Letadlová loď Béarn

    0

    Jeden z poněkud exotických nosičů letadel, který měl navenek pomoci Francii udržet krok s ostatními válečnými loďstvy světových velmocí po 1. světové válce. Pokud by jeho role zůstala na úrovni prvních prototypů této nové kategorie válečných lodí, zrozených na základě převratných válečných zkušeností a technologických novinek, patřil by nepochybně k tomu lepšímu. V porovnání s americkým typem Langley, japonským Hosho či britskými Argus, Eagle či Hermes by nijak nezaostával a mohl se stát odrazovým můstkem k získání potřebných provozních poznatků pro stavbu lodí vyšší třídy a líhní patřičně vyškoleného námořního, technického a letového personálu.

    Jenže Francouzi z celé řady důvodů v tomto směru posilování svého loďstva zcela „zamrzli“. Nemalé vývojové kapacity a finanční prostředky doslova prošustrovali v projektu ponorkového křižníku a nosiče letadel Surcouf, jehož bojová hodnota byla horší než sporná. A ještě větší náklady si na úkor námořních sil vyžádala stavba Maginotovy linie. Francii tak zůstala až do roku 1939 jedna jediná letadlová loď v podobě jednotky Béarn, která se v té době hodila už pouze k transportu letadel, zakoupených ve Spojených státech pro francouzské letectvo.

    Francouzi měli přitom smůlu už při zadávání stavby této lodi. Kvůli úspoře času i financí na vývoj se rozhodli použít jako základ konstrukce trup nedokončené bitevní lodi třídy Normandie. Jednalo se o tzv. superdreadnought s 12 kanóny 340 mm a francouzská marína počítala s dodáním pěti jednotek. S jejich stavbou bylo započato ještě v letech 1913-14, ale po vypuknutí války ztratila jejich stavba prioritu (přednost dostalo dokončení série lodí třídy Provence). A když válka skončila, rozpočty se z válečných zredukovaly na mírové a v loděnicích tak byla před dokončením pouze jedna jediná loď. V zásadě šlo o nápad, na jaký ve 20. letech minulého století přistoupili i Američané, Japonci a Britové. Obzvlášť, když i oni museli po ořezání rozpočtů a podpisu washingtonské odzbrojovací úmluvy upustit od dokončení řady vlastních projektů velkých lodí. Jenže vesměs pro přestavbu použily konstrukce velkých bitevních křižníků, disponujících jednou z nezbytných vlastností pro účinnou letadlovou loď – a to dostatečně vysokou rychlostí, usnadňující vzlety a přistávání letadel a umožňující operace s rychlými taktickými svazy!

    Tak se zrodily americké jednotky Lexington a Saratoga (rychlost 34 uzlů), japonské Kaga a Akagi (Kaga byla původně založena jako bitevní loď, ale jako letadlová loď dosahovala vysoké rychlosti 28,5 uzlu, zatímco Akagi, projektovaná jako bitevní křižník, byla ještě o tři uzly rychlejší) nebo britské Courageous, Glorious a Fourious (30,5 uzlu). Oproti tomu Béarn ze sebe nebyla schopná vymáčknout více než 21,5 uzlu!

    S přestavbou trupu nedokončené Normandie na letadlovou loď bylo započato v roce 1923 a zejména stran výstroje se Francouzům dostalo významné pomoci ze strany Britů, kteří jim poskytli kompletní plány své lodi Eagle. Navzdory tomu práce postupovaly nepříliš rychlým tempem a Béarn byl dokončen teprve v březnu 1927. S ohledem na novou roli bylo původně plánované pancéřování zredukováno u boků z 250 na 80 mm, zatímco horní palubu chránilo 25 a spodní 75 mm. Loď nesla dva hangáry, přičemž horní byl určen pro operační letouny a spodní pro záložní a opravárenské dílny. Oficiálně udávaná kapacita činila 40 letounů, ale loď ve skutečnosti nikdy nenesla více než 25 strojů, protože s větším množstvím se prostě nedalo účinně manipulovat. Výhodou byly nepochybně tři široké výtahy, které měly nezvyklé vyklápění nosných částí paluby do stran. Z VPD pak mohly operovat letouny do hmotnosti 4000 kg, což dávalo tehdejším vícemístným jednomotorovým letounům, jejichž konstrukční hmotnost se pohybovala kolem 2800 kg, poměrně slušnou rezervu pro účinnou bombovou nebo torpédovou výzbroj.

    Na vlastní obranu měla loď kromě palubních stíhaček 8 kanónů 155 mm, umístěných v bočních kasematách, chráněných pancéřem o síle 70 mm. Ty měly v případě nutnosti „zastrašit“ v první řadě nepřátelské torpédoborce. Protiletadlovou ochranu pak tvořilo půl tuctu kanónů 75 mm na barbetách pod úrovní vzletové a přistávací paluby. V roce 1935 byla protiletadlová výzbroj doplněna ještě o 8 automatických děl 37 mm a jako pozůstatek někdejší konstrukce bitevní lodi měla rovněž 4 podhladinové torpédomety 550 mm (sic!).

    V okamžiku vypuknutí 2. světové války tvořily leteckou výzbroj lodi tři letky hornoplošných stíhaček s pevným podvozkem Dewoitine 376 a pětice víceúčelových torpédových strojů Levasseur PL.7.  Zatímco dvouplošníky Levasseur měly svůj původ už v druhé polovině 20. let a do služby na palubě Béarnu se dostaly v roce 1931, Dewoitiny 376 představovaly námořní  verzi pozemního typu 371 a námořní letectvo si je převzalo v počtu 19 kusů rovněž jako už krajně zastaralé v roce 1938! Ve vývoji byly sice podstatně modernější letouny Loire-Nieuport 401 a Latécoere 299, plánoval se rovněž nákup strojů ve Spojených státech, ale předválečné vyzbrojování Francie bylo i vlivem komplikované politické situace a rozvratné politiky levičáků z tzv. Lidové fronty natolik nepružné a chaotické, že k přezbrojení do vypuknutí války nedošlo a pak už bylo pozdě.

    Ještě na počátku války byl Béarn vyřazen z prvoliniové služby a nadále sloužil pouze jako transportní loď pro přepravu v Americe hromadně nakupovaných letounů pro francouzské letectvo. V okamžiku francouzské kapitulace kotvil v Karibiku na ostrově Martinique a jeho posádka se nakonec přidala na stranu Svobodných Francouzů generála de Gaulle. Po vstupu USA do války podstoupila loď úpravy v New Orleans a do konce války sloužila spojencům nadále jako transportní loď pro přepravu letadel. Po roce 1945 fungovala ještě řadu let v Toulonu jako plovoucí báze pro ponorky a teprve v roce 1967 (!) byla odtažena do Itálie a rozebrána.

    TTD:

    Výtlak 25 000 t,  délka 183 m, šířka 27,1 m (vodoryska)/35 m (paluba), ponor 9 m, pohon 2 turbíny o výkonu 37 200 k, dosah 3148 mil při rychlosti 10 uzlů, 862 mil při rychlosti 18 uzlů. Vzletová a přistávací paluba 180×27 m, horní hangár 124×19,5 m, palivo pro letouny 115 856 litrů.

     

    Převzato z webu www.ceskykorzar.cz s laskavým svolením jeho vydavatele.