Peklo u Korziky

1
O 4 hodiny později už docela foukalo. A hlavně byla pěkná kosa.

Na podzim 2007 jsem byl prvně na moři a tuhle plavbu, na jaře 2008, jsem absolvoval proto, že jsem se chtěl hodně naučit a jak říká můj kamarád: „Dokud nepluješ v pořádných sračkách, nevíš vo čem to je.“ Asi už trošku vím.

Nevím, jestli to bylo peklo, ale určitě to bylo obrovské dobrodružství. Protože můj mozek má úžasnou vlastnost, že si důležité věci a dramatické zážitky dlouho nepamatuje, je možné, že můj „pohled ze strojovny“ bude trošku zmatený. Pomáhám si zápisky z diáře.

Vyplouvali jsme v neděli v 9 hodin z francouzského Gruissan. Dvě lodě, Cyclades 43.4 a Oceanis 43 . Já jsem plul na Oceanisu. Předpověď byla celkem příznivá – vítr mezi 20-40 uzly, SZ což je směr naší první etapy do Bonifacia. Vytáhli jsme plachty a v kurzu 110 fičeli na zadní vítr.

Kolem poledne zadní vítr zesílil na těch slibovaných 40 uzlů, v nárazech kolem 50 a i při zrefovaných plachtách to byl docela hukot. Vlny se pořád zvětšovaly. Veselá projížďka začala být tvrdou prací. Mezi 13 a 14 hodinou přišla velmi nečekaná a nepříjemná vlna z boku, která nás naklonila a otočila téměř kolmo na ostatní vlny. Vzápětí za ní přišla druhá, která se celou svojí silou opřela do kormidla a snažila se přetlačovat s kormidelníkem. Zápas nevydržel řetěz mezi kormidlem a kormidelním kolem. Rázem se loď stala neovladatelnou. První, co nás napadlo bylo vytáhnout pínu a udržet loď v kurzu. Když jsme ji vydolovali z bakysty, nevěřili jsme svým očím. Na kormidlování jsme měli použít z trubek svařené téčko, které připomínalo klíč na otevírání vodovodů, který používají pracovníci Pražské vodárenské. Ani ve třech jsme nebyli schopni kormidlo udržet delší dobu ve smysluplném směru. Naštěstí Ondru napadlo zkusit, jestli by nešel alespoň autopilot, ten přece nebude pohánět kormidlo přes kormidelní kola. Funguje to a drží kurz. Chvilku jsme se snažili kurz změnit víc na sever, k pobřeží Francie, ale vysoké vlny a silný vítr nám to moc nedovolily. Proto jsme i jen s autopilotem a na motor pokračovali cestou nejmenšího odporu směr Korsika.

Nejhorší na tom bylo, že nebylo jak se vyhnout zalamujícím se vlnám. Několik takových nám odpoledne padlo do kokpitu. Přišlo mi to, jako když nám tam někdo vylil čtyři plné vany vody. Stál jsem u schůdků do salonu a najednou jsem byl nad kolena ve vodě. Nečekal jsem to, voda mi podrazila nohy a už si mě chtěla vzít s sebou ven z lodi. Zaplať pán Bůh za harnesy. Druhá, která padla na loď, vyřadila z provozu plotr. Naštěstí je autopilot, i když je s plotrem propojený, napojený přímo na GPS a nepřestal fungovat. Je ale v reakcích příliš pomalý a tak nás vlny každou chvíli otáčí na levý nebo pravý bok. Chvíli jsem si šel odpočinout do kajuty a lehl si napříč přes postele. A najednou koukám a já stojím na bočních poličkách. A než jsem se vzpamatoval, už jsem stál na hlavě. Tomu se ani náhodou nedá říkat odpočinek.

Ve 3 hodiny v noci Milan zakresloval do mapy naše souřadnice. Máme před sebou ještě 150 NM.

V 5 hodin ráno jsem si dal tatranku – první jídlo od včerejší snídaně. Ještě nikdy mi snad tak nechutnala. Začíná svítat a těšíme se na sluníčko, že nás zahřeje. Před námi je místo slunce tmavá hradba, nalevo nad pevninou se občas zableskne a zezadu se k nám valí provazce deště, sahající od černých mraků až k rozbouřené hladině.

8 hodin – nebyl to déšť, byly to kroupy. Jak pecky třešní. Krupobití bylo jen krátké a tím, že nikdo nemusí stát u kormidla, nikoho to nebolelo.

Celý den se houpeme na obrovských vlnách. Loď se úplně zastaví, když se šplhá na její vrchol a vzápětí po ní letíme jak na horské dráze dolu. Je slyšet, jak vrtule přetáčí motor, který nestíhá. Autopilot se snaží let dolů nějak vyrovnat a nabídne loď další vlně hezky z boku. A už v ní všechno lítá. Teda hlavně my. V jednu chvíli jsem viděl, jak se Milan opíral chodidly o strop a vzápětí se ze stropu řítil na kuchyňskou linku. Je štěstí, že si při těchhle artistických číslech nikdo z nás nic nezlomil.

K večeru jsme seděli v salonu. Loď dostala z boku takovou ránu, že se otevřela jedna skříňka kuchyně a všechen její obsah – cukr, čaje, med, káva,… – se vodorovně přemístil na sedačku. Ve vedlejší skříňce praskla lahev s olivovým olejem. Rázem je ze salonu kluziště.

Ještě před setměním jsme viděli Korsiku. Do Bonifacia už je to jen kousek. Ale dostat se do přístavu v tomhle marastu nebude sranda. Kolem půlnoci se blížíme k přístavu, je vidět červený maják. Vlny jsou tak velké, že mám neustále pocit, že mezi majákem a námi je ještě nějaká pevnina. Moře se sice před půlnocí trošinku zklidnilo, ale jak se blížíme k přístavu, zase nabírá bouře na síle. Snažíme se nasměrovat loď směrem k přístavu, obrovské vlny a vítr nás tam nechtějí pustit. V tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy už jsme byli dost blízko pevniny, nás velká vlna obrátila na bok a hned na to chcípnul motor. Ani tři pokusy ho nepřiměly k práci. Vítr a vlny nás hnaly na skaliska pod Bonifaciem. S velkým úsilím se nám podařilo povytáhnout hlavní plachtu, nasadit pínu a snažíme se otočit loď od břehu. Ve třech se rveme s kormidlem a na pomoc se snažíme přeřvat bouři. Povedlo se. Ale podruhé už bychom na to neměli sílu. Potřebujeme pomoc, abychom se do přístavu dostali. Jirka bere vysílačku a volá may day. Volání bylo přijato a slíbili nám pomoc.

V kajutě už druhý den leží s mořskou nemocí Láďa. Když zjistil, že nám nejde motor, slezl z postele a začal hledat závadu. Není možné, aby došlo palivo. Jedeme na motor nějakých 36 hodin a má vydržet 60. Podařilo se mu zjistit příčinu – zavzdušnění. Dočerpal palivo a Milan nastartoval motor.

Láďa, dehydrovaný a zesláblý mořskou nemocí, byl opravou motoru tak vyčerpaný, že na podlaze kajuty omdlel, zapadl mu jazyk a přestal dýchat. Naštěstí si toho všiml Jirka, doktor, poskytl mu první pomoc a přivedl ho k vědomí.

Stahujeme plachtu a snažíme se loď udržet v rozumné vzdálenosti od pobřeží. Jirká volá záchranářům, že už zase máme motor, ale máme na palubě člena posádky, který byl v bezvědomí a potřebuje lékařskou pomoc. Paní s příjemným hlasem nám slibuje pomoc za asi dvacet minut. Za chvilku volá znovu. Vítr nás zahnal daleko od přístavu a jsme nebezpečně blízko mělčinám a skaliskům. Hned jsme zvýšili obrátky motoru a snažíme se proti větru a vlnám probojovat blíž k přístavu. Není to jednoduché, ale daří se. Všichni si moc přejeme, aby motor vydržel.

Směrem od přístavu se kromě červeného světla vyhoupne občas nad vlny modré světlo záchranného člunu. Všichni jsme připraveni na evakuaci, vesty, doklady v nepromokavých obalech. Jen čelovku mi s čepicí při boji s kormidlem sebral vítr. Záchranáři jsou tu. Dvacet minut je někdy nepředstavitelně dlouhých. Vysílačkou se domlouváme, že poplují před námi, aby nám pomohli rozrážet vlny a navedli nás do přístavu. Je neuvěřitelné, co se svou lodí dokážou. Plují tak mezi 5 – 10 metry před námi, svítí si na nás reflektorem. Když začneme dolů z vlny zrychlovat, jejich loď poskočí, abychom do nich nenarazili. V jednu chvíli nás poryv větru otočil téměř o 180 stupňů zpátky na moře. To se téměř na místě zastavili a čekali, až Milan Autopilotem otočku dokončí a zařadí loď zase za ně.

3:30 – na třetí pokus jsme v půlmetrových vlnách a za pomoci záchranářů přirazili bokem k molu u pumpy a vyvázali loď. Na břehu už čekala sanitka, která vezla Láďu na vyšetření do nemocnice, za nedlouho se k nám na loď v pořádku vrátil. Za námi stála vyvázaná druhá loď BEMEXU, která se do přístavu probojovala někdy kolem půlnoci.

Zbytek plavby do Sukošanu, který jsme absolvovali po opravě lodě, už probíhal bez nějakých dramatických událostí. Alespoň z pohledu zážitků prvních dnů.

Bouři jsme bez větších následků přestáli díky obrovskému štěstí – naši strážní andělé si o letošních velikonocích mákli, díky našemu kapitánovi Milanovi, který za každé situace zachoval klid a rozvahu, tvářil se jako bychom byli na poklidném nedělním výletě a díky zkušenostem celé posádky (vyjma mě, já zkušenosti teprve sbírám).

Jo a už fakt vím, co je to jachting. Droga. Abstinenční příznaky léčím další dávkou. 4.května jsem opět vyplul.

1 komentář

  1. znám,v roce 1993…jsme ženská posádka vyplula na 6m plachetničce z Bastie do Bonifaccia směr Mallorka ….nedopluly jsme,předpověď byla špatná….přesto se kapitánky rozhodly vyplout.Začalo fučet a moře se zvedalo do obrovských vln/my nic,žádné vesty,harnesy…/kam se naše plachetka schovala celá.Trvalo to asi 16hodin,nešlo ležet,nic…Iva výborně splouvala po vlnách,ale v tak malé plachetnici to pěkně házelo a přesně,jak na tobogánu bez pauzy nahoru a dolů přes noc do rána….jediná výbava lodě byl radarový odražeč,kompas,mapy,nefunkční motor,radio bez vysílačky.K ránu jsme se přiblížily ke španělskému pobřeží,kde byl takový provoz velkých i malých lodí,že jsme pokračovyly dále a v poledne přistály úplně vyčerpaný ve Španělsku.Nikomu nebylo špatně,ale bez jídla a pití a s jedním kormidelníkem!

Comments are closed.