Lentilka v Itálii #2: Amfiteátr se zlomeným prstem

0
Bouře na obzoru

Krásných zátok, kde se dá bezpečně kotvit není na Istrii mnoho. V jedné takové u poloostrova Kamenjak právě stojíme. Nicméně prohlídku krásné přírodní rezervace musíme nechat na jindy. Potřebujeme se dostat do špitálu, abychom definitivně věděli, co udělal včerejší Stánin pád na palubě s jejím prstem.

Vyrážíme ze zátoky směrem na sever k Pule. Je tam římský amfiteátr a nemocnice. Proplujeme vjezdem kolem rozvalených přístavních zdí. Není se zde kde vyvázat a do drahé ACI maríny se nám nechce. Celní molo je dlouhé a přiléhá k němu sotva dostavěné nové molo. Uvážeme tam loď a voláme si taxíka.

Ochotný taxikář nás nejprve odveze do turistické ambulance a poté rovnou do nemocnice. Zatímco Stáňa čeká další dvě hodiny na RTG a potvrzení, že je prst fakt zlomený, já vyrážím s dětmi na couráka městem. Touláme se, jíme zmrzlinu a nakonec končíme v pizzerii. Stáňa mezitím volá, že je hotová a prsty má slepené lepenkou k sobě. No tak vida, nakonec to moje první ošetření na palubě bylo v podstatě profesionální. Dáváme si sraz u Antické brány a společně pak obdivujeme pozůstatky po říši římské. Dopajdáme ke koloseu a v děsným vedru ve stínu antických sloupů a bran posloucháme český audioguide. Je to fascinujicí historie plná gladiátorů a bojů, bohužel  prosycená krví. V podvečer se dobelháme zpět k lodi. Mezitím, co odběhnu koupit něco do krámu, přijde celník a ptá se po kapitánovi. Mám se ihned hlásit na celnici, až dorazím. Poslušně klušu k celnici a čekám, co mi pěkného poví. Mám v hlavě pár vět ohledně nouzového přistání v naléhavé situaci. Nikdo na celnici však není a tak se vracím. Večer ještě jdu na kapitanát nabonzovat naší přítomnost v chorvatských vodách. Zaplatím za možnost dýchat kyslík a plavit se v chorvatském moři. Zmiňuji se, že stojím na celním molu, ale že jsme měli urgentní záležitost atd. Velitel kapitanátu však mávne rukou a říká, že celníci mě určitě budou prudit. Ráno otevírají v sedm, říká. Tak se seber a odpluj dřív, než přijdou do práce. A je to, né, zazubí se na mě.

Po příchodu k lodi zjišťuji, že mě celníci opět sháněli a že se mám urgentně hlásit. Jdu tedy znovu na celnici, ale připlula velká anglická loď, a tak mají celníci jinou práci. Jsem v podstatě rád. Jdeme se ještě večer s Verunkou projít k pevnosti a objevujeme malebnost propletených uliček, rybářských lodí i poetiku barevně osvětlených lodních jeřábů.

Ráno si dávám budíka na půl šestou. Vyklouznu do krásného rána, nastartuji motor a beru si k srdci slova chlapíka z kapitanátu. Prostě mizím v ranním oparu a bezvětří směrem k Birjunským ostrovům.

Po sedmé jsme dorazili k ostrovům. Nikde nikdo a ticho. Ostrovy jsou v podstatě zakázané území. Přistání lodi je povoleno pouze za tučný poplatek 200 E. Kotvení zakázáno, všude chráněná rezervace. Kdysi to bylo letní sídlo Tita a dnes je to sídlo mnoha jiných papalášů. Taková VIP zóna. Dokonce ani projíždět vnitřní částí ostrovů není dovoleno. Jenže je to jenom chorvatský byznys. Za prachy jde všechno, a tak se všude v okolí prodávají jízdenky na turistické bárky, které křižuji kolem ostrovů a vozí lidi na delfíny. Jelikož je tu zákaz rybolovu, je tu spousta ryb a také delfínů. Máme štěstí, postupně se kolem nás začínají vynořovat delfíni při ranním rybolovu. Není to ten hravý delfín, co skáče vedle lodi. Evidentně loví. Vynořují se a hlasitě odfukují, občas vyskočí a občas je vidět, že se ve vodě něco mrská. Hejna racků jsou v dosahu a čekají, zda by se pro ně také něco nenašlo. Vzbudíme děti a společně pak pomalu proplouváme tou tichou mořskou ranní krajinou a pozorujeme její obyvatele při snídani. Delfíni pomalu krouží kolem lodě a nebojí se nás.

Delfíni u Brijunských ostrovů

Nakonec opouštíme pás těchto krásných ostrovů a plujeme pořád nahoru do města Rovinj. Obloha je taková všelijaká a já začínám dostávat informace z různých stran, že se chystá velmi silné Jugo. Bude třeba se někam schovat a možná i na více dnů. Rovinj mi připadá jako ideální volba. Pěkné, velké město se spoustou míst v okolí, která se dají navštívit. Vím, že v Rovinj je veliká marína a tak počítám s tím, že se tam uvážeme. Po cestě pozorujeme bouřku, která je nad pevninou. Je vidět jak se blýská a z oblak padá dolů déšť. Další bouřka je na severu před námi, ale je ještě daleko. Podle radaru by nás neměla potkat. Je rychlejší a putuje na východ. Není to ale příjemný pocit, jet vstříc tmavému obzoru. No a jak jsem říkal, další bouře, a nepoměrně větší, se pomalu ale jistě blíží z jihu. Kotvení v bezpečí bude na další dny prioritou.

Bouře na obzoru
Vjezd do Rovinju

Konečně připlouváme do Rovinj a nestačíme valit oči. Namísto velké maríny jen pět jeřábů, bagry a buldozery. Marína prostě není. Kroužíme kolem nábřeží a nakonec přistaneme zase u celního mola, vedle velkého amerického katamaránu. Sakra kam pojedeme? Obloha se mi vůbec nelíbí, ale celníci si nás tady asi nenechají. Vezmu s sebou Verunku a jdeme se naprášit na celnici. Zaťukám na dveře a panu celníkovi vysvětluji situaci. Mám malou plachetnici s přívěsným motorem a dvěma dětmi na palubě, navíc se blíží velká bouře. Vy tady máte veliké, prázdné a kryté molo. Co kdybyste nás tu nechali? Celník pokrčí rameny, že to nejde, takové je nařízení. Bohužel, opakuje. Jedině běžte na kapitanát, zda vám nedají výjimku. Scházím tedy dolů po schodech a jdu na nábřeží ke katamaránu, co tu stojí. Hello boys, chci se vás jen zeptat, jak dlouho vám dovolili zde stát? No víš, blíží se bouře a my jsme velká loď, nemáme se kam bezpečně uvázat a tak nám dovolili stát zde tři dny zadarmo. Zadarmo! Tři dny, jo! Tak to je dobrý, velkou loď tu nechají a nás pošlou do prdele. To snad není možné.

Jdu na kapitanát. V kanclíku si tam sedí tři ženské a popíjejí kafe. Podrobně jím zase líčím situaci a přidávám, že když tam nechají 60stopý katamarán, že by k nám mohli být také vzhledem k okolnostem shovívaví. Ty dvě úřednice se kroutí, nakonec  to vypadá, že by to u nich prošlo, ale jejich šéfová je rezolutně proti a trvá na tom, že celní molo musíme opustit. Dobře, tak mi ukažte, kde se  můžeme schovat. Plujte dál na sever. Je tam městečko Vrsar, mají tam dobře krytou marínu, tam budete v bezpečí. Navíc silné Jugo příjde až za 8 hodin, máte ještě čas. Tak tedy odplouváme. Moc se mi pod tou podivnou oblohou nechce plout, ale tady prostě zůstat nemůžeme. Navíc, když se kouknu na mapu a kompas, zjišťuji, že celní molo před jižním větrem také není nijak zvláště chráněno. Volám do maríny ve Vrsaru a rezervuji pro nás místo s předpokládaným připlutím za dvě hodiny. Ujišťují mě, že pro nás místo zablokují a že je máme těsně před doplutím informovat. Chtěl jsem mít jistotu, že ve Vrsaru na nás zbyde nějaký pěkný krytý flek. Bylo jasné, že všechny lodě se budou stahovat v nejbližším čase do marín a krytých přístavů. Pro lodě naší velikosti to platí dvojnásob.

Stáňa a Jirka za plavby
Vrsara marina

Před vjezdem do maríny ve Vrsaru jsem jim ještě jednou zavolal a za chvilku si pro nás přijel člun, který nás doprovodil až na místo. Maník na mole chytnul naše lana, omotal je o pachole a hodil zpět. Pravda, trochu mě překvapilo, proč mě pozdravil Guten tag, ale záhy jsme pochopili, že jsme přistáli tak trochu v německé enklávě. Většina lodí měla pod levým sálingem vyvěšenou německou vlajku. Také na molu a všude okolo byla slyšet němčina. Servis, sprchy, obsluha, pořádek – všechno jak v Německu. Jen ta cena za stání trochu bolela. Nicméně jsme věděli, že dál už nikam plout nemůžeme, a ani nechceme riskovat, že nikde nebude místo. Zaplať a zapomeň. Vezmeme si plavky, ploutve a naším malým člunem plujeme v uzavřených vodách přístavu směr nejbližší pláž, kde se hodláme vykydnout a proválet zbytek dne. Vítr stále zesiluje, ale nám je to už jedno. Navečer se jdeme projít na velkou zmrzlinu a procourat místo, kde vlastně jsme. Podle předpovědi je ale jasné, že času zde budeme mít více, než potřebujeme.

Lente ve Vrsaře

V noci vítr sílí a já jdu stejně ze zvyku překontrolovat naše uvázání. Vše je OK a tak sedím v kokpitu a koukám na windmeter, který ukazuje zde v kryté maríně  40 uzlů. Lana hučí, výtahy plachet bubnují do stěžňů a oblohou se valí obří černé mraky. Je to tak, bouři na moři je nejlepší překonat v hospodě a z okna se koukat na dobře přivázanou loď. V duchu jsem se u Neptuna přimlouval za všechny ty blázny a opozdilce, kteří teď právě někde bojují ve vlnách se vším, co se jim staví do cesty.

Bouře

Na druhý den se  jdeme podívat do kostela, který stojí na vrcholu kopce. Z vysoké věže pozorujeme zpěněné moře. Bílé čepice jsou rozesety po celém horizontu. Proflákali jsme zbytek dne střídavě na pláži, u palačinkárny, v hospodě a tak. Sledujeme také záchrannou loď See Help, jak přiváží plachetnici přivázanou bokem. Později vidíme, jak ji zvedají na přístavním jeřábu. Lodní šroub má celý omotaný lany a bójemi vyznačujícími plaveckou zónu. Taky si asi užili. Starší šedivý kapitán pochoduje kolem jeřábu a doufá, že nebude ohnutá hřídel na šroubu.

Na druhý den jsme si půjčili kola a projíždíme okolí Vrsaru. Nacházíme malebná zákoutí starých klikatých uliček. V sámošce si kupujeme pivo a „hráškový“ salám. To je velký objev naší dcery Verunky. Koupil jsem Mortadelu s olivami a ona to prostě snědla na posezení. Olivy jí přitom normálně děsně nechutnají. Hrozně se divila, když jsem jí později prozradil tajemství, že to zelené v salámu nebyl hrášek, ale ty nenáviděné olivy. Kola se nám postupně všechna rozbila. Padaly nám dolu košíky, řetězy i blatníky. Holt to nebyla německá, ale balkánská půjčovna. Při vrácení kol jsem vše pečlivě nahlásil a možná bláhově jsem si myslel, že to dají dohromady. Chlápek v půjčovně se děsně divil, vždyť teprve nedávno byla kola u mechanika, který je poctivě servisoval. Místo slevy mi dal dva panáky a šoupnul kola zpět do stojanu. Jistě ještě dnes si najdou další zákazníky, kteří se vrátí z projížďky s rukama černýma od šmíru a oleje.

Další den uplynul a s ním i další poplatky za kotvení v téhle drahé maríně. Moře však stále bouřilo a vlny stříkaly vysoko do výšky, jak narážely na betonová mola. Hráli jsme karty a den trávili lelkováním a čtením. Celkem Jugo a jeho dozvuk zuřilo tři dny a noci. Pak jsme zase mohli vyplout.

Pokračování příště

Jirka