Lentilka v Itálii #3: U starého Bimbala

0

Po krásné plavbě  v příjemném větru jsme připluli za přístavní hráz města Novigrad. Městská bóje uleví naší peněžence a tak se k ní přivazujeme. Nedaleko stojící prastarý kostel neustále bimbá, a tak jsme to místo překřtili na U starého Bimbala. Městské molo se mi nezdá jako bezpečná alternativa. Vlny, které zůstaly po bouři, se tříští o molo a zaplavují i nábřeží.

Jdeme se projít po malebném rybářském městečku a nestačíme se divit. Všude narážíme na pozůstatky působení Juga. Po ulicích se válejí velké větve borovic a lidé je dávají na celkem pěkné hromady. Když jsme však došli k nedaleké maríně, vyvalili jsme oči na obrovské plachetnice cca 60 stop dlouhé, které se válely převrácené na bocích. Podpěry nevydržely nápory větru a některé lodě, vytažené na břehu, se poroučely k zemi. Přeražené stěžně se válely na o kus dál parkujících jachtách. Vytržené kýly lodí, přeražená kormidla a potrhaná biminy lemovaly naší cestu až k umývárce, kterou jsme s chutí použili.

Při cestě nazpět k lodi jsme si s Lukym střihli pár jízd na autodromu na místní pouti. Jestli se něco dá říci o noci strávené na Lente, tak to, že vůbec nebyla klidná. Výběrčí se na mě s pobavením podíval, když viděl, že vážu čtvrté lano od vazáku k bóji. Jenže já vím své, on bude večer koukat v televizi na fotbal, pojídat křupky, a já tady zase budu řešit, zda to vyvázání stačí nebo ne. Jak už je zde letos zvykem, v noci přinesl vítr další, tentokráte západní bouři. Vylezl jsem z lodi a sledoval s uspokojením cvrkot na okolních lodích. Čelovky se jenom míhaly a další a další lana se napínala od bojí k lodím.  Každý tam měl minimálně dvě až tři. Noc byla jako když vás naloží do mixu a jedou s vámi závod Paříž Dakar. Ráno mě bolelo za krkem, jak jsem se furt hlavou převaloval. Nebylo nám úplně dobře a začali jsme upadat do takové malé nevolnostní letargie. Na moře to nešlo a na té bóji také ne. Nastartuji tedy motor a přeci jen zkusíme zajet k tomu městskému molu. Alespoň to zde výrazně méně houpe. Další den v Novigradu znamená kouknout se realitě do očí a přiznat si, že náš plán má už 5denní časový skluz. Vypadá to, že Benátky musíme odepsat. Napadá mě však ještě jedno řešení. Vykašlat se na Terst, Miramare a Sistiánu a rovnou přeplout do Itálie. Po rodinné poradě se domlouváme, že oželíme sever, a pokud bude dobrá předpověď, přejedeme zítra do Itálie.

Předpověď hlásí severní vítr 5-10 uzlů. Ideální stav na přeplutí do Itálie. Ráno vstanu v 7 a jdu na kapitanát, abych se odhlásil z schengenského prostoru. Na dveřích visí cedulka, že ordinují od sedmi. Beru za kliku, ale nikde nikdo. Poflakuji se tedy po přístavu a zkouším to v 8 h. Výborně, mají otevřeno. Sděluji své přání opustit bouřlivé Chorvatsko a odplout do Itálie, paní mě však posílá nejdříve na celnici, která je naproti. Dojdu tedy k nevrlému celníkovi do žlutého domku a dávám mu pasy na stůl. A loď máš kde? Tamhle za rohem říkám. Jak za rohem, musí být přivázaná u celního mola. Říká mi důležitě a vrací pasy. Takže já se tedy vracím zpět na loď, kde vládne dobrá nálada plná očekávání našeho blížícího se odplutí. Tak co, papíry máš vyřízené ptá se Stáňa? No nemám, otevřeli o hodinu později a musíme s lodí na celní molo.

Odvážeme tedy loď a dobrumláme si to k celnímu molu. Celní molo v Novigradu není molo, kde bych se chtěl  zdržovat zrovna zbytečně. Je dost na ráně a velké výletní lodě zde způsobuji celkem vlnění. Odběhnu tedy znovu za PANEM celníkem a říkám mu, že loď už mám tady a ukazuji na molo. Doufám, že alespoň zvedne tu svou prdel ze židle a na  to  molo se dojde kouknout, když už bylo tak nutné přejet těch 200 metrů. Jenom ale kývne hlavou, vezme si papíry a obouchá razítkem. Nejraději bych ho poslal do prdele, ale jsem rád, že mám ta razítka a mažu na kapitanát. Naopak příjemná paní mi oštempluje další papíry a zapíše si do PC předpokládaný přístav doplutí v Itálii, port Grado. Tak byrokratické kolečko je za námi a ejhle, je 9 hodin. A to jsem chtěl vyplout co nejdříve, dokonce jsem si já spavec kvůli tomu i přivstal.

Doběhnu k lodi a mávám na posádku lejstry v ruce. Tak, můžeme odsud vypadnout, mládeži. Stáňa je s tím zlomeným prstem vrchní kormidelník a já jsem připraven odvázat loď. Situace se mezitím, co jsem byl po papírech, změnila a kolem jsme v obklíčení lodí. To skoro nevadí, až na to, že při chodu vzad jsme si nevšimli, že za námi stojí výletní loď s polospuštěným můstkem asi tak v úrovni našeho sálingu.

Při pomalém zpětném chodu se příliš soustředíme na molo a okolní lodě, až se nebezpečně přiblížíme takeláží k můstku vedlejší lodě. Brzdi, zařvu na Stáňu, ale už je pozdě. Narážíme stěhem do můstku a sáling na stěžni praská. V podstatě se nic nestalo, jenom 5 sekund nepozornosti nás připraví o pravý sáling. Můstek na vedlejší lodi nemá žádnou škodu. Co teď, říká mi trochu bezradně Stáňa. Nic, jedeme odsud pryč. Už tu nechci být ani o minutu déle, říkám.

Dnešní den je jako malovanej. Jedeme na motor pryč kurzem na Bibione. Fouká severní vítr, a tak je stěžeň zatížen na návětrné straně. Tam nám naštěstí sáling zbyl, a tak vytahujeme všechny plachty. Přemýšlím, jak to opravit. Je jasné, že takto nemůžeme s plachtami jet jinak než na bočák ze severu. Prostě bychom při přehození plachet bez levého sálingu riskovali přílišné zatížení stěžně, což by mohlo vést k jeho zlomení. Ještě to tak, otřásl jsem se hrůzou při té představě. A tak, zatímco plachtíme směrem na Itálii, vyndavám všechno nářadí a řeším, jak co nejlépe nahradit prasklý sáling. Jediné, co mě však v daných podmínkách napadá, je provizorně zkrátit stěh, aby se lano zase vypnulo a drželo horní část stěžně. Všechno tedy rozeberu, přenastavím a dotáhnu. Jako provizorní oprava dobrý, ale je jasné, že v Itálii to budu muset dořešit k plné funkčnosti.

Posádka odpočívá

Odplachtili jsme cca 10 NM na volné moře, ale slibovaný severák na cestu do Itálie se začíná měnit na severozápadní a později úplně západní do 15 uzlů. Je nám jasné, že na na protidržkouna se do té zatracené Itálie nedostaneme a křižování by nám značně prodloužilo cestu. Obracíme tedy více na sever. Náš nový kurs je do města Grado. Vlnky se zvětšují a plavba není nikterak pohodlná. Zapojujeme na pomoc  i našeho oslíka (motor) a pomalinku se probíjíme vpřed. Nevím, jak je to možné, ale mám takový pocit, že při této naší výpravě se proti nám snad všechno spiklo. Nic nevychází tak, jak má, a i ten vítr nakonec fouká jinak, než bylo vidět na Gribu a jiných předpovědích. Zřejmě místní vlivy mají značně navrch nad klasickou předpovědí. Míjíme koridor velkých zaoceánských lodí a tak bych byl nejraději od těch oblud co nejdále. V jednu chvíli vidím obrovský tanker, jak pluje směrem od Terstu. Změřím si ho ručním kompasem. Je od nás v úhlu 20 stupňů. Po nějaké době si ho přeměřím a ono ejhle – pořád 20 stupňů. Tak to jsme brachu v kolizním kurzu, říkám si. Pluje velmi pomalu, což je důvod, proč bychom se mohli o cca 2 NM dál potkat blíže než plánuji. Kurs měnit nechci, ale zpomaluji. Děti tanker pozorují a mají radost, že se kolem něco děje. Když se k sobě přiblížíme na cca čtvrt míle, napadne mne vzít si VHF a spojit se s ním. Jen tak pro radost. Kouknu se dalekohledem na jméno tankeru a zahlásím na 16. kanále. Amerigo Amerigo Amerigo tady malá plachetnice na tvém levoboku. Amerigo slyší a hned se ozývá zpět. Přízvuk důstojníka u vysílačky je v angličtině „ostravsky kratky“ a dává tušit, že posádka je odhadem z Indie nebo Bangladéše. Amerigo slyší, what is your problem? Tady Lente, nemám žádný problém, jen mám dvě děti na palubě a chtěl jsem se zeptat, jestli bys nám nezatroubil. Cože chceš abych ti? No zatroubil… OK rozumím. Najednou se spustily dunivé sirény z tankeru.  Amerigo troubil o sto šest a náš Luky si vzal do tlamičky lodní trumpetku a troubil mu jako odpověď. Myslím, že ti námořníci se na můstku museli potrhat smíchy  a my konec konců taky. Děkujeme Amerigo a šťastnou plavbu. Rádo se stalo, šťastnou cestu i vám. Za pár hodin vidíme jen na obzoru černý dým z jejího komínu.

Za kormidlem Stáňa

Plujeme dál proti dvacetiuzlovému větru a slabé přeháňky nám zkrápí loď. Posádka v podpalubí mastí karty a já schoulen v jachtařské bundě a samonafukovací vestě ukrajuji míle a míle k protějšímu břehu. Už vidím v dálce kostel, a tak směřuji špičkou přímo na něj. Kostel se konečně zvětšuje a my se blížíme ke Gradu. Hloubka povážlivě klesá a poměrně daleko od břehu mi hloubkoměr hlásí 6 metrů. Najednou něco bouchne do kormidla, až to s ním škubne. Za chvíli znova. Nervozně kontroluji kormidlo a pátrám po příčině. Najednou vidím v moři obrovskou medúzu. A další a vedle plavou další čtyři. Pojďte na palubu, hulákám na všechny. Zastavujeme a pokoušíme se nějakou chytit do sítky. Nedaří se nám to, a tak jenom pozorujeme ty podivné velké tvory s fialovým prstencem, jak nás míjejí na své nekonečné mořské pouti. Vlastně mají krásný symetrický tvar.

Konečně vplouváme do Grada. Proplouváme úzkým kanálem na náměstí. Okolo stojí rybářské lodě a usměvaví rybáři přerovnávají sítě. Děti rychle vyvěšují pod pravý sáling italskou vlajku. Muringové stání je úplně v centru, a tak se k němu vyvazujeme. Nevím vůbec, kolik to tu stojí a je mi to jedno. Hlavně, že jsme pěkně schovaní a navíc v tak krásném a malebném městečku. Po nějaké době se italským tempem připlíží starší pán a požádá nás o 22 E, pak ale uznale pokývne při pohledu na velikost lodě, sám od sebe uzná, že se spletl a vydá nám s úsměvem účtenku na 20 E. Jo a tamhle jsou sprchy, voda a elektrika… Bona sera. Jdeme se cournout městem kolem písčitých pláží a máme jasno. Nějakou dobu se tu zdržíme.

Pokračování příště

Večeře