Nechtěli mě na moři

0

Cesta po moři umí být velmi dramatická. Ovšem zdá se, že cesta k moři, po souši, může být dramatická neméně. Přečtěte si Jirkův
24-ti hodinový boj s osudem, který svedl během své cesty do Řecka.

Píše Jirka Žabokrtský:

Někdy, když je za mnou nějaká obzvláště dobrodružná plavba, si říkám že jsem vlastně šťastlivec. Ze všech problémů do kterých jsem se kdy na moři dostal, jsem vyvázl se zvednutou hlavou a čistým štítem. Ať už to byl prasklý převodový řetěz ke kormidlu v úzkém špatně vybagrovaném kanále před Levkasem, zanesený palivový přívod ve třímetrových vlnách a třicetiuzlovém protivětru nebo noc ve vichřici, která na pobřeží převalovala auta na devítimetrové jezerní kocábce s mizerným italským motorem. Všechno jsem přežil, zvládl a pro mé děti (pokud se jich dožiju) to jednou budou skvělé historky. S oblibou říkám, že na každé lodi kterou kapitánuju, se alespoň jednou za plavbu „něco“ stane. Jenže vždycky to dopadne dobře. Mám prostě štěstí. Nebo mne ten co vládne mořím a oceánům má prostě rád.  Takže to beru tak, že mě jako své oblíbené dítě zkrátka škádlí.  Ovšem pod dojmem posledních 24 hodin začínám získávat dojem, že jeho bratr, co vládne mému osudu na pevnině mne vůbec rád nemá.

Jak to začalo.  Dostal jsem nabídku, která se neodmítá. Kapitánovat dva týdny plachentici Meret v Egejském moři. Ani jsem moc neuvažoval, že bych odmítl. Na moři jsem vždy rád, většinou mám pocit, že to umím a těch pár dní autority vyplývající z pozice skippera mě taky zahřeje na duši. Stojí to i za všechny ty řeči nadřízených o neschválené, popřípadě zamítnuté dovolené, i za řeči ctěného příbuzenstva ve stylu: “Ty už zase někam jedeš plachtit? Vždyť jsi byl minulý měsíc? Kde na to bereš dovolenou? A kde peníze? To si tě doma Renča moc neužije!“ Prostě jsem řekl ano. V práci se beze mne holt obejdou, a když ne tak jsem přece většinou na telefonu. Renču vezmu na jeden týden s sebou a letenka do Atén zase nestojí tolik. Hlavně proto, že poletím z Bratislavy a dopravu platí majitelé lodě J.

Den nultý: prozkoumal jsem jízdní řády a přes internet jsem v e-shopu ČD zakoupil jízdenku Náchod – Bratislava. Krásné spojení. V jedenáct vyrazím a za deset minut čtyři jsem tam. Z hlavního nádraží jede dokonce přímý autobus na letiště, takže do odletu, který je v 19:45 mám spoustu rezervního času. A dokonce to mám jen se třemi přestupy. Trošku mne znervózňovalo jen to, že na dva z nich jsem měl jen okolo deseti minut. Ale to se určitě nějak zvládne.

Den první: na nádraží jdu pro jistotu o půl hodiny dříve. Vím, že na prvních dvacet kilometrů je výluka, ale chytří hoši z českých drah to mají určitě spočítané tak, aby se výlukový autobus dostal k navazujícímu spoji včas. Ovšem to, že dvacet minut po plánovaném odjezdu tam ten autobus stále ještě nestojí mne zaráží. Přijel s pětadvacetiminutovým zpožděním. No nic. Po silnici je to do Jaroměře kratší než po kolejích, takže to určitě naženeme. Ještě se snažím neinzultovat cyklistu, který nedokáže přijít na to, zdali má kolo do autobusu naložit popředu, pozadu, nebo nějakým jiným způsobem a už jedeme. Nebo je možná lepší říci, že se šineme. Kdo v poslední době projížděl Náchodem ví, jaká je tam stávající dopravní situace a kdo ne,  ten tomu stejně neuvěří. A to se dnes zjevně hned několik svátečních řidičů a dokonce dva sváteční traktoristé rozhodli, že vyrazí do města…

Do Jaroměře přijíždíme s patnáctiminutovým zpožděním. Rychlým dotazem zjišťuji, že můj spoj odjel před dvěma minutami. A jsem v p… . Vlastně v Jaroměři. Rychle pročítám svůj telefonní seznam a přemýšlím, kdo z mých přátel a kamarádů by mohl být poblíž a ještě je natolik asertivní aby všeho nechal a zrychleně mě odvezl do Pardubic, když tu hlásí, že další spoj směr Hradec Králové jede za dvacet minut. A dokonce pokračuje až do Pardubic. Přestávám hledat v telefonním seznamu a začínám pátrat v online jízdním řádu. Díky mému zaměstnavateli za chytrý telefon a internet v něm. Píše mi, že mezinárodní rychlík, na který přestupuji v Pardubicích, má 16 minut zpoždění. Pokud by nabral ještě dalších 5 tak to tímhle spojem stihnu. Věřím v České Dráhy. Těch 5 minut určitě zvládnou.

Zvládli. Ovšem ten vlak, ve kterém jsem seděl, zvládnul 10. Tentokrát jsem se na další přestupní místo nedostal o 2 minuty později, ale o 8. Přesto neztrácím naději. Ze čtvrtého nástupiště právě odjíždí rychlík směr Brno. Myslel jsem, že do rozjetého rychlíku se naskočit nedá kvůli blokaci dveří, ale tomuhle to zjevně nikdo neřekl, takže jsem naskočil. Znovu chytrý telefon. Mám dvě možnosti. Buď v Brně zanevřu na ČD a přeběhnu na autobus, anebo počkám na další mezinárodní rychlík do Bratislavy. Sice bych pomocí něj dorazil na letiště těsně před koncem check-inu, ale občas se riskovat vyplatí. Ovšem dle online jízdního řádu má tento rychlík už 38 minut zpoždění a předpokládá se, že bude narůstat. Takže na forhontě varianta SBOHEM ČESKÉ DRÁHY. BUĎ ZDRÁVA AUTOBUSOVÁ DOPRAVO.

Abych se nezdržoval, tak jízdenku Brno – Bratislava opět kupuji online. Jen co se mi to povede, vlak zastaví. V Brně jsem měl mít na přesun k autobusu 30 minut, které se náhle ztenčují. Co jsem komu udělal? Tohle už přece není normální. Hypnotizuji ručičku hodinek. Z 30 minut na přesun se stává 20. Potom 10. Do Brna jsme dorazili 5 minut před odjezdem autobusu. Pošlapal jsem jakousi velkou paní s ještě větším kufrem, která se nemohla vejít do dveří vagónu, ale přesto k nim vyrazila jako první a běžím k hotelu Grand, odkud mi má jet můj autobus. Přiběhl jsem tam o 2 minuty před plánovaným odjezdem, ale autobus nikde. Asi budu mít ve svých necelých čtyřiceti letech první infarkt. Jdu se zeptat slečny v okénku prodeje lístků, kde pro změnu udělali chybu soudruzi z ČSAD. S bezelstným úsměvem mi říká, abych nepanikařil. Že autobus má menší zpoždění, ale určitě přijede. Opravdu přijel. A to menší zpoždění bylo jen 15 minut. To je stále v toleranci. To stíhám. Dokonce jsem při nástupu dostal lahvičku vody gratis. Přemýšlím, že bych si ji vylil na hlavu. Co jiného taky s neperlivou vodou :-P.

Do Bratislavy dorážíme už s jen 10 minutami zpoždění. Sice o 90 minut později než jsem měl původně v úmyslu, ale s dobrým načasováním MHD se to stihne.  Proč tu nikde nemají přehledné schéma místního MHD? Znám číslo autobusu, kterým mám jet prvních pět stanic, ale nevím odkud jede. Obíhám autobusové nádraží ve stále zvětšujících se kruzích. Našel jsem to. A dokonce stojím ve správném směru. Dokonce i autobus jede za 3 minuty. A dokonce opravdu jede. Sedím v autobuse a počítám zastávky. Pátá. Rychle ven. Ovšem na tabuli s jízdním řádem nevidím číslo, které má jet na letiště, i když název stanice souhlasí. Líná huba holé neštěstí. Tak jsem se zeptal. Prý musím o jeden blok a jednu ulici jinam. Ale odtud už to jezdí přímo na letiště. I to jsem našel.

Stojím na zastávce a svou pozornost dělím mezi vyhlížení mého posledního spoje a opětovným hypnotizováním hodinek. A už ho dokonce vidím. Je 200 metrů ode mne a přibližuje se. Už jen 100. Už jen 50, když v tu rána jako z děla. Že by teroristický útok za bílého dne v Bratislavě? Ne. To jen mému tolik očekávanému autobusu prasklo kolo. Dál nejede. Cestující z něj vystupují a dohadují se co dál. Jdu se zeptat řidiče, kdy jede další spoj. Prý možná za 20 minut. Ale možná taky za 50. Autobusů je málo a v tomhle vedru nejsou úplně spolehlivé. Zželelo se mne místnímu mladíkovi. Prý že když pojedu tímhle číslem na tuhle zastávku, tak se k tomu letišti alespoň přiblížím a třeba odtamtud i něco pojede. Poděkoval jsem a nastoupil do doporučovaného spoje. Pro jistotu volám kamarádovi do Čech, ať mi zjistí, co mi z oné doporučované zastávky jede na letiště. Prý v podstatě nic, ale podle mapy už to na letiště není daleko. Zhruba 500 metrů přes silnici. To zvládnu. Vystoupil jsem a snažím se pohledem najít letiště. Že by bylo tak malé, že ho nevidím? Chytrý telefon potřetí. Zapínám navigaci. K letištnímu terminálu je to 4500 metrů. Utahuji tkaničky a popruhy od batohu a vybíhám. Běžím. Běžím. Už nemůžu. Běžím. Míjí mne autobus. Přes slzy a pot v očích zahlédnu číslo 61. Ten mne měl přece původně odvézt na letiště? Křičím a mávám za odjíždějícím vozem.  Nebo možná řvu a hrozím. Zabralo to. Autobus zastavil. Na zastávce, kterou jsem přehlédl. Poslední tři stanice k letišti se vezu. Check-inem procházím 4 minuty před jeho plánovaným ukončením. Letištní rozhlas hlásí, že odlet bude asi o 30 minut opožděn.

Den první, díl druhý: Aerolinky šetří, takže nic k občerstvení už se za letu nepodává. Jen za peníze. 3 eura za 150ml? Tak špatně na tom zase nejsem. A nebo možná jsem. Poprosil jsem italskou letušku o plechovku sody. Něco mi odpověděla italskou angličtinou. Rozuměl jsem jen  „teen minuts“. To snad vydržím. Nic se neděje. O 60 minut později se mne jiná přišla zeptat, jestli něco nepotřebuji. Říkám, že už ne. Máme 20 minut do přistání. To už přece přežiju. Ovšem italský pilot mi to zjevně nepřeje, protože s námi při přistání třísknul o zem tak, že si počítám všechny zuby. A většina mých spolucestujících mu za to ještě tleská. Kde jsem se to ocitl? Na letišti hodlám vydržet minimálně 6 hodin. Potom pojedu autobusem do přístavu v Pireu, odkud vyrazím trajektem na poslední část cesty na ostrov Poros, kde kotví Meret. Řeším dilema, jestli spát, nebo nespat, když jsem tu sám a v batohu mám elektroniku za cca 80 tisíc. Jediný použitelný nápoj v letištním kiosku (energydrink) toto dilema vyřešil za mě.

Den druhý: V 6:00 vyrážím hledat autobus do přístavu. Jedou odsud jen čtyři. X93, X94, X95 a X96. Musím jet tím posledním, takže s důvěrou v logiku věci jdu na konec nástupiště. Chyba lávky. Odsud jede X94. Ten můj jede zprostřed. A taky že ano. Zrovna ho vidím, jak odjíždí. Nic se neděje. Trajekt mi jede až v 8:30, takže klidně mohu jet tím, co jede za půl hodiny. Jenže ten byl nacpaný zaměstnanci letiště z noční směny. Stejně jsem se do něj vecpal. V Pireu už jsem kdysi jednou byl (omylem, neboť jsem nastoupil do nesprávného autobusu). Pojedu tedy až na konečnou a tam budu hledat onen rychlý trajekt s názvem Flying Dolphin.

Jenže na konečné jsou jen obří trajekty a jediná buňka s názvem mé trajektové společnosti je zavřená. Chodím po přístavu hladov sem a tam. V 8:30 vidím vyplouvat „svůj“ trajekt z úplně jiného konce přístavu než jsem já. No co. Za 90 minut jede další a tak mám ještě rezervu na koupení lístku. Našel jsem prodejnu lístků a pracně sesmolil anglickou větu, že chci lístek na trajekt, jedoucí v 10:00 na Poros. Podařilo se mi koupit lístek. Jdu hledat trajekt. Ještě tu zjevně není, tak se alespoň sesunu ve stínu se studenou Colou Zero a teplým preclíkem. 30 minut před odjezdem jdu znovu hledat trajekt. Už tu je a před ním fronta na 30 minut. Spořádaně se stavím na konec. Spořádaný jsem tu asi jediný, protože stále přicházejí noví cestující a já jsem přesto stále na konci fronty. Ale co. Beze mne neodjedou.

K uniformované paní kontrolující lístky se dostávám 4 minuty před odjezdem. Můj lístek se jí nelíbí. Odmítá mne vpustit na palubu, že prý mám lístek na trajekt, co odplul už v 8:30. Říkám, že je to nemožné, protože jsem ho kupoval až v 9:00. Koukám na lístek. Vždyť ona má pravdu. Je tam napsáno 8:30. A pod tím, že lístek byl koupený v 8:53. Tomuhle státu, že bude EU půjčovat další peníze? Paní mne posílá k nedalekému okénku, že si mám nechat lístek vyměnit. Další paní za okénkem mi říká, že mi ho vyměnit nemůže, protože jsem si ho nekoupil u ní. Trajekt odjel beze mne. Pomalu se šourám přes přístav do hlavní pokladny, kde jsem lístek kupoval. Dokonce je tam stále stejná prodavačka. Hned zjistila, kdo za to může. Já. Prý jsem si lístek řádně nezkontroloval. Přesto je na mne hodná a lístek mi vymění. Další trajekt jede ve 13:00.

Jsem v přístavu už přes 5 hodin. Už 30 hodin jsem nespal. Mám trochu obavy, co mě ještě před naloděním čeká, ale jedu na vlně takže píšu tento článek. A mezitím odmítám nabídky pouličních prodejců, co se mi snaží prodat pravé brýle Dolce Gabana. Nebo možná sestru Dolce Gabana. Nebo možná sestru někoho jiného.

Končím. Za 30 minut mi jede „můj“ vymodlený trajekt. Jdu ho hledat…

Dovětek editora:
Tady Jirkův záznam končí. Nicméně naštěstí trajekt našel a cestou se neztratil beze stopy, naopak bez dalších příhod, tedy velice nudně, dosáhl Porosu, kde se nalodil na plachetnici Meret a v tuto chvíli s ní již brázdí Egejské moře. Sláva mu a dobrý vítr!

-red-