Marie pluje kolem Evropy: Wolin–Rugen–Copenhagen–Viken–Lysekil, etapa IV.

0

“Pověz mi, co plánuješ provést se svým jedinečným, divokým a vzácným životem?” – Mary Oliver

Ve čtvrtek 5.5. Večer jsme vyrazili plně naložeonou Fiestou z Prahy. Byl to zvláštní pocit. Vstříc dobrodružství, ale zároveň vědomí, že kus srdce zůstává doma. Bittersweet.
Moc děkuji všem, kdo se se mnou přišli rozloučit!
Do Wolinu jsme dorazili (Já, táta, Brandon a Ben, který nás jen vezl a měl se vrátit domů) za nadherné hvězdné půlnoci a ráno se pustili do příprav. No a hned jsme objevili mega problém. Z těsnící krabičky hřídele lodního šroubu nám unikal mazací olej. Tahle krabička je navíc to jediné, co stojí cestě vodě snažící se protlačit hřídelovou šachtou. Jsou v ní dvě gufera a jedno jsme evidentně strhli, když jsme po opravě převodovky znovu nasazovali hřídel. Správný postup by byl vytáhhnout loď z vody, rozebrat převodovku a nasadit nové gufero. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl potopit do olejnaté vody, zvenku koudelí s vazelinou hřídel utěsnit a zkusit krabičku opravit.

Do toho přišel Kuba, kamarád z Wolinu, co pracuje na nádherných dřevěných plachetnicích, v montérkách se jmenovkou  “Master”  a představil se nám jako Master Disaster. Nebyl daleko od pravdy. Říkal ” To jste nevěděli, že se Wolinu přezdívá přístav ztracených lodí?! Kdo sem připluje, už neodpluje.” A hned nám vyjmenoval několik příkladů. Každopádně, zlatý český ručičky si poradily a těsnící krabičku jsme opravili a předělali z mazání olejem na trošku čuňácký mazání napakovanou vazelínou. No a světe, div se – těsní to a maže to! Sice již není bezúdržbová, ale funguje. Byl pátek poledne a počasí nádherné. Rozhodli jsme se méně podstatné věci dokončit později a vyrazit do Swinoustí. Ben se na místě rozhodl, že domů nejede a pluje s námi. Naštěstí i pro nás, protože jsme ho ještě zapřáhli do otrocké práce na dalších opravách, které se během následujících dní objevily.

Oprava

Ze Swinoustí jsme si to namířili na Rujánu, kde jsme měli sraz s Tomášem a jeho Drahou, Red Wolfem a Second Love. Počasí sliboval týden tlakové výše a nádherné počasí. Abychom si to trošku zkrátili, u Rudenu jsme využili našeho nízkého ponoru a střihli to přes písečné mělčiny. No a také jsme zjistili, že je studánka plná vody! Teče nám do lodi. No super. Vypumpovali jsme ji a vpluli do smluveného přístavu Thiessow, který byl plný, tak jsme se vyraftovali k Tomášově Drahé. Jak jsme nestíhali přípravy, tak byla loď ještě plná krámů, tak jsme byli rádi, že nás kluci a holky čekali u grilu a nemuseli jsme vařit. Tímto velmi děkujeme – ani nevíte, jak nám to zvedlo náladu! Seznámili jsme se s novými kamarády, mezi nimi i s bráchama z Prahy, kteří na zahradě renovují Vegu! Už se těším, až ji v zimě uvidím!

Další ráno Ben odplul se zbytkem lodí a já tátu s Brandonem vyhnal z lodi, abych dodělal nutné práce, a uklidil. Zkontroloval jsem všechna místa, kudy do lodi může téct a nic neobjevil. Jako jediné logické místo mě napadal výfuk nezávislého topení, který se ve vlnách dostává pod vodu a který nám dělal vrásky již loni. Dodělal jsem solární panel a nějaké detaily v elektrice a najednou byl večer. Ale už se na Marii dalo žít =). Šel jsem se projít po Rujáně, už jsem tu chvilku pro sebe vnitřně potřeboval. Narazil jsem na symboly, které se až nápadně podobaly svatojakubské mušli a udělal si malé camino po pobřeží. Ve Wolinu dokonce vedla oficiální cesta.

Večer se za námi vyvázala 50 metrová Hanse, vypadali jsme vedle ní vtipně. Zvlášť, když nás bylo o jednoho na palubě více =)).
V pondělí jsme pluli na sever, ale proti slabému větru a vlnám se křižovalo blbě, takže jsme skončili v Sassnitz a doplnili zásoby.
V úterý se vítr stočil k JV, vypadalo to, že bychom se mohli dostat i na Bornholm, každopádně dostat se co nejvíce na východ nám hrálo do karet i pro případnou změnu větru a cestu k Ystadu. Večer se vítr opravdu stočil na SV a za fenomenálního západu slunce jsme pokračovali do Ale Stenar. Při správně nastavených plachtách drží Vega se svým dlouhým kýlem sama kurz na předoboční vítr, takže jsme opět zapřáhli gumycukového autopilota a hodiny nemusili na kormidlo ani sáhnout. Po přístání po půlnoci jsme se se Švédskem přivítali panáčkěm whisky a po obligátní ranní prohlídce místního stonehendge (mimochodem zdarma, na útesu, bez lidí,  jen s ovcemi a hlavně naprosto bez plotů!), jsme odpoledne dorazili do Ystadu, kde jsme se večer měli setkat s Marií, kterou znám z Camina a která právě dopisovala důležitou část doktorské práce. Marina drahá, ale se saunou! A – to jsme ještě nevěděli, jaká je to vzácnost – sprchou. Večer jsme opravdu přivítali Marii na palubě Marie, bylo to mimořádně milé setkání.
Čtvrtek jsme strávili plavbou na motýla na západ k Falsterbo kanálu. Ryby mimochodem asi nemají rády naše návnady =( Zakotvili jsme uvnitř vlnolamu, když při západu slunce kolem propluly dvě vojenské lodě. Dle etikety jsem stáhnul vlajku, ale nečekal odpověď. K mému překvapení hned vylezl námořník, vyšplhal na nástavbu a spustil Švédskou vlajku.

V pátek jsme vstávali po páté ráno, abychom stihli první otevření mostu v 0600 a poté prakticky za bezvětří motorovali  mezi farmami větrných elektráren do Kodaně. Po loňské zkušenosti jsme vynechali okolní mariny a zamířili si to přímo do centra, mezi barevné domky a rušné nábřeží Nyhavn. Kotvení jako uprostřed staromáku. Perfektní počasí, houfy lidí. Tolik Kodaně a tak málo času. Obul jsem boty a vydal se na naprosto náhodný běh Kodaní. Když se mi nějaká ulička zalíbila, odbočil jsem, občas udělal fotku. Bylo to perfektní, budu praktikovat častěji. Kodaň má úžasnou atmosféru. Volnou, životaplnou, lidi si jí vyloženě užívají. Po běhu jsem dal na lodi v kokpitu sprchu (máme kempovou), k notnémi pobavení kolemjdoucích, a šel na nábřeží psát dopis. Večer jsme se s lahváčem v ruce připojili k davům lidí sedících na molu. Bydlet  ve vlastním v centru Kodaně není špatné. Navíc tipuji, že i kdybychom tu byli měsíc, bude to levnější, než platit nájem v garsonce.

V sobotu jsme nespěchali a vyplouvali až kolem poledne. Konečně nás dohnala tlaková níže a hned se s námi přivítala pořádným chcancem. Míříme na sever, ale se severním větrem a prouden, který v Oresundu vyvolává to není žádná sláva. Na noc zaplouváme do malého přístavu na ostrůvku Ven mezi Švédskem a Dánskem. Překvapuje nás malý kutr s gaffovým oplachtěním, který přistává na plachty. Později se od posádky dozvídáme, že jejich klub brázdí Kattegat bez motoru. V malém přístavu na nás zbylo poslední místo. Po večeři jsme se šli s Brandonem projít a zjistili jsme, že na ostrově mel první astronomickou observatoř v Evropě Tycho de Brahe. Muzeum mělo zavřeno, ale přelezli jsme plot. Ostrov byl krásný, kvetly pole, všude zajíci a při cestě kolem pobřeží jsme dokonce potkali stádo lam! Na dohled je Hamletův zámek v Helsingoru, který jsme další dva dny viděli častěji něž bychom si přáli…
V neděli jsme pokračovali na sever, Helsingorskou úžinou. Lodní dálnice, doprava jak prase, proti nám severní čtyrka, vlny a dvouapůl uzlový proud. Při křižování jsme měli postup nulový, s motorem to bylo utrpení. Hrůza a děs. Původně jsme chtěli doplout 40 mil, po úmorném dni a stěží 20 jsme to vzdali a zamířili na blind do nejbližší vesnice Viken.

Protože sezona ve Švédsku stále nezačala, v marině nebyl harbourmaster a automat rozbitý. Místní nám říkali, že to máme zadarmo. Nevýhodou bylo, že jsme neměli přístup do sprch. Již při zaplouvání nám pomohl najít místo Švéd, který pracoval na svém racer-cuiseru. Dokonce nám domluvil místní saunu, kterou jsme ale bohužel nestihli. Na další den byla předpověď stejná, tak jsme se rozhodli zůstat až do úterý a udělat servis motoru.
Jako většina Švédských městeček je Viken klidný a upravený. Mají tu jeden z nejstarších Dánských mlýnů na Švédském pobřeží, jediný široko daleko, který ještě funguje. Seznámili jsme se blíže s Andersem, mořským vlkem, který v úterý vyplouvá na čtvrt roku na moře, mimo jiné závodit. Měli jsme štěstí, neboť nám velmi pomohl půjčením nářadí – při napínání řemenu startgenerátoru jsme totiž zjisitili, že vypínací šroub je běžným klíčem nepřístupný, museli jsme proto flexou vyrobit “přípravek” =)
Dali jsme Andersovi jedno z lepších vín, které máme přichystané přesně pro tyto příležitosti. Ráno jsme ho ještě pozvali na kávu a on nám dokonce dal tištěný seznam kotvišť po cestě a tipy na jeho oblíbené s tím, ať knihu pak darujeme někomu dalšímu. Dokonce nám nechal 25m lano, které prý již nepotřeboval. Anders má svůj vlastní blog: http://piano-swe27.blogspot.se

V úterý jsme pluli do Torekova. Krásné počasí, ale slabé zadní větry a dmutí z boku nám nedovolovalo na zadní kurzy držet plachty plné. Museli jsme proto po větru křižovat. Torekov známe také z loňska, krásné přístavní městečko je prý sídlem místních snobů. Přístavní poplatky jsou ale jedny z nejlevnějších a obsahují zdarma sprchy (po týdnu opravdu bodly!), navíc i prádelnu se sušičkou! Večer jsem se šel sám projít po vylidněném městě a zkejsnul jsem na kostelní zídce. Další ráno jsme za parádního větru vyrazili na sever. Pluli jsme kolem 6 uzlů na bočák a doufal jsem, že se dostaneme k ostrovu Mönster na samém jižním okraji našeho cíle: souostroví Bohuslan. Odpoledne ale vítr naprosto chcípnul a potupně jsme domotorovali do přístavu Glommen, vesničky, kterou nám doporučil Anders. Byl jsem se proběhnout, mají tu vlastní malou přírodní rezervaci a všude spoustu bažantů a zajíců.
Ve čtvrtek se scénář opakoval, obstojný bočák vystřídalo bezvětří. Zkoušeli jsme chytat ryby, tak jako i minulé dny, ale neúspěšně. Musím zjistit jak na to.
Nastartovali jsme dieslového chrchláka a celé odpoledne na nízké otáčky motorovali na Mönster, kde jsme si ulovili SXK bóji. Na člunu (pěkně jsme se pádlama zacákali, no, v létě to bude méně nepříjemný zážitek) jsme s Brandonem dopluli na krásnou pláž s ohništěm a šli prozkoumat místní pobřeží. Objevil jsem ve vodě něco, co vypadalo jako obrovská stonožka.

V pátek sice poprchávalo, ale foukala parádní jižní čtyřka pětka. Moře sice bylo rozhoupané, ale schovali jsme se v kanálech mezi ostrovy před Goteborgem a vlastně jsme skoro celých 40 mil pluli na plného motýla, 6, chvílemi 7, uzlů. Byla mlha, takže přeplutí Goteborské plavební dráhy jsem oznámil radiem, znervózňovalo mě, jak se z mlhy vylupovaly obrovské náklaďáky. Jaké bylo naše překvapení, když se z mlhy po chvíli vylouply dvě závodní plachetnice. Loni jsme tu potkali lodě z Volvo Ocean race, v Goteborgu byl tuším konec jedné etapy. Nedohnaly nás =P OK. Pluly jinam. Ale my jsme si náš závod vyhráli. Potkali jsme totiž tuleně! Normálně na nás z vody vyplazoval jazyk. Než jsem ale doběhl pro foťák, byl moc daleko. Aby těch Goteborských setkání nebylo málo, v mlze před námi akorát zvedal kotvu veliký keč. Tu loď jsem bezpečně poznal – byl to starý známý Sailing for Jesus, o který jsme loni 2 týdny zakopávali snad na každém kroku! Nyní jsme se ho na motýla drželi 15mil, akorát v té vzdálenosti, že jsme se jeden druhému ztrácely v mlze.

Večer začalo přifukovat a když jsme za deště vplouvali do nepříliš chráněné zátoky ostrova Klaveron, vlny nás docela potrápily. Kotvili jsme letos poprvé na Švédský způsob a co si budeme povídat, povedlo se až na potřetí. První pokus jsme prakticky za nulové rychlosti asi metr od skály nasedli kýlem na písek, po zvolení jiného místa příďový tým (rozuměj Brandon) chudák uklouzl na mokré skále a naštěstí se stihl zachytit příďového koše, na kterém chudák vysel jak lenochod. Když jsem mu pomáhal nahoru, nemohli jsme se oba smíchy udržet. Ještě, že nespadl do vody. I když z deště jsme už byli stejně durch. Napotřetí se povedlo. Samozřejmě hned po zakotvení přestalo pršet. Potřeboval jsem chvíli toho introvertního alone time a šel jsem se projít po ostrově. Měli jsme ho sami pro sebe, krásně voněl a sem tam kvetlo polní kvítí. Z nejvyššího místa byl vidět majestátní Marstrandský hrad, skoro jsem tam na zapadajícím sluníčku na skále usnul.

V sobotu ráno jsme se přesunuli jen kolem komína do Mekky Švédského jachtingu – Marstrandu. Potkali jsme – jak jinak – Sailing for Jesus. Po prohlíce města jsme vyjachtali na severozápad. Bylo perfektní sobotní odpoledne na rybníce mezi Marstrandem a Astolem se proháněly houfy plachetnic na spinnaker. Astol je sám o sobě zajímavý ostrůvek – do posledního místečka zastavěný domky. Přímo prostředkem, jako podkovou, vede zátoka, kde je přístav. Obepluli jsme ho na plachty, fouklo nám a hned bylo na předobočák  7 uzlíků. Mířili jsme v kanálech mezi ostrůvky do laguny ostrova Möllon, ulovit si bóji. V noci mělo hodně foukat, tak jsme byli vděční za bezpečí. Samozřejmě nám na lov začalo vydatně pršet. >=)

Sailing for Jesus

Ráno jsme si přispali. Je totiž neděle a máme dost času =) Kolem poledne přestaly bubnovat kapky deště a na plachty jsme vypluli ven a zamířili na zaďák do uzoučkých kanálů mezi skalnatými ostrovy. Panuje tu i mimo sezonu čilý provoz a je zajímavý pocit plout na plachty 5 uzlů a míjet se v 25m širokém kanálu s jinou lodí. Z obou stran trčí žulové útesy. Občas vykoukne venička jak z pohádky. A vyložené ráhno míjí domečky o pár metrů. Odpoledne jsme dopluli do Lysekilu, brány nejhlubšího fjordu západního Švédska. Vyvázali jsme se v rybářském přístavu a vydali se na nákup. V supermarketu tu mají free Wifi! Takže zítra se sem ještě stavíme. Na noc se totiž vracíme do místa, kde celý ten sen před tři čtvrtě rokem začal – Oxevik!!!

Rozfoukal se zatím nejteplejší větřík, takže jsme se vyhnuli brblání na motor. Postupně vánek upadal, když tu najednou se – těsně před vjezdem do zálivu Oxeviku – před námi objevila ploutev! A pak další. A další! Delfíni! Vítr se utišil docela a my si tuhle chvíli asi čtvrt hodiny vychutnávali – horký večer, delfiní, moře jako zrcadlo, za námi v zapadajícím slunci věž Lysekilské katedrály, před námi ústí přenádherného Oxeviku a kolem nás..kolem nás delfíni. A nad námi. Nad námi, přátelé, Někdo daleko větší a nádhernější.
Dopisuji řádky na kotvě v nádherné zátoce jen pár set metrů od místa s delfíny, Brandon vaří Teriyaki chicken a mě napadá jen – DĚKUJI!

Pondělni update: Dopoledne k nám na kotvu dorazil na motoráčku Göran a pozval nás na návstěvu, setkali jsme se opět s jeho ženou Lisou a dcerou s dětmi. Mimořádně milé setkání, děkujeme!:)

 

Sdílejte
Předchozí článekGaia: Přes dvě Řecka a tajemné Delfy
Další článekKayak Around Europe: Jirka a jeho sen

Žije v Klánovicích, asi 5 metrů od lesa. Vystudoval leteckou dopravu a kosmické technologie na ČVUT. Po škole nastoupil do vývojového oddělení Škoda AUTO, kde ale dlouho nevydržel, koupil loď a vyplul. Má certifikát RYA Coastal Skipper Tidal, napluto 6000 NM.