Marie pluje kolem Evropy: Kodaň – Bornholm – Wolin, etapa III

0

„Když to vidíš bledě, dej si Švédské sledě.“ – Keška

„Prásk, prásk, prásk!“ Tři rány jak hrom se rozléhají kajutou. „I see no ticket!“ Je 6 hodin ráno a spali jsme možná kolem 2 hodin. Rozespalý vystřeluji ven.

Na nábřeží stojí policajt s obuškem a chystá se na další ránu na střechu nebohé Marie. „Omlouvám se, přijeli jsme v noci, za správcem přístavu jsem chtěl zajít hned ráno.“ „Parkovací automat, máte 5 minut.“

Je neděle 30.8 a rozespale hledám automat. Parkování je pálka – 450 DKK, ale na druhou stranu kotvíme v historickém centru Kodaně, přímo mezi malebnými barevnými domy. Tak si to tu aspoň užijeme. Jdeme na snídani, kafíčko za 27 dánskejch, no je tu draho. Na druhou stranu v supermarketu mají levněji, než ve Švédsku, takže nakupujeme plný košík a tlačíme ho až k lodi.

 

Zapomněl jsem zmínit, že Keška již v Goteborgu nakoupila klasické Švédské sledě, ve 3 provedeních. První, v hořčičné omáčce, byly docela poživatelné. Druhé, v kopru bych znovu nemusel, ale OK. Třetí druh, v červeném hřebíčkovo-skořicovém nálevu snad mohl nést nálepku Hell’s special reserve.

Intenzivní nevábnou vůni střídá odporná pachuť, která se na patře drží hodiny. Inu, tuto lahůdku jsme uložili do ledničky, abychom jí podarovali nově příchozí členy posádky =). Nutno říct, měly úspěch.

Po prohlídce Kodaně jsme se vydali k malé mořské víle, která byla na břehu v obležení turistů, ale my jsme měli nerušený výhled – další z výhod lodi. Pokračovali jsme přes farmu větrných elektráren na východ do Malmö, napříč mělčinou, která je stěží kdy hlubší, než 2m.

Větrné elektrárny

Bylo naprosté bezvětří a moře jako zrcadlo. V Laguna marině v Malmö poprvé potkáváme kůly. Došel nám plyn na vaření, ale milý správce mariny nás odvezl na benzinku pro výměnu lahve. V přepočtu asi 1000 Kč za 2 kg plynu? Šílenost! Ráno jsem se vydal pěšky na druhý konec Malmö pro auto.

Odpoledne jsme se rozloučili s taťkou, který si nechával auto, a pokračovali jsme pod Oresundským mostem k úzkému vybagrovanému kanálu vedoucím do Falsterbo. Foukalo E3 a Tugo s Honzou se ostře proti větru rychle učili plachtit. V cestě průjezdu Falsterbokanal stojí zvedací most, který jsme těsně nestihli. Museli jsme tu tedy přečkat noc. Seznámili jsme se se sólo mořeplavcem z Polska, který se svým motorovým člunem předělaným na plachetnici vždy celé léto brázdí Balt. Jeho loď se jmenuje Troska, raději jsme mu neříkali, co to v češtině znamená. Měl ji ale krásnou a uvnitř nečekaně prostornou.

Ve středu 1.9. jsme vstali brzy ráno, abychom stihli první otevření mostu v 06:00. Konečně jsme dopluli na Balt. Zakotvili jsme za vlnolamem na snídani a pak se vydali na východ kolem Ystadu k malému přístavu Ales Stenar. Na útesu nad přístavem mají Švédové svůj vlastní Stonehenge. Potkal jsem u i taťku s autem.

Náš plán byl dostat se ze Švédska na Bornholm a pak do Wolinu v Polsku, kde jsme měli být o víkendu. Měli jsme naplánovanou noční plavbu z Ales Stenar na Bornholm. Poměrně náhle se však změnila předpověď počasí a k večeru již foukal W6-7 a strong wind warning. Na další dny předpovídali další zesílení.

Etapa III

Rozhodl jsem se vyplout. Uvařili jsme vydatnou večeři a v 21:30 vyrazili do hvězdné noci. Překvapilo mě, jak rychle se moře během pár hodin změnilo. Na nějakých 100M od Dánska dokázal vítr vykouzlit pořádné vlny. Naší malé lodi šly na zadobok a když se člověk občas otočil, viděl, jak se nad ním tyčí stěna vody. Najednou ale loď podeběhla jakoby nic a už se valila další.

Foukal W7, přímý zaďák a se zrefovanými plachtami jsme uháněli směrem k systému oddělené plavby (dálnice). Zrefovaná gena se plácala ve stínu hlavní plachty, takže jsme ji stáhli. Kormidlovali jsme na čistý zaďák těsně před halzou, ale s lodí to tak házelo, že jsem se neodvážil nikoho poslat z kokpitu uvázat preventer. Příště ho připravím předem. Co si budeme povídat, plavba byla dosti nepříjemná.

Když jsme se před třetí hodinou ráno blížili k malému přístavu v Hasle, vítr ještě zesílil. Vysoké vlny se hřměním bouraly do vlnolamu a vítr svištěl v takeláži. Nastartovali jsme motor, stáhli hlavní plachtu a opatrně zamířili k bočnímu vjezdu do přístavu. S malou lehkou Vegou si vlny zboku pohrávaly, takže trefit se do mezery ve vlnolamu byl docela adrenalin.

Jakmile jsme však byli v prvním bazénu, po vlnách nebyly ani památky. Pluli jsme dál a doufali, že v marině bude místo. Dvě místa jsme nakonec našli, ale vichřice nám foukala přímo na bok. Manévr jsem musel nakonec jednou opakovat, ale po pár minutách jsme byli bezpečně uvázaní. Velké díky posádce. Upřímně jsem ještě náročnější přistání neměl. Ale vše dobře dopadlo. Po skoro šestihodinovém vypětí jsem vytáhl dobře schovanou lahev kapitánské whisky a připili jsme si na bezpečný příjezd. A musel jsem otevřeně přiznat, že vyplouvat do toho marastu nebyl nejmoudřejší nápad. Nutno ale říct, že jsem získal velkou důvěru v naší malou loď, která ani jednou nedala pocítit, že by se blížila kamkoli svým limitům.

Když jsme v 10 ráno vstávali, občasné obláčky na modré obloze upalovaly rychlostí blesku. Vítr se rozfoukal do vichřice a dle předpovědi se to nemělo 2 dny změnit. Do W7 jsem vyplouvat nechtěl, navíc jsme měli den rezervu. Rozhodli jsme se proto Bornholmu pořádně užít. A protože je Dánský, jak jinak, než na kole! =) Půjčili nám je v nedalekém kempu. Zelený Bornholm je nádherný. Zalesněný ostrov zkrášlují hrady a severské vesničky. Když jsme na kole projížděli po stezkách, připadali jsme si jako v Klánovickém lese. S tím rozdílem, že jakmile les skončí, stojíte na hraně útesu, pod vámi písčitá pláž a kam oko dohlédne širé moře.

Jeli jsme na návštěvu Ronne, kde jsme v rybárně nakoupili uzené speciality, které jsme pak po česku tláskali na hřišti v lese. Rozdělili jsme se, Keška jela kamsi na sever lovit fotky hradu při západu slunce a já pokračoval sám po pobřeží. Vzpomněl jsem si na maminku a letitou kempáckou písničku. Obrovské slunce zapadalo nad vlnami a přes jeho disk přelétalo hejno racků.

 

 

Motorovou loď, která kotvila vedle nás a ráno se neúspěšně pokusila dostat z přístavu, obývala posádka hipíků. Nevím, na čem jeli, ale evidentně je to hodně bavilo – a oni nás bavili taky =) Na starou kytaru hráli jednu vypalovačku za druhou.

3.9. dopoledne jsme vypluli směr Arnager na jihu Bornholmu. Předpověď počasí byla naprosto chaotická. Vichřice se náhle uklidnila a následovaly úseky, kdy panovalo skoro bezvětří, pak se rozfoukalo, začalo pršet a pak zase bezvětří. Po uplutí pouhých několika mil jsme se vyvázali v Ronne a čekali na vítr. Plán byl vyplout o půlnoci směr Polsko. Počasí vůbec neodpovídalo předpovědi, o půlnoci stále nefoukalo, hvězdnou oblohu náhle zahalily mraky a začalo pršet. Odjezd jsme odsunuli na druhou, déšť ustal, ale ve výsledku jsme vypluli ve 3 ráno. Vítr se každou půlhodinu točil, chvílemi úplně ustával, takže jsme střídavě pluli na motor a plné plachty. Po nádherném ránu na otevřeném moři se trošku rozfoukalo, ale pak to zase chcíplo. Vtipná plavba.

Uprostřed Baltu, nikde ani živáčka a hladina jako zrcadlo. Odpoledne se zvedl jihozápadní vítr – tedy přímo proti nám, nejprve 2, ale večeru sílil až ke 4. Střídali jsme šichty po dvou hodinách. Tugo upgradoval gumycukového autopilota a naše směny znamenaly opalování a čtení. Jakmile přišli na řadu Honza s Keškou, vždycky začalo pršet. Měl jsem trošku škodolibou radost. Dokud na mě zmoklý Honza od kormidla nezavolal: „Ty vole Patriku, jde na nás tornádo!“ To mě trochu probudilo ze sna. Nejhorší je, že měl tak trochu pravdu! Několik mil po pravoboku z nízkého mraku zlověstně tančily čardáš dvě vodní smrště. Před tím jsem ji viděl jen jednou na Jadranu. Podle náměru jsme se však neměli střetnout.

tornádo

Začalo se stmívat, my konečně uviděli v dálce světla Polského pobřeží, vítr přímo proti hubě sílil a občas sprchlo. Najednou se nad námi otevřela hvězdná obloha. V dálce se blýsklo. A pak na druhé straně znovu. Pluli jsme se pomocí motoru ostře proti větru, nad námi hvězdné nebe a všude kolem nás v dálce létaly blesky. Tomu říkám zakončení plavby! =)

V ústí řeky Dziwny jsme měli krátký rozhovor s celníkem a před půlnocí jsme již byli vyvázáni v místní marině, kde nám lana chytal můj táta. Dokonce nám i po zavíračce natočili pivo Bocman. Konečně. =)

Keška byla domluvená s kamarádem Tomem, které jsem tehdy ještě neznal, že na své lodi Phobos 27 – Drahá dorazí za námi. Byl jsem ale tak mrtvý, že jsem ani nezaregistroval, že uprostřed noci dorazili a člen posádky se nám ztratil slavit na vedlejší loď.

Hned ráno, zatímco posádka druhé lodi ještě spala, jsme zjistili, že most ve Wolinu otevírá jen jednou denně. Vyrazili jsme proto proti ostrému proudu řeky Dziwna. Foukal ostrý vítr přímo proti nám, většinu času pršelo a byla mlha, i když ke konci vysvitlo slunko. Kanál byl mizerně bojkovaný a mapy absolutně neodpovídaly. Když jsme se blížili po řece k Wolinu, náhle chcípnul motor. Ke břehům jsme měli asi 50 metrů a prudký vítr vyžadoval okamžitou akci. Nechal jsem vytáhnout kousek geny a otočil loď po větru a po proudu. Odkrytoval jsem motor, kontroloval palivo a konektory, ale nenašel jsem očividný problém. Zkusili jsme nastartovat a motor naskočil. Divné.

Stáhli jsme plachtu a otočili to zpět proti proudu. Za 10 minut to samé. Motor chcípl. Vytáhnout kousek geny, vyvlát lodní šroub, otočit loď, po chvilce zkusit nastartovat – a nastartovalo! Co se to děje?! Začalo foukat ještě více a přímo proti větru a proudu jsme měli mizerný postup. Nechali jsme tedy kus plachty a loď to výrazně zrychlilo. Ale pak zase chcípnul ten motor! V tom Tugo zvolal – „v tý řece plave ňákej bordel!“. Všude v řece plavaly koláče hustých chomáčů řas. Ty se namotaly na šroub a chcíply motor. Po vyvlátí šroubu odtekly pryč a šlo nastartovat. Dáváme echo Tomášovi na Drahou a Tuga usazujeme na příď jako „řasovou“ hlídku. Po chvíli boje s řekou proplouváme pod dvěma vysokými mosty a vyvazujeme se u čekacího mola ve Wolinu. Most mají otevírat za hodinu.

Hodina a půl uplynula a nic. Začali jsme zjišťovat co a jak, v přístavu za mostem říkali, že most už měl být zvedlý. Nakonec jsme zjistili, že tenhle víkend je první, kdy platí „zimní“ režim. Most otevřou až další den. Mezitím připlul i Tomáš s posádkou, takže jsme měli konečně možnost se seznámit. Tugo s Honzou museli jet domů, Keška se ještě zdrží do nedělního rána. Večer jsme zašli na Pizzu a Bosmany a noc jsme zakončili párty na Marii. Vešlo se nás tam 6. Byl jsem tak utahaný, že ani nevím, kdy se končilo – usnul jsem daleko dříve. Haldy lahví mě ale ráno napovídaly, že brzy to nebylo =)
(S Tomem a Drahou jsme tak plavbu zakončili a další rok 2016 ji s ním na Baltu opět zahájíme!:)

Ráno jsem Kešku vyprovodil na vlak a pak po otevření mostu připlul k blízké marině Wolin, mému zimovišti. Kotví se zde přídí k molu, záď uvázaná na bojku. Kolmo proti silnému proudu. Některé bojky proud stáhl pod hladinu. Našel jsem volné místo vedle krásné oceánské lodi, ale manévr jsem asi 3x opakoval, za Boha jsem v proudu a větru nebyl ve dvou schopný čapnout bojku na zádi a zároveň neztratit rychlost, aby mě proud nesnesl. Nakonec nám pomohl kapitán rčené lodi, který si od nás vzal příďové lano a dovolil nám vyvázat si záď k němu. Bez něho bych tam možná kroužil do dnes.

Jmenuje se Janusz, jeho loď Kirke, a měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem ho potkal, neboť nám obrovsky pomohl při jeřábování lodi. Seznámili jsme se s novým vedením mariny Wolin – Edwardem a Darekem, spolu s dvěma velmi milými asistentkami. Postupně ji renovují, postavili úplně novou multifunkční budovu a na další rok plánují mola. Také jsme se seznámili s Lucií, vedoucí místního yacht klubu. Na další ráno jsme objednali jeřáb, nechali vyrobit kozu a začali připravovat loď. Ráno přijel obrovský 50t jeřáb. Pro nové zaměstnance mariny, stejně tak i pro mě, to bylo první jeřábování a troufám si tvrdit, že bez Januszovi pomoci by to možná nedopadlo dobře. Vyzvednutí Marie z vody tedy nakonec trvalo dlouho, ale hlavně bez poškození. Tímto obrovsky děkuji Januszovi za pomoc a přátelství. Do večera jsme zazimovali loď a v pondělí v noci se s taťkou vydali po téměř 4 týdnech domů. Už jsem se nemohl dočkat vlastní postele a naší kokřice Amy, která vžycky naše výlety těžce nese. S mořem jsem se však neloučil – v pátek jsem odjížděl na 2 týdny kapitánovat na Jadran.

Celý ten trochu šílený příběh s pořízením lodi a skoro 4 týdny na moři stály rozhodně za to! Zažili jsme spoustu dobrodružství, poznali nové země a přátele. Trošku i sami sebe. A navíc, příběh zdaleka nekončí. Na rok 2016 ponese Marie sny dále, až za Balt, na cípek oceánu a do teplých krajin.

Marie po skončení plavby