O kouzelném dědečkovi a čelovce Fenix nad zlato

1

Blíží se Vánoce a mnozí z Vás už hledají dárky pro své blízké nebo přátele. Právě tato doba mě trošku inspiruje k zveřejnění jednoho příběhu…

Na plachetnici Alya II se plavím už od roku 2007 a i na její palubě jsem strávil několikrát Vánoce ve společnosti přátel z různých koutů světa, daleko od rodiny. Darování dárků různého druhu se stalo na mých zaoceánských plavbách už malou tradicí a Alya se plavila i díky nim. Není snad ani kotviště či místo, kde bych nedostal nějaký dar, který mi měl plavbu ulehčit. Mluvím nejen o srdečných suvenýrech pro štěstí, ale i o profesionální výbavě, kterou bych si jen tak sám nekoupil nebo by mě to možná snad ani samotného nenapadlo.

V půlce září tohoto roku, jak ostatně jako čtenáři Krásy jachtingu víte, jsem se se svou plachetnicí dostal do velkých nesnází. Bouře a silný proud mě zanesly do mělkých vod na pustou pláž, odříznutou od světa australskou divočinou. Na dlouhé pláži mi dělali společnost nejen divoká prasata, mořští krokodýli a plno jiné divoké havěti, ale zároveň plno odpadků naplavených z moře. Při každé výpravě za účelem průzkumu terénu a okolí jsem si uvědomil, jak moc jsme obklopeni věcmi na jedno použití a jak moc tím škodíme přírodě.

20160908_082704
Nálezy na pláži byly občas překvapivé
20160907_083456
Dalo by se tu založit vetešnictví. Kdyby ovšem někdo přišel nakupovat.

Po deseti krušných dnech a po několika pokusech se vyprostit, Alya poslední nárazy kýlem o dno nevydržela a ztroskotala. Kýl se vylomil pozdě v noci za úplňku i s kusem podlahy. Silný vítr i přílivový proud ji nemilosrdně dohnal až na břeh. Vše uvnitř se chovalo jako v pračce a jakákoliv věc, která se mi v tu chvíli objevila před očima, mi připomněla nějakou vzpomínku. Nešlo ani o to, že v tu chvíli ztrácím můj nemalý osobní majetek a můj sen tím umírá, ale právě i o různé dárky, knihy s podpisy a plno jiných věci z různých koutů světa, které se nedají koupit.

20160910_140339
Alya během boje o záchranu

Musel jsem svou milovanou loď druhý den opustit a vůbec jsem netušil, jestli se k ní ještě někdy budu moci vrátit. Mezi mé nejdůležitější věci patřily nejen osobní doklady, ale právě a hlavně i různé malé dárky, které mi připomínaly krásné vzpomínky, co už se nedají vrátit; třeba i skalp mapy, vystavené v mém salónu tolik let, na kterou jsem si maloval své napluté trasy.

Záchrana lodě z tak problematického místa je finančně hodně náročná. Nabídky zněly na půl miliónu korun, což přesahovalo cenu vlastní lodě. Stal jsem se kořistí firem, které se snažily na mé smůle vydělat a navíc jsem začal být tlačen národním parkem, že loď neboli spíše odpad, musí být co nejdříve odstraněn. A nejen to, hrozilo i vykradení čerstvě ztroskotané lodi někým jiným. Vypadalo to, že se budu muset s lodí nejen rozloučit, ale pro snížení nákladů ji třeba i podpálit a odvést pouze nebezpečné materiály na nejbližší skládku.

Za své poslední úspory jsem se ale rozhodl Alyi pokusit zachránit po svém. Nebylo to vůbec jednoduché a neměl jsem šanci se do takové mise pustit sám. Ve městečku Cooktown, které se nacházelo jako civilizace nejblíže, jsem dostal typ na místního mechanika Camerona, opraváře lodních motorů. Se svou Toyotou mi pomohl skrz buš loď najít a zajistit ji před dalším zničením. Zadělali jsme díru v trupu kusy překližky, odpojili jsme kormidlo, aby mohla loď plout a já vynosil z lodě ven plno písku a zkaženého jídla. Na pláži jsme rozdělali oheň, abychom mohli spálit co se dá a odehnali divokou zvěř v okolí včetně komárů. Vrátili jsme se těžkým terénem tak tak, i s pár cennými věcmi a palivem. Mohl jsem národnímu parku s nadšením sdělit, že si loď odstraním sám. Plánoval jsem, že další výprava, která by mohla Alyi dostat do bezpečí, by Alyi odvlekla po vodě. Začalo být ale problémem najít vhodný den s vhodným počasím a také pronájem odpovídající vlečné lodě vypadal jako docela drahá záležitost. A tak jsem se octnul pomalu zase tam, kde jsem byl…

Nastalo nekonečné čekání, vyjednáváni a hledání řešení. Dostal jsem alespoň nabídku se z kempu, kde jsem doposud stanoval, abych ušetřil každý dolar, přemístit na jednu menší zahradu a pomáhat se starat nejen o zahrádku s květinami, ale krmit i pár psů a slepic.

Jednoho odpoledne, když jsem zrovna pomáhal kopat díru do země, se z čista jasna objevil kouzelný dědeček John [80], který prohlásil, že mi mé velké přání – zachránit mou milovanou loď – pomůže splnit. Řekl, že Alyi našel a dokonce přemístil na bezpečné místo. A že pro ni pojedeme. V záchraně Alye to znamenalo obrovský posun. Problém přestal být v penězích, ale „pouze“ v tom, jak to provést a jestli nám to počasí a podmínky dovolí…

Na první výpravě jsme se probojovali opět na místo ztroskotání. Podařilo se nám naložit vylomený kýl a z lodi, která už byla přestěhována Johnem do jiného místa, jsme přivezli stěžeň a plno jiné výbavy. Vytáhli jsme navijákem trup lodi k cestě, kde by se dal naložit, když seženu větší vlek.

Byla to několikadenní výprava plná dobrodružství, a mně už po cestě dělalo starosti, jak se Johnovi a Jeffovi odvděčit. Platil jsem samozřejmě náklady na cestu a jídlo, ale o jakékoliv finanční odměně nechtěli ani John či Jeff ani slyšet. Chtěl jsem jim aspoň něco dát. Co by takový John, žijící celý život převážně v buši, mohl ocenit?

Už prvního společného dne i večera, jsem si začal všímat výbavy, kterou dědečci používají. Na každé zástavce nechyběl ohýnek pro uvaření čaje, nejlépe z vody z řeky a jejich Toyotky byly plné různé výbavy k přežití v divočině. Všiml jsem si ale, že John používá ruční svítilnu a neustále šetří baterie a má často problém si svítit a u toho zároveň něco dělat.

Trpěl jsem úplně podobným problémem několik let až do chvíle, kdy mě přes redakci Krásy jachtingu oslovila firma ARIGA, která mi nabídla k testování a k vlastnímu posouzení extrémně výkonnou čelovku Fenix HL60R. Je to nabíjecí čelovka s Li-ion akumulátorem, který se dá nabíjet přes micro-USB port. Když ji rozsvítíte v maximálním výkonu, překvapí vás, kolik světla a do jaké vzdálenosti dokáže vyprodukovat. Navíc je vodotěsná až do hloubky 2 metrů a odzkoušel jsem, že se dá použít i ve slané vodě. Akumulátor má navíc v nižších režimech dlouhou výdrž – až 100 hodin. A samozřejmě má i červené diody, takže na noční plavby je super.

Musím opravdu říct, že tento dárek se pro mě stal každodenním parťákem, jak na plavbě a při mém nešťastném ztroskotání, tak i teď v buši v kempu, kde je i plno hadů. Nedám na ní dopustit. Zjednodušila mi život a možná i prodloužila, když jsem díky ní nešlápl na nějakého australského hada nebo tak něco. John si mé čelovky všiml a moc se mu líbila.

Když jsme se slavně vrátili z buše zpět, Jeff nás pozval k němu domů na večeři, kterou připravila jeho manželka. Rozhodl jsem se, že svou milovanou čelovku daruji právě Johnovi. Věděl moc dobře, že jsem o své čelovce básnil a to, že mu ji dávám je něco, jako když někomu darujete své zlaté hodinky. Měl úplně slzy v očích a radost skoro jako malé dítě. Už ten večer si ji hned nasadil na hlavu a na cestě zpět k němu domů v ní i řídil. Měl jsem velkou radost, že jsem mohl darovat něco, co je dobré a co bude používat denně, a přitom si na mě třeba i někdy vzpomene.

Dárkem jsem sice udělal radost, ale můj problém zdaleka neskončil. Loď byla stále 250 km daleko v buši a já nemohl sehnat vhodný vlek. Zkoušel jsem to na několika místech, ale neúspěšně, nebo byly nabídky nesmyslně drahé. Nakonec jsem se vrátil za svým kouzelným dědečkem o radu. A on radu měl. Použili jsme jeho další vlek, na kterém měl svůj katamarán. Katamarán jsme sundali a na vleku odřezali dva nosníky. A pak jsme vzali Jeffa a vyrazili do buše podruhé. Nebyl čas, období dešťů bylo za dveřmi a cesty se stanou na dlouho nesjízdné.

I druhá výprava byla úspěšná. Alyi jsme šťastně přivezli do Cooktownu a poté jsem dostal možnost se Johnovi odvděčit i prací. Jeho vlek jsme znovu vyvařili a Johnův katamarán přebrousím a natřu novou polyuretanovou barvou.

Loď Alya je po dvou měsících úsilí zachráněna. Čeká mě teď oprava lodě a věřím, že brzy budu moci ve své osamělé plavbě okolo světa pokračovat. A opět u toho budu mít světla dostatek. Když jsem tenhle příběh vyprávěl již zmíněné firmě, hned se rozhodli poslat mi na další cesty novou čelovku.

O které čelovce byla řeč? Můžete se podívat sami na www.kronium.cz. Dělala mi velkou radost a teď dělá radost i Johnovi. A Vám všem přeji krásné svátky vánoční a jestli hledáte smysluplný dárek pro kohokoliv z vaší rodiny nebo přátel. Nekupujte kraviny, které tak rychle plní skládky nebo zaneřáďují pláže, ale zkuste se tímhle příběhem o lodi a čelovce třeba inspirovat.

Já a čelovka
Já a čelovka

S pozdravem
Kpt. Martin Doleček
[Cooktown, Austrálie]
listopad 2016

1 komentář

KOMENTUJTE!