Lentilka v Itálii #8: Přeplavba do Chorvatska

0
Rovinj z kostela

Budík mě vytahuje v pět hodin do tmy. Postupně vstává Nojmi i Stáňa, děti necháváme spát. Pokusíme se s končícím odlivem nechat se vytáhnout proudem na moře. Lente klesla a maličko se trupem opřela na jedné straně do bláta. Odvážeme jí a vykoníčkujeme ven. Ze slibované stopy pod kýlem nám zůstala sotva půlka. Dostáváme se do hlavního kanálu, kde nás bere dvouzlový proud přesně podle předpokladu. Co ale není v plánu, že benzínka je s obsluhou a tudíž zavřená. K sakru, většina benzínek má samoobslužné stojany a tahle je první s obsluhou. Místní Italové nám radí jinou benzínku, která je dvě míle proti proudu. Moc se mi tam nechce, ztratíme výhodu brzkého výjezdu na moře a navíc ztratíme výhodu proudu. S poloprázdnou nádrží však přes moře nechci, a tak nám nezbývá než jet na ostrov Lido k samoobslužné benzínce. Benzín je načepován, 8 eur nám automat sežral a nevrátil. Co se dá dělat.

Konečně se dostáváme na moře a míjíme další tři paneláky vplouvající do Benátek. Jsem mrzutý, neboť máme značné zpoždění. Je 8 pryč a my teprve vyplouváme na moře. Vytahujeme plachty a v mírném předobočním větru, pomáhajíce si motorem, nabíráme kurz 330 stupňů do Chorvatska. Jdu si lehnout a dospat ráno, Nojmi zatím kormidluje. Po pár hodinách se střídá se Stáňou a nakonec kolem poledního beru kormidlo do ruky já. Jsme už daleko od pevniny a nevidíme kolem sebe nic než modré moře. Pokouším se lovit přívlačí. Něco se chytlo, ale nedaří se mi to přitáhnout. Po hodině přicházím o další návnadu za 150 Kč.

Moře v oparu
Nojmi u kormidla

Kormidlo je přivázáno lanem k zadním vazákům, a tak kurz jenom občas koriguju. Dole všichni spí a já sleduji na obzoru dva obrovské tankery a měřím jejích kurz. Naštěstí zjišťuji, že oba jsou zakotveni cca dvě míle od sebe. Propluji mezi nimi a u kormidla mě zase střídá Nojmi. Stáňa zatím připravuje proviant a zásobuje nás pitím. Vítr lehnul úplně a tak už jenom motorujeme. Je to otravné, pořád slyšet našeho oslíka, jak si to brblá. Ale jsme spokojeni, že jede. Mercury barzo fajny silnik, říkal nám tenkrát pán v Polsku, od kterého jsme motor kupovali. Musím mu dát za pravdu a zaťukat. Zatím funguje k naší naprosté spokojenosti.

Vyhlašujeme soutěž, kdo první uvidí zemi, dostane extra porci zmrzliny. Verča hned hlásí, že před námi je země, ale my furt nic nevidíme. Nakonec jí ale vítězství musíme přiřknout. Na obzoru objevujeme oranžový bod, a tak k němu plujeme. Jedná se o velikou utrženou bóji. Chvilku přemýšlíme, že ji vezmeme s sebou, ale je porostlá od škeblí a mohla by nám proříznout člun, a tak ji necháváme svému osudu. Postupně ještě potkáváme další dvě.

Utržená boje
Měníme vlajky

Upravujeme kurz na 310 a plujeme směrem na Novigrad. Konečně se začne objevovat pevnina jako slabounká čárka na horizontu. Za další hodinku je i vidět kostel v Novigradu. Můžeme tedy opustit kompasovou navigaci a jet podle terestrického bodu, což je pro kormidelníka mnohem příjemnější. Starej Bimbal, jak jsme ten prastarý kostel přejmenovali (protože bimbá co čtvrthodinu), se nám pořád zvětšuje a my se těšíme, až přistaneme. Ten okamžik nakonec přichází a po uplutých 60 mílích vplouváme do Novigradu. Bohužel zase musíme přistát na to pitomé celní molo, kde jsme přišli předtím o sáling. Papíry jdou rychle a jsme hned vyřízeni. Zaplatíme zase všemožné taxy za dýchání, koukání a plavení. Vlny od projíždějících lodí jsou opět velké, Lente u mola vyskakuje a fendry nám vytrhnou boční lištu. Koše na fendry se dřou o molo. Musíme co nejdříve pryč na městské molo, než se tu zase něco přihodí.

Projíždějící loď

Přivážeme se tedy na městském mole a mažeme skrz město do sprch, které máme vychytané v nejbližší maríně. Noční couračku zakončíme vínkem na palubě a jde se na kutě. Brzy jsme vstávali a máme toho dost. Ve dvě ráno mě vzbudí prudké házení a silný vítr v lanech. Beru čelovku a jdu na palubu. Všude panuje čilý ruch a světla na lodích se míhají z místa na místo. Vzbudím tedy ostatní a jdeme se připravit na bouři. Zdá se, že jsme skutečně zpátky na bouřlivé Istrii. Vítr skučí, fouká nám do špičky, kterou stojíme k molu, a napíná lana k prasknutí. Vytahuji další lano z kotevny a ručkuji po laně od vazáku k pacholeti na molu. Fouká 40 uzlů a v noci není zrovna příjemný zážitek pustit se lana a zbytek doplavat. Stojíme totiž od břehu tak 4 metry. Pustili jsme jí před spaním více na vodu a díky teď za to, i když se suchou nohou na loď nedostaneme.

Někdo z vedlejší lodě mi hází lano a já ho protahuji na břehu skrz nerezová oka a hážu zpět na palubu. I z ostatních lodí, když vidí člověka na břehu, využívají situace a hází mi svá lana, abych je protáhl skrz oka a zesílil tak jejich vyvázaní. Obloha je černočerná a vlny na moři se zvětšuji. Nějaký blázen vyplouvá na moře zpoza chráněné zdi, ale rychle mu dochází, že to je kravina, a obrací zpět. Sklápíme biminy a pro jistotu lanem omotáváme i genu v návinu na rolfoku, kdyby se chtěla třeba mrška sama rozvinout. Jdeme si lehnout, ale spaní je to jako v pračce.

Když už konečně usneme, vítr se obrátí a fouká nám 40 uzlů ze zad do můringu. Povážlivě jsme se přiblížili ke břehu a tak znovu vstáváme, bereme čelovku a musíme zezadu dotáhnout můringová lana. Obdobné cvičení probíhá na ostatních lodích. Vítr je tak silný, že nejsme s Nojmikem ve dvou schopni se na můringovém laně více přitáhnout. Bojíme se aby nám nevyklouzlo z vazáku. Tím bychom během okamžiku čelenem vyskočili na molo. Centimetr po centimetru se nám daří loď posouvat dále od nábřeží. Těsně před svítáním si jdeme konečně lehnout. Stejně ale spím na jedno ucho a sleduji, co se děje. Ráno je moře po bouři rozbité a neklidné, a tak jdeme do města kouknout, zda se konečně otevřelo muzeum vraků. Neotevřelo, a tak jdeme alespoň na snídani do sámošky, kterou už máme oblíbenou. Sedneme si do parku na lavičku a pojíme chutné pirohy a mortadelu s pro Verunky “hráškovým salámem”.

Po poledni se moře zklidní a tak vyplouváme na krásný 15uzlový vítr dolu na jih. Cílem je doplout do Rovinj a pořádně si to krásné městečko konečně prohlídnout, když jsme ho museli minule tak narychlo opustit. V Rovinj zakotvíme u nádherného městského mola. Hned vedle je promenáda a davy turistů. Děti se Stáňou jdou na kostelní věž a my s Nojmikem na pivo. Myslel jsem původně, že zde zůstaneme přes noc, ale zdejší molo je absolutně nekryté proti jakémukoliv rozmaru moře. Probíráme co dál, nakonec padá volba na bóje v blízké zátoce, a tak se v podvečer na jednu z posledních bójí uvazujeme.

Odveslujeme člunem na břeh a jdeme se brouzdat ulicemi toho krásného města. V jednu chvíli pozorujeme moře a vidíme přímo v zálivu u Rovinj skupinku asi tří delfínů jak loví. Vydržíme se na to koukat snad půl hodiny. Máme docela hlad a tak hledáme, kam si sednout a co si dát. Bohužel se naše názory na večeři diametrálně rozcházejí. Děti by nejraději smažák a hranolky, což tu samozřejmě nikde nemají, a já toužím po Lignii na žaru. Ceny v restauracích v Chorvatsku se tedy značně vyšplhaly a to nás ve finále otrávilo tak, že si nikam nesedneme. Jsme sice na dovolené, ale jídlo pod pět stovek jsme v podstatě nenašli. Nakonec končím s Nojmikem u stánku na nábřeží, kde mají místňáci zábavu, prodávají Lignie a pivo, a Stáňa jde uspokojit chuťové pohárky našich mrmlajících dětí. Alespoň že se naučily jíst to čevabčiči.

Rovinj z kostela
Slunce zapadá

Noc na boji je klidná, a tak dospíme deficit z předešlých nocí. Už ani nevím, kdy jsem spal v kuse a dlouho. Dopoledne po snídani odplouváme.

Pokračování příště…