Plavba do šílenství – Golden Globe Race 1968

0
Těsně před osudovou plavbou

Letos se jede jeden z nejtěžších jachtařských závodů vůbec, Golden Globe Race, nonstop sólo plavba kolem světa. Na stránkách Krásy jsme se o závodu zmiňovali v článku Drama v závodě GGR. Letošní závod je padesátým výročím závodu prvního, (ve kterém zvítězil můj asi vůbec nejoblíbenější a nejobdivovanější jachtař Sir Robin Knox Johnson na lodi Suhaili,) a tak i pravidla a propozice letošního závodu jsou podobné těm před padesáti lety. Žádná GPS, žádné satelitní telefony. Lodě vyrobené před rokem 1988 a délky 9,75-10,97 metrů, s průběžným kýlem a s kormidlem zavěšeným na skegu. Jen sextant, tabulky, papír a tužka. Povoleny jsou pouze záchranné prostředky, tedy zejména bóje EPIRB a dlouhovlnné rádio pro občasné, předem vymezené spojení. To ze závodu Golden Globe Race 2018/19 činí jednu z největších výzev námořního jachtingu vůbec.

Součástí prvního ročníku 1968/69 bylo ale také velké a kontroverzní drama trimaránu Teignmouth Electron a jeho kapitána Donalda Crowhursta. Příběh tak zajímavý, že o něm loni BBC natočila film The Mercy s Colinem Firthem v hlavní roli. Ten film se u nás bohužel nepromítal, nicméně příběh Donalda Crowhursta si můžete přečíst dnes a tady na Kráse jachtingu.


Simonu Crowhurstovi bylo osm let, když naposled zamával svému otci Donaldovi a pozoroval, jak otec odplouvá na čtyřicet stop dlouhém (asi 12,5m) dvoustěžňovém trimaránu Teignmouth Electron. Bylo to posledního říjnového dne roku 1968 a byl to také poslední den, kdy se mohli zájemci přihlásit k účasti v závodě Golden Globe Race, pořádaného novinami Sunday Times.

silenstvi_donaldcrowhurst250pxDalší závodníci, Chay Blyth, Robin Knox-Johnston a John Ridgeway vypluli už v červnu, zatímco Francouz Bernard Moitessier a Bill King opustili Plymouth v srpnu. Donald Crowhurst, šestatřicetiletý elektroinženýr byl černým koněm závodu.

Simon se svou matkou Clare, bratry Jamesem, Rogerem a sestrou Rachel sledoval, jak je otcova loď vlečena přes startovní čáru a její pozoruhodná cesta tak začíná. Jenže Donald Crowhurst měl od prvního okamžiku technické problémy, které se nedaly řešit na vodě. Když byly na Teignmouth Electron naloženy poslední lodní potřeby, zjistil, že se nedá vztyčit kosatka, protože gumový obal nafukovacího plováku na stěžni zablokoval výtahové lano. (Pozn.ed. – katamarány a trimarány mívají nahoře na stěžni nafukovací plovák, který se v případě převržení plavidla nafoukne a nedovolí špičce stěžně se potopit a převrhnout loď o 180°. Na rozdíl od jednotrupých plachetnic nemají tato plavidla kýl a balast, který by je po převržení vrátil zpátky. Vícetrupé plavidlo, jakmile je jednou převrácené na „záda“ se jednoduše do normální pozice vrátit nedá).

Loď doprovázely tři motorové čluny, na kterých se vezlo asi 40 přátel a také reportér BBC. Donald Crowhurst na ně žertem křičel: „Už se těším, až se budu starat sám o sebe, bez vás, vy zatracená chásko!“. Pak požádal o odtažení zpátky do přístavu. Na manželku Clare údajně zamrkal, aby ji uklidnil.

O nějakých 90 minut později opět vyplul směrem do Lyme Bay, a nakonec za soumraku v šedé dešťové cloně zmizel navždy. Na břehu po něm zůstal zapomenutý lodní pytel s náhradními díly, mezi nimi šekly, šrouby a hadice pro dnové čerpadlo.

Těsně před osudovou plavbou
Těsně před osudovou plavbou

Simonovi je nyní 47 let a nad fotografiemi Teignmouth Electronu vzpomíná na to bolestné odpoledne. Loď Teignmouth Electron teď leží na místě svého posledního odpočinku, na břehu karibského ostrova Cayman Brac. Sluncem vybělená a zapomenutá…

Osm měsíců a deset dnů po vyplutí Donalda Crowhursta z Devonu byl jeho trimaran objeven volně unášený proudy uprostřed Atlantiku. Po Donaldovi ani stopy. Omlácený trup naložili na loď a odvezli na pevninu, aby neohrožoval plující lodě. A to bylo vše, co zůstalo po velkém dobrodružství, které se pro Simonova otce změnilo ve smrtelnou past.

„Dodnes nevím, co si o té lodi myslet,“ říká Simon, vědecký pracovník na Cambridge University. „Můj otec vážně uvažoval, že ji od stavitelů vůbec nepřevezme. Aby se tehdy do závodů všechno stihlo udělat, byly v její konstrukci provedeny různé změny. Třeba všechny tři dřevěné trupy sice byly potaženy laminátem, ale potáhnout palubu se už nestihlo, takže ji tvořila jen nalakovaná překližka. Otec se tenkrát strašně rozčílil, když to objevil. Prohlídkou vraku se zjistilo, že se trup rozlomil, zřejmě i kvůli tomu.“

Donald Crowhurst neměl s vícetrupými plachetnicemi žádné zkušenosti. Bohužel vyplul na moře v lodi, která trpěla mnoha nedostatky. Pátý den plavby si všiml bublinek, vycházejících ze dvířek v  přední části levého trupu. Otevřel je a zjistil, že trup je zaplavený vodou až k palubě. Kolejnice otěží geny se uvolnila a on neměl prakticky žádné náhradní díly, aby ji opravil.

„I jako malé dítě jsem tehdy vnímal ten zmatek kolem otcova odjezdu. V takové situaci byste se nevydali na cestu kolem světa. Na plavidle byly závažné chyby, které se pak moři nedaly opravit,“ říká Simon.

Se svými pochybnostmi se Donald Crowhurst svěřil své manželce Clare večer před vyplutím. Doveslovali k lodi a po poslední prohlídce hromady přístrojů a příslušenství opravili vše, co opravit šlo. Ve 2 hodiny ráno se vrátili do hotelu.

Už leželi v posteli, když se údajně Donald zeptal Clare: „Miláčku, z té lodi jsem hrozně zklamaný… Když na ní vypluji v tak zoufalém stavu v jakém je, nezblázníš se starostí?“

Clare odpověděla jinou otázkou: „Když to teď vzdáš, nebudeš nešťastný po celý zbytek života?“

Donald neodpověděl, ale dal se pláče. Prý vzlykal až do svítání. „Byla jsem hrozný blázen,“ řekla zdrcená Clare o pár měsíců později. „Nedošlo mi, že mi Don chtěl říct, že se mu to nepovedlo, a chtěl, abych ho zastavila. On vždycky všechny krizové situace vyřešil naprosto dokonale, takže mne teď vůbec nenapadlo, že by to mohlo být jinak.“

„Tehdy k tomu také hodně přispělo veřejné mínění“, vzpomíná Simon. „Lidé od otce čekali, že popluje. Bylo těžké z toho na poslední chvíli vycouvat, i když měl vážné pochybnosti.“ Simon si dnes myslí, že to měl otec po čtrnácti dnech vzdát. „Sice by to bylo nepříjemné, ale pořád by byl jedním z účastníků závodu Sunday Times, což by mu dalo příležitost uvést na trh jeho Navicator“ (Crowhurstův vynález rádiového vyhledávače signálů).

Všechny Crowhurstovy obavy týkající se stavu lodi ale tvrdě odmítl jeho sponzor, Stanley Best, který za stavbu lodi zaplatil 12 000 liber. Také jeho tiskový agent Rodney Hallworth, bývalý reportér z Daily Mailu, řekl Donaldovi, že prostě musí jet. Crowhurst byl „prodán“ veřejnosti jako statečný amatérský jachtař, který si to rozdá s mnohem zkušenějšími ošlehanými námořníky. V případě úspěchu dostane za vítězství 5 000 liber, což se rovná dnešním asi 60 000 liber!

Dva týdny po vyplutí sepsal Crowhurst seznam všech závad na lodi a vážně uvažoval, že to vzdá. Uzávěr v kokpitu prosakoval tak silně, že voda zaplavila generátor. Prosakovaly všechny tři trupy a po 17 dnech plavby z nich vylil skoro 600 litrů vody. Bez rádiového přijímače nevěděl kolik je hodin, a chronometr nebyl k ničemu.

Existoval tu však jeden důležitý faktor, který ho donutil pokračovat dál. Podepsal totiž se sponzorem smlouvu, že pokud cesta skončí špatně, loď odkoupí. To by však jeho podnik zcela určitě zruinovalo. Crowhurst neměl na vybranou. V případě návratu mu hrozil bankrot, a tak nezbylo než pokračovat dál.

Někdy v prosinci udělal osudové rozhodnutí. Do lodního deníku přestal zapisovat obvyklé denní, někdy i hodinové zprávy o rychlosti plavby, stavu moře a o kurzu. Místo toho začal stránku za stránkou plnit pozicemi lodě, které byly výsledkem smyšleného měření sextantem.

Začátkem prosince ohlásil nový rekord solo plavby, a sice 243 námořních mil za 24 hodin. Sir Francis Chichester, jeden z poradců závodu, byl poněkud skeptický a prohlásil, že Crowhurst „asi tak trochu šprýmuje“.

Crowhurst začal psát druhý lodní deník, kde popisoval svoji skutečnou polohu. Do prvního deníku zanášel pečlivě každý den detailní série falešných údajů a posunoval tím Teignmouth Electron stále dál a dál od místa, kde se skutečně nacházel.

Přibližná pozice závodníků 19. ledna 1969, včetně Crowhurstovi nárokované, předpokládané a faktické pozice
Přibližná pozice závodníků 19. ledna 1969, včetně Crowhurstovi nárokované, předpokládané a faktické pozice

Teď se ocitnul v bezvětří rovníkových tišin, kde ho postihly prudké tropické bouřkové přeháňky. V kabelogramu o tom psal Rodney Halwothovi, že poryvy vichřice o síle 45 uzlů (80 km/hodinu) mu utrhly vějičku, ukazující směr větru. V pozdějším kabelogramu sděloval, že denně urazí průměrně 170 námořních mil, zatímco ve skutečnosti uplul mil třináct.

Na Štědrý večer oznámil, že je „někde nedaleko Kapského města“, zatímco ve skutečnosti byl asi 20 mil od brazilského pobřeží. V té době byl jachtař Moitessier již na dohled od jižního ostrova Nového Zélandu a Knox-Johnston se v Jižním oceánu probíjel k mysu Horn.

V lednu se rádio z Kapského města opakovaně snažilo doručit Crowhurstovi kabelogram od Stanley Besta, ve kterém mu sděloval, že netrvá na dodržení smlouvy o odkupu lodi. Bylo velkou ironií, že Crowhurst měl vypnuté rádio, aby se nepřišlo na jeho podvod, a i kdyby ho měl zapnuté, plavil se někde úplně jinde. Nikdy neodpověděl.

Zatímco doma noviny psaly, jak se Crowhurst, poškozen obří vlnou, vleče Indickým oceánem, vyléval v té době nešťastný jachtař vodu z děravého trupu stále někde uprostřed Atlantiku. Většinu ledna a února strávil křižováním proti větru nedaleko pobřeží Brazílie a Uruguaye a denně uplul 20-30 mil.

Jeho non-stop plavba skončila 7. března, když tajně spustil kotvu v Argentině, v Rio Salado. Vystoupil na břeh za písčitou dunou, přímo pod nosem Pobřežní stráže. Rio Salado byla ospalá díra bez telefonu. Příchodu Crowhursta si všimli a zaznamenali jej, ale přišlo se na to až mnohem, mnohem později, při rekonstrukci jeho plavby.

Crowhurst, v červené košili, khaki šortkách a s rozcuchanými vousy, ukázal místním poničený trup lodi. Příští den strávil opravami netěsností pomocí dvou kusů překližky a dalšího materiálu, co v Saladu sehnal. Po dvou dnech napnul plachty a znovu vyplul.

Aniž by byl opustil Atlantik, uplul Crowhurst 16.000 námořních mil (asi 30.000 km). Měl v plánu dát ostatním závodníkům velký náskok a pak se připojit na konec jako „couravý Charlie“ pronásledovaný ranou osudu. Tím zajistí, že jeho lodní deníky nikdo nebude detailně zkoumat.

Rádiové ticho přerušil zase 9. dubna a ohlásil, že směřuje k Diego Ramirez, ostrovu jihozápadně od Mysu Horn. Většina médií ten podvod zbaštila, jenom Francis Chichester vyjádřil pořadatelům závodu své pochybnosti.

V té době zbyly v závodu už jen dvě další lodě SuhailiVictress. Lodi Suhaili s kapitánem Knox-Johnstonem scházel do přístavu Falmouth už jenom jeden den. Bude však jeho čas, 319 dní na moři, stačit na výhru 5 000 liber za nejrychlejší obeplutí světa?

Trimaran Nigela Tetleye Victress, sesterská loď Teignmouth Electronu byla v té době u Azorských ostrovů. Když vzal Tetley v úvahu, že Crowhurst vyplul šest týdnů po něm, byl jeho rychlým pokrokem velmi překvapen. Odhadl, že před svým soupeřem má náskok vlastně pouhé dva týdny, a tak hnal loď naplno i v bouři, jen aby zůstal před ním. Jenže do Victress také teklo a 1 200 námořních mil (asi 2.200km) před cílem se rozpadla. Tetley ze záchranného člunu smutně pozoroval, jak jeho loď mizí ve vlnách a s ní i všechny jeho naděje.

Crowhurst se o Tetleyově záchraně dozvěděl z kabelogramu od Clare a uvědomil si, že nyní, jako jasný vítěz závodu, se nemůže vyhnout pozornosti médií. Jeho plán s „kulhavým Charliem“ byl k ničemu.

„Můj otec určitě promýšlel věci ze všech možných úhlů a v jistém smyslu zvolil typickou hráčskou strategii. Prohrajete-li jednu sázku, do další vsadíte víc. On byl od přírody optimista. Ale myslím, že po zprávě o Tetleyovi pochopil, že se octl v pasti,“ říká Simon.

Celý příští měsíc musel Crowhurst přemítat nad svou neutěšenou situací. Před skutečností a všemi důsledky se snažil uniknout psaním úvah do lodního deníku, který se stával spíše metafyzickým spiskem, než námořním dokladem.

„Jeho záznamy byly vlastně vnitřní monology o smrti,“ řekl Simon. Na konci z nich už jasně vyplývá to děsivé rozhodnutí. Slova, která použil na konci deníku – „TO JE SMILOVÁNÍ“ – jsou ozvěnou posledních slov Krista na kříži. Čas pro něj začal být něco jako vesmírná hodnota. Cítil, že přestává věci chápat – a tak přestával chápat i své skutečné utrpení – v jistém smyslu  dosáhl smíření.“

Simon je přesvědčen, že 23. června 1969 jeho otec vykročil s chronometrem a falešným deníkem v ruce z Teignmouth Electronu a utopil se.

„Určitě to mohlo skončit hůře… Jen doufám, že to pro něj nebylo příliš zlé.“

Crowhurstova rodina prožívala během plavby „obrovskou emocionální horskou dráhu“. První týdny rádiové ticho, potom náhlá zpráva, že Donald by mohl závod vyhrát, následovaná objevením opuštěné lodi, a zprávami o tom, že celou cestu podváděl. „Po mnoho měsíců se objevovaly zprávy z různých konců světa, že tam tátu viděli, podobně jako Lorda Lucana,“ řekl Simon. „Byla to noční můra,“ dodává.

„Moje matka je tím vším stále ještě velmi traumatizovaná. Všichni, ona, já, můj bratr i sestra jsme tím vším byli hluboce raněni. Na to, co se stalo, máme různé názory, ale k otci jsme všichni loajální.“

Robin Knox-Johnston, který cenu nakonec vyhrál, galantně věnoval svých 5 000 liber Crowhurstově rodině. To jim pomohlo udržet si dům v Devonu.

„Ten pravý hrdina je Robin Knox-Johnston,“ říká Simon.

V šedesátých létech minulého století očekávala Británie od svých hrdinů velmi mnoho. Říkalo se, že britskou nadvládu v sedmi mořích obnovil Francis Chichester, když v roce 1967na lodi Gipsy Moth IV  vyhrál závod osamělých námořníků kolem světa. Byla to ozvěna starých dobrých časů na pozadí volné lásky, hippies a květinových dětí. V dnešní společnosti plné různých celebrit by Donald Crowhurst žádným stigmatem „prohry“ určitě trpět nemusel.

„Dnes by přežil,“ říká Simon, „televizní dobrodruzi bydlí v hotelích, zatímco se předpokládá, že nocují venku v drsné divočině. Také tu byla žena, která vyhlásila, že jde cestu pěšky kolem světa a nechala se přitom vozit autem.

Lidé dnes také mají lepší představu o tom, jak se člověk chová při extrémní zátěži. Jsme cyničtější, to ano, ale jsme moudřejší. Já doufám, že můj otec přinejmenším přispěl k lepšímu pochopení hranic lidské vytrvalosti, a k tomu, co se stane, když člověk selže. Možná to pomohlo přežít jiným. Já tomu rozhodně věřím.“

Část trimaránu Teignmouth Electron. Fotografie ukazuje jméno Teignmouth a část díry vzniklé poté, co nějaký sběratel suvenýrů odebral Electron
Část trimaránu Teignmouth Electron. Fotografie ukazuje jméno Teignmouth a část díry vzniklé poté, co nějaký sběratel suvenýrů odebral Electron

Ohledně lodi Simon řekl: „Ona tam trouchniví důstojně. Myslím, že příští hurikán asi zničí to, co z ní ještě zbylo. Uvažoval jsem a stále uvažuji o tom, že zajedu na Cayman Brac…. byla by to taková skoro náboženská pouť… tedy ne, že by byl otec svatý…“

Tento a další podobné dramatické příběhy najdete v knize Neuvěřitelná námořní dobrodružství.

Trailer k dokumentu Deep Water, který popisuje Crowhurstův příběh

Oficiální trailer filmu The Mercy