Lipenská flotila 2018 – 2.díl

0

Ráno v sobotu pořád zima a vítr. Než jsme se všichni probudili, nasnídali, uklidili u ohýnku a vyrovnali účty s panem správcem, tak to chvilku trvalo. Kapitáni se mezitím sešli u Kuby na lodi a jali se rozdělávat rolfok, aby na něj znovu navázali lanko. Rozdělat se ho povedlo, bohužel ale ne ideálně a nakonec jsme museli zavolat panu Brychtovi, který přijel autem a pomohl ho dát dohromady. Všichni se chystáme na odplutí, když v tom Ondra Levý hlásí, že už dlouho se snaží nastartovat a nic. Věděli jsme, že tenhle motor špatně chytá, tak se zase kapitáni sešli pro změnu u Ondry na lodi a zkoušeli nahodit motor. No nešlo to…nejdřív jsme řešili jestli je vybitá baterka, tak jsme zkoušeli natahovat prodlužovačku od správce a dobíjet baterku, ale pořád nic…Už to trvalo dlouho, tak jsem se rozhodla, že jako pátý člověk u motoru nebudu moc k ničemu a svolala jsem zájemce z posádek na jednu loď a učili jsme se uzly. Zabili jsme tak docela užitečně čas, aby se lidi nenudili. No nevěřili byste, ale nakonec musel zase přijet pan Brychta a ten to vyřešil velmi svérázně. Tenhle starý typ motorů nemá žhavící komoru jako normální diesel ale žhaví se to někde předtím, tudíž je studený a špatně chytá. No tak pan Brychta vzal letlampu a pustil plný plamen do sání vzduchu. Na sání se škvařila barva, těsnění motorového prostoru chytlo plamenem….No bylo to napínavé. Ale motor chytil! Letlampu si Ondra na lodi nechal, tak jsme si z něj dělali srandu, že až mu to zas nebude startovat, stačí zapálit loď.

Už bylo spoustu hodin tak jsme šťastni, že můžeme vyplout, svolali všechny posádky a začli odvazovat. Já normálně odvazuji jako poslední, no a hle, co se nestalo, po otočení klíčku zapalování ani škyt a jen divné cvakání.  Můžu vám říct že jsem měla chuť hodit ten klíček do vody. Navíc naše vysílačka zůstala u Ondry na lodi, takže jsem jim ani nemohla říct, že pro změnu nestartujeme my. Všechny lodě už byly odpluté. Zkrátím to, po dalších psích kusech jsme zase volali panu Brychtovi, protože přeci jen jsou to jeho lodě, a s jeho pomocí přes telefon jsme přemostili startovací baterku, která byla očividně špatná, a nastartovali z housekeeping baterky. Ani nevíte jakou jsem měla radost, že ten motor naskočil.

V zátoce před Černou v Pošumaví fouká vždycky o level víc než jinde na Lipně (teda vždycky…byla jsem tam dvakrát no). A stále byla zima a vítr stabilních 20, v poryvech přes 25. Takže zase všechny refy. Plán byl podívat se za ostrovy Tajwan do nejmělčího místa Lipna, pak to otočit a na pohodlný zaďák doplout zpět do Frymburku. Tento plán se taky povedl, už u ostrovů vítr trochu povolil a tak jsme proti větru křižovali krásnými 6 uzly a učili se obraty. Na téhle části Lipna je asi nejzajímavější, že máte většinu času větší rychlost než hloubku pod kýlem…U převozu, za kterým už je opravdu jen pár metrů, jsme se otočili, sbalili hlavní plachtu a protože naše gena byla obrovská, vyrazili jsme jak dráhy. Zbytek dne byl vlastně úžasné plachtění, vítr stále trochu klesal na pohodlných 15 uzlů a my mohli fotit, blbnout a užívat si opravdu krásného jachtingu. V jednu chvíli jsme my, Babybox, a Uprchlíci a Žofinka plachtili těsně vedle sebe, jsou z toho krásné záběry. Žofinka jela vlevo od nás a měla by mít přednost, bohužel jsme byli tak blízko, že by nás tím zatlačili až ke břehu nebo by nás donutili udělat otočku 360. A z vysílačky se ozvalo: “Hele, Tetris, jak moc dobře umí tvoje posádka Colreg?” A ne že by milý Radek čekal na odpověď, stočil nám to před příď. Naštěstí moje posádka umí Colreg dokonale, no ale museli jsme udělat 360. Žádná velká trága, stejně jsme je do 10 minut s naší óbr genou zase předjeli. 😉

Takhle krásně jsme doplachtili vlastně až za Frymburk, kde jsme stáhli plachty a na motor se vrátili do mariny. Po odplutí to vlastně bylo první zaplouvání na mooring do Lipnoyachtu, takže jsme byli připravení pomáhat všem okolo. Nám při zaplouvání foukalo skoro z boku, ale zaplouvali jsme jako první k volnému molu. Bohužel jsme trochu narazili na paní správcovou z mariny. Paní správcová automaticky pomáhá lidem se vyvazovat, ale umí pouze jeden způsob vyvazování a postup zaplutí. A dává to dost nešťastně najevo tím, že na lidi křičí, jak by měli jet, ještě když jsou tak daleko, že ji ani nemůžou slyšet. Nervy a stres z přistávání se tak zvýší a zbytečně se dělají chyby. Já jsem zvyklá, že mi vždycky ze břehu někdo radí, klidněji či hlasitěji, a protože všichni na mé lodi se mnou byli na moři, tak jsou taky pěkně vycvičení. Dohodli jsme si dopředu postup zaplutí, který využívá návětrného vyvazovacího lana jako otočného bodu a drží tak příď, aby ji nesfoukl vítr dřív, než se stačí uvázat mooring. Jednoduše se pak zajede zadkem do stání, kompetentní posádka rychle vyskočí a chytne návětrné lano na mole, do kterého se opřu motorem, srovnám loď a pak se v klidu uváže mooring. Má to samozřejmě nějaké nástrahy, ale vzhledem ke stále dost silnému větru to byla nejlepší možnost. Že na mě paní něco křičela jsem vesele ignorovala.

No jenže horší moment přišel ve chvíli, kdy jsem krásně zajela zádí k molu, Dan mi krásně rychle vyskočil na molo, chytil návětrné lano o vazák a já jsem se do něj chtěla opřít motorem. Paní z mariny na nás něco stále křičela, to by nevadilo, jenže začala návětrné vyvazovací lano brát Danovi z ruky a tahat ho napřímo bez obtočení okolo vazáku. Kdybych se v tu chvíli do toho lana opřela jak jsem chtěla, abych si srovnala příď, pravděpodobně bych ji shodila do vody. Samozřejmě to skončilo tak, že jsme okamžitě leželi bokem k molu, Dodo se na přídi pral s mooringem (připomínám, že foukalo stále dost na to, aby byl kdokoliv schopný srovnat loď jen přes mooring ručně) a my se hádali s paní o lano. Musela jsem nakonec dost důrazně říct, aby nás nechala zaplout a nechala nás být. Paní se urazila, mrmlala něco o nevychované mládeži, která neví, jak to tam chodí, a odešla. No vyvázali jsme v klidu loď a čekali až přijedou ostatní, abychom jim pomohli.

Vzhledem k tomu, že je nás na flotilách tolik, nikdy se nebojím o zajíždění k molu. Máme na mole i na lodích tolik schopných rukou, že vždycky jde nějak chytit loď a v pořádku a v klidu ji uvázat na místo, i kdyby to mělo být trochu složitější nebo ne úplně správně provedené. Kdokoliv může jde chytat lana a odstrkovat. Myslela jsem si tady, že paní už toho má dost, ale ona se nedala a přišla svůj proces křičení-braní lan-nadávání opakovat i ke zbytku lodí. Chvíli se nám dařilo ji držet stranou, aby se nesnažila tahat lodě přes lana přímo, ale ne každý má takové zkušenosti, aby měl nervy na to ji ignorovat. Takže z toho občas vznikaly velmi nepříjemné situace jak pro ni tak pro nás kapitány tak pro posádky.

Nejvyhrocenější situace asi byla, když jako poslední zaplouval Miki s Dehlerem. Jediný měl smůlu, že jeho stání bylo na čele mola, přímo přídí proti větru. Asi všichni víte, jaké je to zaplouvat zádí k molu po silném větru. Buď musí jet člověk tak rychle, aby mu nesplouvala příď, a přiznejme si, kdo na to má nervy s cizí lodí, nebo vymyslet jiný plán. S Mikim jsem se přes vysílačku v klidu domluvila na několika strategiích, které vyzkoušíme, dokud se nepovede dobře zajet. Času jsme měli spoustu, takže nebylo kam spěchat. Bohužel paní z mariny to celé vyeskalovala, když začala zase křičet nesrozumitelné pokyny na Mikiho na lodi. Do toho tam přiběhl “pomáhat” nějaký úplně cizí pán z cizí lodě. My už byli z paní pěkně na nervy takže i naše komentáře začaly být trochu ostřejší. Mikimu se nakonec povedlo zajet, chytili jsme ho lanama a on se srovnal motorem, jenže když jsem mu uvazovala o vazák lano, pán mi ho začal zase brát z ruky, že to dělám špatně. To se Dan naštval a už dost vyjel, ať nás nechají být, že máme kapitánský výcvik ze Skotska a jezdíme na moři. Na to mi teda pán nechal lano, ale skočil Mikimu na loď. Jen tak! Bez jediného slova! Nevím, jestli to je mojí výchovou, ale skočit někomu bez dovolení kapitána na loď mi přijde jako otevřená urážka. Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla ani na slovo.

Marina Lipnoyacht

Všechno dobře dopadlo, nikdo nebyl zraněn, lodě přežili, paní z mariny i cizí pán taky. Jen nějaký ty pocuchaný nervy. Vzpamatovali jsme se ale u piva velmi rychle. Část posádek odešla do hospody a zbytek se rozhodl, že bude hrozně dobrý prolézt všechny motory na všech lodích, co máme půjčené. A že tam byly unikáty! Třeba Ondra Foršt měl na Feelingu motor v salonu na zemi a na něm stál stůl. Ondra Levý měl motor, který vypadal jak ze starého traktoru. A třeba Radek měl přístup k motoru jen podlážkou v kokpitu. Bylo to ale velmi zajímavé a poučné. 🙂

No co mám vykládat, veselili jsme se až do noci.

Pokračování příště…