Marie pluje kolem Evropy: Lysekil–Uddevalla–Astol–Aalborg, etapa V.

0

“Někdy si připadám jako…Hraju si na gameboyi, zatímco stojím uprostřed Grand Canyonu,
Cpu se bonbonama, zatímco sedím na královské hostině, Plácám se v louži, zatímco mohu plavat v oceánu.

Pověz, co se to se mnou děje?! Probuď se a uzři slávu!” – S.C. Chapman – See the Glory

V pondělí 23.5. Jsme se po návštěvě Lundgrenových přesunuli zpět do Lysekilu, kde jsme strávili noc. Brandon objevil kavárnu s WiFi, kterou jsme pytlačili hluboko do noci, na Skype jsem strávil věčnost s kamarádkou z Camina. Na úterý jsme se proplétali mezi ostrůvky na sever, cílem byla Fjallbacka.

Foukal ale vítr přímo proti nám, takže když jsme vypluli ze zákrytu ostrovů, vlny křižování velmi znepříjemňovali. V mapě jsem objevil Sotenaský kanál a přes internet zjistil, že most mi na VHF žádost otevřou. Zamířili jsme proto do klidných vod a na motor si uživali trošku jiné pohledy na Švédsko.

K večeru bylo jasné, že Fjallbacky dnes nedosáhneme. Jako alternativu jsme měli nedaleké kotviště, ve kterém byly i klubové boje. Samozřejmě nám těsně před připlutím začalo lejt jak z konve, takže jsem dorazil úplně promočený. Útěchou nám ale byly Tacos, které pro nás Brandon připravil jako překvapení. V noci se i více rozfičelo, tak jsem byl rád, že držíme na boji na dvou lanech.

Ve středu ráno jsme vypluli dále na sever a k našemu překvapení v úzkých kanálech mezi ostrůvky narazili na plnostěžník Elenor, který jsme si pamatovali z loňska z Fjallbacky. Vidět takový koráb proplétat se minovým polem žulových útesů je docela zážitek. Ale podváděli na motor =)

Elenor

Protože stále fičelo přímo proti nám, pokračovali jsme dalším kanálem, který téměř připomínal meandry řeky. Na motor to přímo proti větru moc neplulo, takže jsme si cestu trochu zkracovali přes záhyby řeky. Asi začalo foukat víc a zesílil proud protože jsme pluli čím dál pomaleji. Najednou koukám, že se již vůbec nehýbeme, to je proud! Přidal jsem plyn – a nic! V tom mi to došlo. Já idiot.

Ve vnitřní straně meandrů se usazoval písek a my pitomci stáli na kýlu na mělčině. No trapas. Na zpátečku jsme se ani nehnuli a já začal horečně vymýšlel co s tím. Nakonec jsem přesunul posádku na příď, dal plný knedlík vpřed směrem ke břehu, čímž jsme uvolnil zadní část kýlu do vody a plnou zpátečku. K mé úlevě se loď dala do pohybu. Další zatáčku jsme už jeli poctivě středem. No, alespoň jsme si oškrábali mušle ze dna kýlu, kde nebyl antifouling (loď na něm v zimě stojí).

Ve Fjallbacka jsme zakotvili po poledni a šel jsem se proběhnout do lesů za ní. Fjallbacka je označována jako drahokam souostroví a narodila se zde Ingrid Bergman. V okolí je nádherná příroda a nad městečkem se vypíná skála, ze které jsou vidět všechny ty ostrůvky kolem. Vytáhl jsem nahoru i tátu. Cítím, jaké mám štěstí, že mohu říct, že s jsme s taťkou zároveň nejlepší přátelé. V odpoledním  větru se pod námi proháněl gafový kutr a proti sluníčku vypadal mi snad připomněl jitřního poutníka z Letopisů Narnie. V jedné výloze měli nápis: “Dream. Believe. Do. Repeat.” Chci se učit takhle žít. Mám své sny..a strach jim tak často bránil a brání v rozletu.

Po epochálním západu slunce nad Elenor byla rudá obloha snad do jedné do rána. Neskutečné.

Čtvrtek přinesl dokonalé počasí, a severní vítr nám tentokrát hrál do karet. Proréčkovali jsme mezi ostrůvky (a při sundávání kliky z vinšny po asi tak 20 réčku jsem ji utopil. =( ) a zamířili na odlehlejší souostroví Storo, které je přírodní rezervací.  Žije tam spousta bílých ptáků s úzkými, dlouhými, lomenými křídly. Vypadají jako stíhačky a když letí pomalu, je vidět, že se nadřou. Jakmile ale naberou rychlost, letí s neskutečnou elegancí. Bohužel se tam nedalo přistát, tak jsme pokračovali na jih.

Foukal parádní zaďák, připadal jsem si jako ve videu z přeplavby Atlantiku. Po bezmála 50 mílích parádního jachtění jsme se na noc schovali k velkému ostrovu Storon, kde jsme ukázkově zakotvili přídí ke skále. Skočil jsem na hulváta do vody, šel se projít po ostrově a věčer nám dokonce nadělil až atomový západ slunce.

V pátek jsme trochu změnili plány a dohodli se plout nejdelším fjordem západního Švédska do Uddevally, místního centra. Fjord nám poskytl naprosto jiné scenérie, solidní vítr do čumáku a hlavně úplně klidnou hladinu, takže křižování bylo radostným sportovním zážitkem a né bojem, který Vega obvykle svádí s vlnami. Odměnou byla dokonalá pravoúhlá zmije mezi zalesněnými útesy. Motor jsme mohli nechat ladem i při proplouvání úzkým kanálem pod mostem. Zakotvili jsme v průlivu mezi ostrůvky a v sobotu dopoledne vpluli do Uddevally, kde jsme odpoledne nabrali další posádku – Lucii, Martina a Petra. Taťka odjížděl  Student Agency až v neděli ráno, takže malá Vega měla tu čest hostit 6 lidí! Chtěl jsem spát na palubě, ale déšť mě nakonec vyhnal na záchody. Byli jsme v přístavu jediní, takže jsem měl klidné spaní.

V neděli jsme vyrazili s novou posádkou druhým fjordem na jihozápad. Měl jsem strach, jak se v 5 lidech vejdeme, ale nakonec do bylo překvapivě v pohodě. Vítr si v kanále dělal co chtěl, většinou foukal do zad, ale občas prostě chcípl, nebo se obrátil proti. Fjordu jsme se vymotali poblíž starého známého Mollonu, potkali jsem další Vegu a mega se rozfoukalo. Na noc hlásili pro naši oblast gale warning. V laguně Mollonu jsme původně chtěli zakotvit přídí ke skále, ale vítr foukal tak blbě, že jsme vzali zavděk poslední z 3 bojí.

Členy klubu jsme nebyli ani jedna loď, ale v noci přišel takový fičák, že jsme výčitky neměli. Foukat nepřestalo ani ráno a od pobřeží foukalo Bft 7. Rozhodli jsme se plout na bočák do 10M vzdáleného Karingonu. Plně zrefovanou hlavní plachtu jsme vztyčili ještě na bóji. Vlny měly na rozběh jen kilometr od pobřeží, ale i tak to byla jízda jak na horské dráze. Rychlost 7 uzlů na plně zrefované plachty dokresluje sílu větru a občasná sprška v kokpitu pod sluníčkem nám vykouzlila mokrý úsměv na tváři. Marina v Karingonu byla až na jednu loď prázdná, takže jsme mohli přistát bokem. Ostrov nádherný, počasí také. Strávili jsme tam celý den, byl jsem si zaběhat, k večeři jsme uvařili Švédské kuličky s brusinkami, mňamka.

V úterý stále koukala severovýchodní pětka, takže jsme s občasným refem vyrazili na jih. Jachtění ukázkové a posádka skvělá, chválím! Konečně jsme se podívali na Astol, kolem kterého jsem loni i letos jen proplouval, poté do Marstrandu, kde se přihnala bouřka a s Dánským kolegou jsme zahraňovali závodní loď vyvázanou na středozemském muringu tak nešťastně, že ji boční vítr strhnul na molo. Po bouřce jsme vyrazili opět na nedaleký Klaveron, kde jsme se vyvázali ke skále. Ne že by se nám kýčovité západy slunce zajídaly, ale čeho je moc, toho je příliš. Za kouření dýmky, dopíjení lodních zásob whisky a nenucené konverzace jsme sledovali rudou oblohu na jedné straně, Jupiter, Mars a Saturn na straně druhé. Nad kotevním světélkem Vegy zářila Vega v souhvězdí Lyry a najednou byly dvě ráno. Za hodinu a půl vychází slunce, je čas jít spát. =)

Ve středu jsme se probudili do posledního dne ve Švédsku. Za krásného počasí jsme se proplétali na jih k vnějším ostrůvkům Goteborgu. Po dlouhé době jsem nahodil trojitou návnadu na tresky od Red Wolfa. K našemu překvapení jsme po chvilce tahali z vody dvě nádherné tresky! Postarali jsme se o ně a při zastávce na ostrově Roro, kde jsme se vyvázali k supermarketovému molu, nakoupili nějaké ingredience na večerní žranici. Měli tam beachové hřiště, takže jsme si dali pár setů (balon máme ve výbavě 😉 a pak koupačku v moři.

Navečer jsme zakotvili v hluboké zátoce ostrova Krakkeron. Brandon připravoval makrely, já s klukama připevnil náš homemade radarový odražeč a pak jsem vytáhl hamaku a při západu slunce si vychutnával pivečeko. Večeře byla geniální a jakmile sluníčko zalezlo na obzor, na plachty jsme odkotvili a vyrazili na noční plavbu na dánský ostrov Laeso. Rudá obloha opět kreslila neskutečné obrazce a s plachtami na motýla to vypadalo až pohádkově. Během noci jsme křižovali rušné lodní cesty, takže světýlek bylo nesčetně. Celou dobu nám ale dělal společnost obrovský maják před Goteborgem. V noci vítr všemožně skomíral, takže plavba se protáhla. Když jsem si šek konečně lehnout, Martin s Petrem už tvořili tak fungující posádku, že mě vzbudili až těsně před mělčinami přístavu Vestero. Příště je snad nechám i přistát =))

Do přístavu jsme dorazili před devátou ráno, takže jsme měli celý den na průzkum ostrova. Potkali jsme Oliho, mladého německého námořníka, který na Albin Ballad plul sólo do Osla. Odpoledne jsem si šel zaběhat na jih ostrova, nádherné lesy, a ta vůně! Najedou pastviny, krávy a písečné pláže. Sen.

Snažil jsem se nahodit nějaké videa na youtube, ale nemám to na tabletu v čem editovat. Tak omluvte stav videí. Doma z toho udělám nějaký sestřih, zatím to tam budu házet, když budu na Wifině.

V pátek nás opět probudila výheň, vypluli jsme, pak jsme se k notnému pobavení namolestojících  vrátili do přístavu vrátit přístavní kartu a vyrazili na jihozápad do Limfjorden. Pri noční plavbě jsme ztratili naše výborné návnady na makrely, tak jsem nahodil mojí oblíbenou chobotničku se třpytkou. Za chviličku zabrala roztomile ošklivá, asi 30 cm rybička. Svině. Když jí Petr vyndaval háček, vztyčila ploutvičku plnou černých břitů schovanou za hlavou a bodla ho do prstu. Po odstranění háčku jsme ji hodili znovu do vody. Petrovi z malé ranky nepřestávala téct krev. Nakonec přestala, dostal náplast a doufali jsme, že je radostem konec. Po pár desítkách minut ale Petra začala brnět celá ruka a ukrutně bolet. Po chvíli googlení jsme zjistili, že se jedná o Starry Weever, přezdívaný zmijí ryba, jeden z větších druhů. Má silný jed, který neskutečně bolí a komplikace mohou trvat až nekolik týdnů. Pomáhá prý lázeň v teplé vodě a vyhledat lékaře. No super.

Abychom nenechali nic náhodě, zavolal jsem na místní centrálu Lyngby Radio. Po odpovědi následovala palba otázek: “Volací znak? Nevidíme vás na AIS!” “Jsem 27ft plachetnice, nemáme AIS!” “Pozice?” … ale byli velice milí a během několika minut mě na duplex kanálu spojili s doktorem, který říkal, že máme ránu ponořit na dvě hodiny do 60° teplé vody, jed se v teple rozkládá. To už jsme ale udělali dle rady wikipedie. Poděkovali jsme a pluli dál. Po chvilce se na obzoru vynořila vojenská loď a rychle se blížila. Pobřežní stráž. Zastavili těsne u nás, vylezla blonďatá vojanda (!!!!!!!!!!!!!  Ty vole !!!!!) A ptala se, jestli potřebujeme pomoc =) Tady to funguje! Řekli jsme, že doktor naordinoval horkou vodu. Ptala se nás, jestli ji máme na čem ohřát, že nám kdyžtak dají. Po rozloučení zařadili plný knedlík a odjeli tak rychle jako přijeli. Petr poctivě léčit, mlčky snášel bolest a prý to pomáhalo. Vítr chcípal, až jsme museli zapnout motor a nekolik posledních hodin motorovat. Posádka se vozila na fendrech, západ slunce byl opět nechutný, na druhé straně fialové moře splývalo s oblohou a kolem nás se váleli na písečních mělčinách tuleni. Zakotvili jsme 50 m od polovynořeného vraku plachetnice a užívali poslední, horkou noc v ústí Limfjorden.

V sobotu ráno jsme na motor za neskutečného pařáku a bezvětří dopluli do Aalborgu, kde jsme se s posádku museli rozloučit. Střídají je kolega Jakub a Ondra, ke kterému se na poslední chvilku připojila jeho přítelkyně, novopečená paní magistra Péťa. Takže jsme zase v pěti. A pak že to nejde! =)
Lucii, Martinovi i Petrovi obrovsky děkuji za spolutvoření nezapomenutelného týdne! Zvláštní podekování patří Lucii, která se vždy mlčky ujímala (vynikajícího) vaření a pak se nechtěla nechat vyhnat ani od umývání nádobí!

Plujeme vstříc týdnu novému, Limfjorden a Severnímu moři….