusi kulturnímu divadelnímu stánku, které v betonové podobě stojé u maríny. Ale slečna, která tam hlídá hadry a smetáky nás nechává klidně vysprchovat, takže jsem spokojenej. (Babizna, která přišla na odpolední směnu už nikoho vysrpchovat nenechala.). Pro neznalé – řecké maríny mají daleko skromnější zázemí tak, jak to člověk zná třeba z Chorvatska. Stání je sice o něco levnější (i když ne o moc), ale služby často nulové.

Dopoledne je ve znamení povalování po lodi. Milan shání ventil k Zodiaku, což se nedaří. Ve tři hodiny doráží další člen posádky, Tomáš. Jdeme společně nakoupit do nedalekého supermarketu, kde necháváme 150 EUR. Více nás nebude, jen tři, a tak po naložení zásob je Princezna připravena k odplutí. V 17:00 zvedáme kotvu a míříme kursem 270 přes Jónské moře do Itálie. Čeká nás nějakých 300 námořních mil, což je skoro 600 kilometrů, než znovu vystoupíme na břeh v Messinské úžině mezi Itálii a Sicílií. Na mole necháváme s obrovským báglem Kocoura, který čeká na trajekt na Korfu a pak už necháváme nehezký Patras za zádí.

22.5.2011
Vzhledem k tomu, že jsme tři, rozdělujeme si noční hlídky systémem 4 hodiny hlídky (2 hodiny kormidlo + 2 hodiny přísedící) a 2 hodiny spánku. Není to nic extra. Čtyři hodiny bdít a jen dvě hodiny spát, ale nedá se nic dělat. První den mám hlídku 22:00 – 02:00 a pak od 04:00 do 08:00. Celou mojí první hlídku lovíme vítr, ale skoro nejedeme. Ve dvě nahazujeme motor a aspoň trochu se posouváme. Pak celý den střídavě na plachty a občas motor, vítr fouká mizerně, Řecký Poseidon nás nechce od pevniny pustit. Za prvních 24 hodin jsme upluli 80 námořních mil, což není mnoho. Večer zase nefouká. Přes den jsme nespali, jen se střídali u kormidla.

23.5.2011
Noční hlídky mám od 24:00 do 04:00 a pak od 06:00 do 08:00. Začínám pociťovat nedostatek spánku. V noci to byla občas krizovka – stál jsem u kormidla hypnotizoval kompas, jehož čísla červeně svítí. Postupně začala čísla mizet, až zůstalo jen W – 270. Pak zmizelo i to, a to už jsem spal ve stoje. Ani druhý přísedící hlídky nedokázal těmhle velkým mikrospánkům zabránit. Loď najednou začne měnit pomalu kurs a teprve změna charakteru plavby člověka probere. Ještě že nejsme v autě. Loď se srovná do kurzu a jede se dál. V noci začalo trochu foukat od severu a objevili se poměrně krátké vzteklé mrtvé vlny. Protože nefouká moc, Princezna na nich trochu tancuje.

Ráno nám vlna shodila hrnec s tuňákem a těstovinami ze stolu a obsah se rozsypal po podlaze. Nezbývá mi než to uklidit, a tak se plazím v salonu po podlaze a uklízím rozsypané jídlo. Ale vlny, nevyspání a to, že jsem ohnutý si vybírá daň. Stačím sice tuňáka douklidit, ale pak musím na palubu a je mi regulérně blbě. Co se dá dělat, mořská nemoc je tady.

Mrtvé vlny a slabý vítr si vybírá daň i u druhého člena posádky, Tomáše, kterému se chvíli po mě udělá blbě také. Jediný v pohodě zbyl kapitán Milan, který nás trochu pobaveně a trochu znepokojeně pozoruje.

Vítr zesiluje, u lodě se ukazuje hejno delfínů. Byla to nádherná podívaná, natočil jsem jí na foťák (kupodivu během natáčení mi špatně nebylo). Asi sedm delfínů skotačilo před přídí lodě, vyskakovali z vlna a zase se nořilo. Byl to až mystické.

Delfíni

Navzdory mořské nemoci se s Tomášem  a Milanem střídáme u kormidla a na rozdělení nočních hlídek se také nic nemění. Jen když nekormidlujeme, tak ležíme v kokpitu a koukáme do nebe. Během dne přichází srážky a zima a tak je v kokpitu trochu mokro, ale mě osobně je to úplně jedno. Jsem oblečenej do jachtařského oblečení, kapuci na hlavě a že na mě prší mě vůbec nevzrušuje. Ale jsem rád, že jsem si pořádní jachtařské oblečení pořídil.

24.5.2011
Hlídku mám od 22:00 do 02:00 a pak od 4:00 do 8:00. Krize z nevyspání a z mořské nemoci je značná. Sice je mi lépe, ale o to více se mi chce spát. Vítr fouká pravidelně a u uháníme na plné plachty. Boční vlny jsou pořád stejné, asi metr a půl, někdy dva, ale už si zvykám. Jen to nevyspání. V noci bych přísahal, že slyším zobcovou flétnu. Zcela jasně hrála přes svistot větru v lanoví. Vůbec se nedivím Odysseovi, že se v těchto vodách radši poutal ke stěžni. Scilla i Chabrida leží naším kursem. 🙂

Přes den je mi líp, snědl jsem jablko i kousek chleba. Krásně tu zhubnu. 🙂 Pozdě odpoledne se na západě objevuje pevnina. Itálie! A taky naděje, že se konečně vyspíme:-)

Princezna uhání pod všemi plachtami, co má
Konečně jižní Itálie
Pokud zrovna člověk nekormidluje, snaží se urvat trochu spánku

Obeplouváme podpatek italské boty a vplouváme do jižního ústí Messinské úžiny. Provoz zhoustl, ale není to nijak hrozné. Nad hlavou nám přelétají přistávající letadla a břehy se rozsvěcují tisícem  světel. Poznat v tomhle zmatku poziční světla blížící se lodi není nijak snadné. Messinou se navíc valí slušné vlny a vítr fouká přímo proti. Takže všechny plachty dolů a motorujeme, v téhle změti lodí se nám nechce křižovat. Lodí to zmítá nahoru dolů i do stran, ale mě už je dobře a vlnobití snáším úplně v pohodě. Stejně tak Tomáš.

Pomalu se probíjíme na sever, až se konečně na dohled objevuje náš cíl Reggio di Calabria. Ve dvě ráno se vyvazujeme v ošklivé malé maríně v průmyslovém přístavu v Reggiu. Díky silnému bočnímu větru bylo zaplouvání značně divoké, ale nakonec stojíme. Ještě v noci se jdeme vysprchovat, v maríně jsou takové mobilní buňky se sprchami a záchodem. Ale voda teče horká a to je nevýslovné blaho. Pak zalezeme do spacáku a konečně se pořádně vyspíme.

Princezna v Reggiu di Calabria

25.5.2011
Druhý den nás skásnou v maríně o 45 euro. Jdeme se podívat do města, ale je divné, stejně jako marína. Cesta do centra  vede přes přístav a cementárku, ale ani to město pak není nijak skvělé. Nejsme schopní nikde najít třeba pizzerii a trochu se najíst. Já aspoň nacházím bankomat, protože bude třeba doplnit naftu. Pak najdeme i něco jako restauraci/bistro, kde se trochu najíme a kde mají překvapivě internet zdarma. Tak každý vyřídí, co je potřeba a vracíme se na loď.  Cestou prší, pak začně bouřka a tak se stihneme schovat nejdřív do kavárny na kafe a pak střídavě, podle intenzity deště, přebíháme mezi úkryty až do maríny.

Pojízdné chodníky v Reggiu

Marina v Reggiu sice má čerpací stanici, ale světě div se, nefungují čerpadla. U benzínky trůní dva italští strejdové, pokuřují a uvnitř mají narovnané asi 4 kanystry s naftou. Říkám kolik budeme asi potřebovat a jeden z nich skočí do auta a doveze kanystry další. Tak kupujeme v kanystrech 120 litrů nafty, které vláčíme asi padesát metrů k lodi a tam je Milan za mé asistence nalévá do nádrže. Je to pakárna a navíc nás stojí 204 EUR, což je 42 korun za litr. Dost drahé a hádejte se se strejdou Italem, když nejede ani kasa, ani pumpa, cenovky jsou vynulované a cenová politika je napsaná na papírku uvnitř kanceláře benzínky. Navíc samozřejmě oni ani slovo anglicky, já ani slovo italsky, kromě „tropokáro“, což znamená příliš drahé. Jenže loď naftu potřebuje, co se dá dělat a tak  jsme s Tomášem museli zaplatit. Ale dost dlouho mě to žralo. Aspoň že přestalo pršet. V 17:00 zvedáme kotvy a dáváme vale ošklivém Reggiu a podivné maríně, o které v průvodci píšou, že v ní potkáte i krysy.

Vplouváme do Messinské úžiny a severním kursem míříme do Tyrhénského moře. Počasí se umoudřilo a čerstvý protivítr nás vyprovokoval k vytažení všeho prádla. Křižujeme Messinskou úžinou za velké jachtařské pohody, obdivujeme okoloplující cruisshipy a tankery a obdivně si prohlížíme pobřeží Itálie i Sicílie. Italská strana je velmi hornatá a tak se hovor stáčí na vylodění spojenců za druhé světové války a také na Spartaka, který ve zdejší krajině nakonec dobojoval svůj poslední boj. Messinská úžina je skutečně impozantní místo.

V družném hovoru se setmělo a přišel čas rozsvítit poziční světla. Ale nesvítila. A nic nepomáhalo. Jediné co svítilo, bylo motorové světlo a palubní světlo. Obě jsme nechtěli při plavbě na plachty použít a tak jsme nejužší místo messiny křižovali na plachty osvětleni pouze zahradní solární lampičkou z Bauhausu, která byla trvale umístěná na zádi.

Plavba noční Messinskou úžinou. Všude nás míjejí ohromné lodě

Když jsme se dostali k místu, kde bylo nutné křížit plavební dráhu (naším cílem byla Scilla), začalo to být napínavé. Frekvence námořních kolosů je v tom místě značná a my jsme pevně věřili, že nás mají na radaru a že u toho nechrápou. Vítr navíc polevil a tak naše rychlost překročení messinské plavební dráhy klesla na tři uzle. A aby toho nebylo málo, málem jsem vrazili do neosvětleného rybářského člunu.

Navrhoval jsem kapitánovi, ať nahodíme motor a svítíme aspoň motorovým světlem, abychom z toho místa zmizeli co nejdřív, ale pokračovali jsme dál na plachty. Naštěstí asi pří třetím obratu začali svítit poziční světla (asi nějaký špatný kontakt ve stěžni) a šlo to trochu veseleji. Nakonec, těsně před půlnocí, se před námi objevil maják Scilly a zanedlouho jsme již kotvili před pláží pod středověkým hradem, který se vypíná na skále nad vodou. Vypadalo to, že jsme připluli do vážně krásného místa.

Trasa Patras – Reggio – Scilla

Pokračování příště…