Lentilka v Itálii #6: Do Benátek!

0
Venecia gondola

Brzo ráno v 6 h opouštíme ústí Piávy a vyplouváme na moře. Jsme plni očekávání, protože dnes nás čeká vplutí do Benátského zálivu a s ním i toto pozoruhodné město. Vítr nic moc, a tak motorujeme. Navíc v jedenáct má přistávat další posila do posádky, náš kamarád Nojmi. Míjíme mnoho lodí při vjezdu a já dole v podpalubí řeším, kam upíchneme Lente. Vlny od proplouvajících lodí jsou velké a celý záliv je děsně rozbitý. Vlny jdou ze všech stran a dělají plavbu malé lodě docela nepohodlnou. V pilotu a Navionixu jsem našel celkem 5 kotvišť. Postupně jim volám buď telefonem, nebo na VHF. Výsledkem je, že v jedné maríně mají plno, druhá je jenom pro místňáky, třetí nemluví anglicky, čtvrtá se neozývá a v páté mi sdělují cenu 86 Euro za stání na jednu noc. Padají na mě mdloby. Říkám, loď nemá 16 metrů ale 6! No jasně kámo, 6 m za 86 E, capito?

Konečně Benátky
Kormidelnice Stáňa

Rozhodnu se hledat nějaké stání na vlastní pěst. Jsme malá loď s malým ponorem, třeba něco najdeme. Hlavním kanálem se blížíme k náměstí Svatého Marka a Stáňa propadá panice z nastalého provozu. Je tu děsnej šrumec, vodní busy Vaporeta a vodní taxi křižují naší plavební dráhu ze všech stran. Nikdo na nikoho ale nenadává a všichni se nějak vejdou. Přebírám kormidlo a vychutnávám si tu atmosféru místa. Přeci jenom Benátky na vlastní plachetnici, to je bomba. Tak jsme se sem konečně opravdu přeplavili. Nebylo to pro nás jednoduché a málem jsme to vzdali, ale teď jsme tady.

Míjíme sloupy se lvy a nábřeží, odkud vyplouval Marco Polo na svojí dalekou cestu do Číny. Byl jsem i na druhém konci zeměkoule, kde v městě Xian Marco svou pouť hedvábnou stezkou končil. Je to strašná dálka. Tohle město z námořního obchodu vytěžilo, co se dalo. Bohatství zdejších paláců je toho důkazem.  Plujeme dále hlavním kanálem a míjíme předraženou marínu na ostrově San Giorgio.  Zkoušíme se přiblížit k hlavnímu nábřeží, ale vlnobití od proplouvajících lodí je tak silné, že  to vzdáváme. Rozbili bychom bok lodi o nábřeží. Na začátku ostrova Sasca Fisola vidím široký kanál a kůly. Rozhodnu se vjet do kanálu a přistanu u kůlového stání. Je to docela divočina, jak na lochnesce, ale stojíme. Zdá se, že je to městské stání pro místňáky. Na každém sloupu je vylepeno, komu to stání patří. Jenom ten náš sloup nemá nic.

Vyvázání v Benátkách

Potřebujeme urgentně dobít baterie, protože solár na střeše je poškozený. Připojíme tedy elektřinu a ještě zesílíme naše uvázání na kůlech. Dobrou hodinu nepřichází nikdo, kdo by nás chtěl vyhodit. Na loď pověsíme ceduli s telefonním číslem, kdyby přišel majitel stání. Sbalíme si fidlátka, nastrojíme člun a odpoutáváme se od Lente. Musíme přejet hlavní kanál v nafukovacím člunu, no mírně řečeno přetíženém. Vyčkám, až se situace na hladině trochu uklidní a vyrazím na plný výkon našeho 55librového elektrooslíka. Vlny nás hustě skrápí a lomcují s námi do všech stran. Je to sice jen blbejch 200 metrů, ale nekonečnejch. Holky si vzaly do města krásný nový šatičky, ale už teď jsme docela mokří. Nevadí, stejně je horko. Přeplujeme kanál a šup do bludiště menších kanálů. Kolem nás gondoly, taxíky, nákladní loďky se sutí a mezi tím my na maskovaném vyloďovacím gumáku.

Telefonujeme Nojmikovi a navádíme se do stejného kanálu jako je on. Po chvilce ho spatříme. Jééé, to neuvěřitelné, ale bez problémů jsme se shledali. V pěti lidech člunem dál pokračovat nemůžeme, a tak se rozhodujeme cestu dále absolvovat pěšky. Přivážeme člun v jednom kanálů k zábradlí a jdeme se prodírat uličkami. Kdyby člověk omdlel vedrem, tak snad ani nespadne na zem. Je to tedy veliký masakr. Lidí všude tolik, že některé ulice jsou dost nacpané a v proudu lidí se nejde ani zastavit. Na důkaz dobytí Benátek zakupuji prastarou vlajku Nejjasnější benátské republiky.

Doslova se doplazíme v tom děsném vedru na náměstí svatého Marka a pozorujeme ty fronty na cokoliv. Benátky ročně navštíví 30 mil. turistů a stálých obyvatel je přitom kolem 50 tisíc. Gondola za 100 E… nechceš…? … nevadí  za tebou stojí fronta šikmookých turistů, kteří radostně tahají bankovky z peněženek. Mnohahodinové fronty na veškeré památky nás utvrdily v tom, že odsud asi brzo vypadneme. Potřebujeme dokoupit nějaké základní potraviny, ale krám je těžké pohledat. To tak cukrárnu, kavárnu nebo restauraci. Ani se nedivím, že se tu místním už nechce žít. Město je stoprocentně vybaveno a přichystáno pro turistu, ale to je tak všechno.  Kupujeme si lístek do Vaporeta a projíždíme celé Benátky skrz na skrz. Nakonec já s Nojmikem vystupujeme, že přeplavíme člun zpět k Lente. Luky mě uprosí, že pojede s námi. Nemůže si to dobrodružství přeci nechat ujít. Stáňa s Verčou pokračují vodním autobusem až na ostrov Fisola, kde snad stále stojí naše Lente.

Náměstí sv. Marka
Venecia gondola

Nacházíme člun přesně na tom samém místě a po chvilce proplétání v kanálech se v příhodném okamžiku pouštíme přes hlavní kanál. Baterka očividně není v kondici a tak Nojmik vydatně vesluje, abychom to měli co nejdříve za sebou. Podařilo se a bylo to mnohem lepší než při cestě tam. Oblečení máme ale stejně mokré. Loď stojí na svém místě a nikde nikdo kdo by nás vyhodil. Jsem nadmíru spokojen. Zjištujeme, že baterie se nám krásně dobila a tak ji měníme za tu ze člunu. Jenom ty vlny zleva zprava dělají pobyt na lodi dost nepříjemný.

Venecia gondola

Po večeři beru foťák a jdu se projít po okolí. Ostrov Fisola je v podstatě takové normální místo prakticky bez turistů, kde potkávám lidi jdoucí z práce, kluky kopající na ulici fotbal a mámy s nákupními taškami, jak se zmožené vedrem plouží domů uvařit špagety. Grafiti na stěnách, prádlo na balkónech a občas bordel na ulicích. Prostě taková normální Itálie protkaná místo silničkami sítí kanálů. Jsem za tu všednost vlastně rád. Slunce zapadá a zlatí oblohu se siluetou Benátek, procházím se po nábřeží. Po krátkém přemlouvání lenochů z lodi se připojí i Verda a Stáňa. Společně pak do noci brouzdáme uličkami, jíme zmrzlinu a bloudíme v benátských Stínadlech. Na nábřeží jsou restaurace plné lidí krásně oblečených a navoněných. Jenom my tu tak kráčíme ve stokrát propocených a prosolených hadrech, s vlasy  rozcuchanými větrem a slepenými solí. Jsme ale spokojeni. Sedíme na schodech katedrály svatého Eufemia a užíváme si večerní chlad. Dokonce jsme potkali jakýsi institut Jana Palacha. Zvláštní, na co tu člověk nenarazí.

Pokračování příště…