Trable, nic než trable

6

Psáno v lednu 2016

„No jo , můžu si za to sama… Nemám si vymýšlet nesmysly. Jako třeba mít loď. A ještě navíc úplně sami. Minule nás na to bylo aspoň víc. Vždyť si přece pamatuji, jaké nervy to byly s Meret, když jsme ji kupovali od toho podvodníka. Je to jen před čtyřmi lety…. Ale to byl podvodník. Sám to o sobě prohlásil. Teď už jsem poučená, teď už to bude v pohodě. Je to velká chorvatská charterová firma. Prodává víc lodí. Určitě ví jak na to. A ještě je to celé zaštítěno velkou brokerskou firmou, která má v nabídce stovky lodí po celém světě. To bude v pohodě….“ Ó, jak jsem se mýlila. Vždycky, když si oddechnu, že už to bude dobrý, tak vyskočí jak čertík z krabičky další problém. Ale vezměme to popořádku.

Plány vypadaly skvěle

V dobrém jsme se v září 2015 rozloučili se spolumajiteli Meret a zůstali bez lodi. Chvíli to šlo, asi tak dva týdny, ale pak jsme zjistili, že to nejde. Že jsme v tom až po uši. Že charterové plavby nám už nedokáží nahradit ten pocit volnosti, tu možnost plout kam chceme, kdy chceme… No prostě to nešlo. A tak jsme hledali a hledali, (přesněji já jsem hledala) až jsme našli novou lásku – 4 kabiny, 2 záchody, z roku 2001, dle fotek v bezvadném stavu. Může se člověk nezamilovat? Hned jsme jim napsali a že prý je Korčula stále v charteru a volná pro prohlídku bude až v polovině října. Prodává ji Asta jachting v Sukošanu. Nelenili jsme a loď si hned v prvním volném termínu pronajali na 3 dny s tím, že ji pořádně vyzkoušíme a prolezeme. Po čtyřech sezónách plaveb na Meret jsme již věděli kam koukat a co vyzkoušet. Kromě toho prodával Asta jachting i další dvě lodě, co by nás zajímaly, tak bychom to zkoukli když tak vše.

A dobře jsme udělali. Plavba byla od středy do soboty, loď se ukázala jako moc fajn a my se rozhodli ji koupit. Hned v pátek jsme to nahlásili prodejci i brokerovi, v sobotu ráno se všichni sešli, podepsali kupní smlouvu, domluvili podrobnosti, dokonce nám bez problémů vyšli vstříc i s tím, že loď odvezeme až o Vánocích a řekli, že do konce roku tam máme stání zadarmo.

Sedli jsme si spokojeni do kokpitu a vyhřívali se na sluníčku. Byla zrovna “prodejní” sobota, po molech chodili lidé a obhlíželi lodě ke koupi, kterých tam bylo docela dost. Koukali se zájmem i po té “naší” a prodejce jim vždy musel říct, že už je prodaná. A nám bylo krásně.

Odjeli jsme do Prahy s tím, že vše je jasné, bezproblémové a rozhodně se Řecko a Zak Papadakis nebude opakovat. Do dvou týdnů nám měla přijít faktura na doplatek, potom oni ke konci roku odhlásí loď, my o vánocích přijedeme a loď převezmeme. Ještě nám dohodli zimní stání lodě v Baška vodě za na chorvatské poměry rozumnou cenu. O Vánocích tam přeplujeme a pak v Česku vyřídíme českou vlajku. A na jaře hurá do Řecka.

A tak jsme doma rozbili všechna prasátka, dětem zrušili stavební spoření – stejně bydlí pořád s námi – popůjčovali si od příbuzných a provedli platbu. A začali plánovat vánoční výlet a přeplavbu do Baška vody, kde by loď přečkala zimu, než se vydáme dále na jih. Na plavbu jsme vyšetřili dva týdny, měli jsme tedy i rezervu pro případ špatného počasí. Ještě jsem si s Astou ujasnila další postup, a to ten, že doplatíme fakturu, přijedeme, loď převezmeme a v prvních lednových dnech vyplujeme. My budeme mít v ruce kupní smlouvu, fakturu a kopii dokladu o deregistraci lodě z chorvatského registru. (S těmito papíry jsme před čtyřmi lety pluli s Meret v Řecku cca 3 měsíce a na Port Police jsme nikdy žádný problém neměli.) Přeplujeme do Baška Vody a po návratu do Čech vyřešíme českou registraci. Vypadalo to jasně a jednoduše. Udělali jsme výběrové řízení na jméno lodě, Korčula se nám moc nelíbila, už se vidím v Řecku, jak to speluji do vysílačky. Rodina hlasovala a jednoznačně vyhrálo jméno GAIA. Začali jsme jí tak říkat, koupili jsme nějaké nezbytnosti, předjednali českou registraci a těšili se na Vánoce.

Po Štědrém dnu 2015

Nadešel 27. prosinec a my brzy ráno vyrazili. V 8 večer jsme dorazili do Sukošanu a běželi na molo 7 k lodi. Jenže…. Ona tam nebyla. Oběhli jsme mola 5, 6, 8 a 9 a po lodi ani památky. A to jsem jim psala, že dorazíme a Maja z Asty mi slíbila, že loď bude odemčená a klíče uvnitř. Myslela jsem si že se zblázním. Že bychom opět jsme narazili na podvodníky? Zvedla jsem telefon a zavolala na jediné číslo, co jsem našla. Kupodivu to Maja hned zvedla, divila se, kde loď může jinde být a slíbila, že to zjistí. Trošku jsme se uklidnili. Za chvíli volala, že loď je napravo na mole 4 a že nám to psali. No, nepsali. Ale hurá, je to jen malé nedorozumění. Korčulu jsme našli, zalezli do spacáků a hned usnuli.

Noční Sukošan

Další den měla proběhnout v marině schůzka s direktorem Asty s tím, že vše dořešíme a my se budeme chystat k odplutí. Čekali jsme, kdy dorazí, ale nikdo nikde. Kolem 12 hodin nám Maja zavolala, že direktorovi se do Sukošanu nechce a jestli bychom my nedorazili do Zadaru. No, úplně se nám to nelíbilo, ale co dělat. Dostali jsme adresu a vyrazili. Maja nás vyzvedla před domem, prý bychom kancelář nenašli, což se ukázalo jako pravda. A také se omluvila, že nám opravdu nedali vědět, že loď je na jiném molu. Potěšilo mne to, možná nejsou až tak podvodníci.

V kanceláři opravdu čekal direktor a první, co se nás zeptal, bylo, kde máme brokera. My na to, že jsme brokera nekontaktovali, to že je jeho broker a ne náš. Chvíli nadával, k čemu že mu takový broker je, když všechno musí dělat sám, a pak se nás zeptal, jestli máme české papíry k lodi. Vykulili jsme na něj oči a vysvětlili, že žádný registr nevystaví novou registraci lodě, pokud nemá potvrzení o předcházející deregistraci. A to my nemáme, protože nám toto ještě nedal. A on, že nám to nedal, protože ještě potřebuje podepsat kupní smlouvu. Ale my ji přece podepsali již v říjnu! A on že ne, že to byla jiná a tahle že je ta správná pro úřady. Koukli jsme se na ni, vypadala skoro stejně jako ta předcházející, jenže byla v chorvatštině, tímto jazykem ne zcela vládneme. Ale všimli jsme si, že je na ní částka o 10.000 EUR nižší,než jsme skutečně zaplatili! No přiznám se, mlčeli jsme. Znám to dobře, kvůli daním se dělají i u nás různá kouzla. My jsme skoro celou platbu zaplatili převodem a na přání direktora vezli část hotově. A ejhle – o ten kus hotově byla cena náhle nižší, ovšem ne pro nás. Kdepak asi skončily?

Takže jsme to podepsali. Říkal, že deregistraci udělá do druhého dne a předá nám ji. Zajásali jsme. No sláva! Takže pak hned můžeme vyplout. A to jsme také řekli nahlas. Zeptal se: „Vy chcete vyplout?“
My na to: „No samozřejmě, vždyť musíme dle dohody vyplout z teritoriálních vod.“
Načež direktor před nás položil fakturu na 1 000,-eur.
„Cože?! Za co to je?!“
„No když chcete plout, musíte si tu loď pronajmout.!“
„Cože??!! Vždyť je to naše loď!!! Zaplatili jsme ji, podepsali kupní smlouvu!!!“
„No to jo, ale v registru je ještě psaná na nás.“
„Ale říkal jste, že ji zítra odregistrujete, tak my počkáme a vyplujeme až potom.“
„To nejde, vy nemáte českou registraci a tady nemůže vyplout žádná loď bez registrace. To by vás policie chytila!“
„Vždyť v Řecku to šlo, 3 měsíce jsme pluli na předchozí deregistraci a kupní smlouvu, poctivě se hlásili na Port Police a nikdo s tím neměl problém. Jak to, že to nejde tady?!“
„Tady nejste v Řecku“, uzavřel jednání pan direktor, „a jestli chcete, zaplaťte 1 000 eur normální charter a já to odregistruji až potom.“

TAKŽE CHCEME-LI VYPLOUT MUSÍME SI PRONAJMOUT VLASTNÍ LOĎ PRÁVĚ ZAPLACENOU? Tak tohle je tedy absurdistán ještě větší než u nás.

Rozbrečela jsem se. Takže přece jen když ne podvodník, tak pravý chorvatský šizuňk. Jeli jsme sem 1000km podepsat jen jeden papír. Otázka, proč tu smlouvu neposlal poštou a my bychom ji poštou poslali zpět, on mohl loď odregistrovat, my si zařídit českou vlajku, nechal jen s pokrčením ramen. Přece si nemohl myslet, že mu zaplatíme 1 000 eur za pronájem naší lodě! Ale myslel si to.

Vrátili jsme se do Sukošanu s tím, že počkáme na tu deregistraci a uvidíme, jestli zůstaneme na lodi do Silvestra nebo se vrátíme domů. Bylo 28.12. Slíbil, že to přiveze následující den. Něco jsme udělali na lodi, následující den také a čekali jsme, kdy dorazí. Celý den nikde nikdo. Další den dopoledne jsem mu tedy zavolala, jak to vypadá a on, že na kapitanátu neúřadují (jsou tam každý den !) a že to bude až 4.1., což je nejbližší pracovní den. Opět na mne šly mdloby. Po krátké poradě s Jardou jsem mu opět zavolala, že to tedy tam čekat nebudeme a že nazítří ráno vyrazíme do Prahy si užít Silvestr doma a v teple a s teplou vanou (to jsem mu neříkala) a ať ty papíry pošle poštou. A on na to že ne, ať počkáme, že to bude druhý den v poledne hotové. Najednou. A jak říkával  pan Werich “Ono to jde. A ono to šlo porád…”

Druhý den, 29.12. dorazil ve 13 hodin pan direktor. A že vše má. Zajásali jsme. Opravdu nám předal všechny papíry – ověřenou kupní smlouvu, originál fakturu, potvrzení o deregistraci. Skvělé! Měla jsem pocit, že vše je vyřešeno! Slíbili jsme, že do konce ledna přijedeme a s lodí odplujeme. Jen jsem se ještě zeptala, kde je Builders Certificate k lodi, něco jako velký techničák, který je zmíněn ve smlouvě, že nám ho má také předat. Kroutil hlavou, že nic již nemá a že máme vše a opět zalamentoval na práci brokera, že to má dělat vše broker a ne on. Již jsme neměli sílu dále naléhat. Jediné, na co jsem si ještě troufla se zeptat, jestli nám někdo donese na loď tu dinghinu (malý nafukovací člunek). Rozčílil se, že se dinghy s lodí neprodává. Já naštěstí měla u sebe inzerát o prodeji lodi, kde je vypsáno vybavení a dinghy tam je. A v říjnu nám tvrdili, že loď se prodává tak jak je, a to tam člunek byl. Rozčílil se ještě víc, že to ho nezajímá, on že loď prodává bez člunku a hotovo. A jestli chceme, můžeme si stěžovat brokerovi nebo na lampárně na hlavním nádraží.

Takže kromě nákladů za cestu navíc nás to bude stát ještě nový člunek… No jo no.

Sbalili jsme se a odcestovali domů. Říkali jsme si, že všechno zlé je pro něco dobré. Že budeme mít aspoň nový člunek. Že bude čas na české papíry, které měly být údajně hotové do pár dnů. Že si užijeme pěkný Silvestr.

To jsme si mysleli my….

Ale české úřady to tak jednoduše neviděly…

Lihové topení a psaní tohoto textu

Domácí boj

Hned ještě před Silvestrem jsem se spojila s panem Strakou, který pro nás registraci zařídí včetně technické prohlídky lodi. Vyžádal si všechny dokumenty, co máme, fotky lodi a technického vybavení, číslo motoru, trupu atd. On naopak poslal seznam požadovaných dokumentů, co máme doložit, co podepsat, jaké kolky, žádost o registraci VHF radia na ČTÚ atd. Začala jsem vše dávat do kupy, stále doufajíc, že to bude již pohoda a že třeba za týden se vrátíme na loď odplout s ní z teritoriálních vod a tím završit celou proceduru.

Pan Straka se ozval hned po Novém roce s tím, že udané číslo trupu nemá náležitosti, tedy počet znaků a další identifikační údaje, jaké by mělo v EU mít. A jestli má loď CE, tedy Declaration of Conformity. Že každá loď vyrobená po roce 1998 a registrovaná v některém ze států Evropské Unie toto musí mít, jinak ji při prodeji nelze zapsat do nového registru.

Začal se mi zvedat žaludek a hrnout slzy do očí. Nic takového jsme od prodejce nedostali a na můj dotaz, zda-li to má, odpověděl, že žádné jiné papíry už k lodi nemá. Loď byla vyrobená v roce 2001, ale to Chorvatsko ještě nebylo v Unii. Tak to je průšvih. Radila jsem se s panem Strakou, co s tím, říkal, že je možnost si nechat loď prověřit u Lloyds, oni to mohou udělat, ale pojedou na loď, tam ji zkontrolují, přeměří, vyzkouší…. a pak z nich možná vypadne CE. A to za dost velký peníze. Koukla jsem na jejich stránky a vyšlo mi to bez cesty na nejméně 40 000,-.Kč. A protože bychom nejspíš nedodrželi Chorvaty daný termín 31.1. k exportu lodi, pak by určitě po nás oni ještě chtěli DPH, což by bylo v řádu stovek tisíc Kč. Bylo mi zle. Co s tím? Navrtat loď pod čarou ponoru? Šlo by ji registrovat mimo EU? Začala jsem se smiřovat s variantou Lloyds a dalšími obrovskými náklady. Ještě jsem tak zkusmo zkusila napsat výrobci SAS Vektor, který  stále existuje a vyrábí motoráky, jestli náhodou nemá nějakou další dokumentaci k SAS Vektor 401 roku výroby 2001. Žádnou naději jsem tomu ale nedávala… Reakce na maily z těhle krajin bývají velice liknavé, nebo spíž žádné…

Ale zázraky se dějí! Během čtyř dnů mi mailem přišlo Declaration of Conformity, ve třech různých verzích a jazycích! Zařvala jsem nadšením, až si v kanceláři mysleli, že jsem se zbláznila. Ta loď má CE!!! A ten (bl*ec) prodejce to vůbec neví! Hned jsem nadšeně běžela za panem Strakou, že je to vyřešené a není žádný problém a můžeme to nechat zapsat. Takže doklady byly komplet a já to vše předala panu Strakovi a ten tentýž den na Námořní úřad.

Mezitím jsem také podala žádost na ČTÚ na registraci VHF radia a epirbu, vypadalo to, že to budu mít hned.

Také jsem u AWN objednala záchranný ostrůvek, člunek a Epirb. Bez záchranného ostrůvku a Epirbu by nám Námořní úřad loď registroval jen na oblast plavby III. což je do 20ti mil od pobřeží. To jezdíme dále a kdyby se něco stalo, kdoví, jak by to posoudila pojišťovna. Takhle máme oblast II., což je do 200 mil od pobřeží a to si myslím, že stačí. Kdybychom chtěli jet přes Atlantik, tak si stejně loď musíme dovybavit a pak bychom zažádali o změnu.

Prostě se mi zdálo, že vše již půjde jak po másle a my do několika dnů vyrazíme zpět do Chorvatska. Byli jsme prakticky sbalení a připravení okamžitě vyrazit, jak budeme mít v ruce všechny papíry.

Jenže AWN k naprogramování epirbu potřebují číslo MMSI (to je číslo lodě, kterým se hlásí radio a epirb do éteru a je tedy loď identifikovatelná), které přidělí ČTÚ. Tak jsem volala na ČTÚ, jestli by mi ho nemohli říci, že zatím nepotřebuji dokument, ale jen to číslo. A ejhle – nemohou mi ho říct. Sice už ho má, ale z Námořního úřadu nemá ještě rejstříkový list. No asi je to číslo strašně tajné…. A ještě ke všemu jsem se dozvěděla, že nemají v rejstříku značku toho našeho radia (Motorola Triton M200) a že ho asi nemohou zapsat. Poslala jsem jim fotky radia, internetový odkaz, že to radio opravdu existuje a doufala jsem, že nejsme snad odkázáni na nějaký seznam nějakého českého úředníka. Poděkovali a víc s tím problém neměli. Opět jsem si oddechla.

Zavolala jsem tedy panu Strakovi, kde to vázne a on že to zjistí. Za chvíli volal zpátky, že šéf Námořního úřadu, který jediný to může podepsat, má prvních 14 dní v lednu dovolenou a nikdo jiný ho nezastoupí. Takže musíme počkat. A že stejně rejstříkový list mohou vydat, až budou mít MMSI. A MMSI vydají až bude rejstříkový list….

Kroutila jsem hlavou. Tohle už přece není možné. Takže dle zákona vlastně nelze žádnou loď v českém rejstříku registrovat. Jsou to požadavky do kruhu. Nikdy nemohou být správně splněny. Pan Straka mi ale vysvětlil, že “holky” na Námořním úřadu a ČTÚ jsou již domluvené a vždy si to pošlou navzájem takřka zároveň. No tak hlavně aby to už bylo.

Zase na cestu

Takže jsme čekali do poloviny ledna na návrat šéfa, aby to na Námořním rejstříku podepsal, “holky” si to vyměnili a hurá, můžeme plout. Dokonce se mi podařilo získat číslo MMSI. Hned jsem napsala AWN, ale ti najednou, že potřebují dokument. A že naprogramování epirbu a poslání z centrály v Hamburgu do Vídně, kde si vše vyzvedneme, potrvá týden.

Tak jsem jim napsala, že si holt epirb ve Vídni nevyzvedneme a ať nám ho pošlou do Prahy. Rejstříkový list jsem si již vyzvedla, zbývalo tedy pouze to ČTÚ. A i to nakonec nadešlo, pojistka také dorazila a my mohli konečně vyrazit. Bohužel Epirb sice domů dorazil, ale v den našeho odjezdu. A my byli již od rána pryč…

Aby toho nebylo málo, poslední dny onemocněla Fanynka, náš pejsek, naše skvělá bišončí holčička a my odjížděli s nejistotou, co s ní bude. Loučili jsme se s ní neradi a báli se, že naposled. Za tři dny nato zemřela klidně ve spánku. A tak naše očekávané vítězství v papírové válce mělo moc smutnou příchuť.

Odjeli jsme tedy, byl pátek 22.1., loď našli v pořádku, dokonce nám i pustili elektrické topení, venku mrzlo, takže to bylo příjemné. Hned v sobotu ráno jsme v Sukošanu potkali direktora, oznámila jsem mu tedy, že v neděli vyrazíme, zajedeme do Zadaru se odhlásit a nahlásit export lodě a pak směrem na jih.

Už mne vůbec nepřekvapilo, že on na to reagoval: “To nemůžete!” Něco takového jsem snad i čekala. Prý na kapitanátu v neděli v Zadaru nejsou. Ujistila jsem ho, že jsou, překvapuje mne, že to neví. Zavolal tam a ejhle! Oni tam v neděli budou. Také jsme již odvezli auto 200 km na jih do Bašky vody a vrátili se autobusem.

Poslední výšvih – kapitánát v Zadaru

V neděli ráno jsme se začali chystat, že vyrazíme a zbývalo již jen naplnit nádrže vodou. A zase komplikace – voda nikde netekla, za mrazu ji vypínají a my měli nádrže úplně prázdné. Zaplaťbůh se nám podařilo natrefit na chlapíka, který nám vodu na jednom mole otevřel, ale museli jsme okamžitě tam přeplout. Tak jsme bez velkého plánování odvázali Gaiu a vyrazili pro vodu a dále vstříc velkým dobrodružstvím.

Stojíme v Zadaru u kapitanátu

V Zadaru jsme se vyvázali před kapitanátem a na koho jsme hned nenarazili? No na direktora! Vypadalo to, že už tam na nás čekal. Myslel si snad, že se na to vykašleme? Na kapitanátu měli polední pauzu, hned po ní jsem tam naběhla s hromadou papírů v ruce. Narazila jsem na svérázného staršího pána, který si pořád něco mumlal a vypisoval ručně i v počítači nějaké papíry. Vůbec jsem mu nerozuměla. Chtěl po mne všechno možné, já však už byla na chorvatského úředníka vybavena a připravena, tak mne na ničem nenachytal. Jen se hrozně divil, že jsme na lodi jen dva. Doteď si asi myslí, že jsme měli v podpalubí schovanou alespoň pětihlavou posádku.

Nakonec z něj vypadlo lejstro s kulatým razítkem, že ohlašujeme Korčulu, a také rovnou vyřídil chorvatskou vinětu na rok 2016. Ta stála 450 kun (bylo to na tom papíře) a on si řekl o 500. No samozřejmě, že jsem mu to zaplatila bez mrknutí oka. No a když jsme se loučili, zeptal se, kde mám české pivo. Jaké pivo proboha? Tak povídám, že pivo moc nepijeme a on kroutil hlavou, jak vůbec můžeme chodit na chorvatský úřad bez českého piva. A vůbec to nevypadalo, že vtipkuje. Slíbila jsem mu, že mu příště pivo přivezu, a tak mne tedy propustil.

Rychle jsme odvázali loď a vyrazili pryč. Jak to vypadá, na konci ledna 2016 je konečně vše vyřízeno. Na kotvě ve Ždrelacu jsme otevřeli 10 let starou Glenmorange single malted, připili všem bohům, symbolicky pokřtili loď a slavnostně vyvěsili českou vlajku na záď. Konečně. KONEČNĚ!

Kotva u Ždrelacu. Na obzoru zasněžené Denárské hory.

6 KOMENTÁŘE

  1. Chorvati jsou cikáni Balkánu, mluvím z vlastních, vždy špatných zkušeností s Chorvaty. A je jedno jestli se to týkalo ubytování, čerpacích stanic, „servisem“ v marinách, nákupů v obchodech, všude! Škoda, a velká, že nejde se vzájemně dohodnout a alespoň jednu sezonu úplně celé Chorvatsko ignorovat! Hrozně bych to těm šmejdům zlomyslně přál!

  2. Zkusil jsem teď 2 roky chorvaty vynechat – ale asi tam budu muset znova – tahám motorový člun 5m/90HP a to moře u pobřeží je tam prostě pěkný. Na kapitanáty už jsem si zvykl dávat plechovky piva, při platbě internetu s uvedenou cenu zaplatit o 10% víc (obsahuje jako bonus 10% dat navíc), za nákupy jezdit do supermarketú (1/3 ceny za stejné zboží – meloun, ovoce atd..). Jsou tam i vyjímky kdy se chovají slušně, ale přeci jen „vyjímky“.

  3. Ahoj

    Musím se ozvat. Mám svojí loď už 12 let v chorvatsku v Nerezine na Lošinji a musím říci, že místní lidi jsou příjemní,ochotní a pracovití. Na kapitanátech nikdy žádný problém. To jsem měl víc problémů třeba v řecku. Možná je to tím, že to až tak chorvati nejsou. Mezi sebou mluví italsky nebo nějakou směsí řečí. Je pravda, že v centrech jako je např. Sukošan mi běhá mráz po zádech už předem, ale nakonec jsem tam dostal vodu zdarma do lodi taky. Asi hodně dělá, když vidí malou majitelskou jachtu 30stop nebo charter plný chlapů. To se pak pro chorvaty změníte na plovoucí zlaté prasátko.

Comments are closed.