La Grace: Opravy lodě na Kanárských ostrovech

0

Kdysi mělo Česko tisíce námořníků. Dnes jsou z nich už většinou jen jachtaři. Staré řemeslo zaniká a upadá. Jeho slávu se rozhodla oživit parta dobrodruhů, kteří v Egyptě postavili dvoustěžňovou loď a chtějí na ní tomuto dobrodružnému řemeslu zájemce učit. Ještě než loď La Grace vyplula do Karibiku, stala jsem se členem posádky na pár dní i já.

Iva Endrychová

Pohled na loď pod plachtami

„Spusťe plachty,“ zakřičí od kormidla kapitán Pepa a bocman už organizuje kadety. Všichni se hrneme uchopit alespoň jedno lano, abychom si to zkusili. Dvě plachty na předním stěžni se rozvinou, a já si oddechnu, že jsem plachtu jen odgasketovala, nikoliv odvázala. La Grace sebou mírně trhne, kapitán vypne motor. Plujeme už jen na vítr. Loď se houpe a je to po týdnu, co stála na rejdě před Las Palmas, nezvyklý pocit. Na kotvě se houpala jen do stran. Teď se houpe i zepředu dozadu a na to si tělo musí chvíli zvykat. Na palubě zůstává jen služba. Ostatní zalezou do svých kajut a kójí a nabírají síly na svou službu.

Hlídky jsou čtyřčlenné a střídají se po dvou hodinách celou noc. Naše hlídka půjde na řadu jako druhá a dozor nad ní bude mít bocman. Takže já mohu zapadnout do své kóje a nechávám se uhoupat k spánku. Je to trošku náročné, abych se na své horní posteli udržela, musím občas zatnout všechny svaly. Nedokáži si představit, co by to se mnou dělalo, kdyby přišly pětimetrové vlny. Teď jsou tak tří metrové.

Během usínání vzpomínám na svoje pocity, ještě před týdnem. Mám já to zapotřebí? Obětovat týden volna a jet pracovat na loď? Vždyť ani pomalu nevím, jak se drží štětka, jak se natírá. Flexy se bojím jako čert kříže. A studovat jsem šla proto, že mám obě ruce levé. Co já na té lodi, o které jsem toho spoustu slyšela, už i spoustu řádků napsala, budu vlastně dělat. Leda, že se spřátelím s kuchařem a budu se starat o blaho žaludků posádky.

To byly myšlenky, které se mi honily hlavou, když mi kamarád Viktor, někdy na jaře řekl, ať za ním přijedu. Teď má na lodi funkci bocmana. Padlo rozhodnutí, že mě paluba La Grace přivítá koncem října na ostrově Gran Canaria, kde se bude připravovat na přeplavbu Atlantiku. Půvabná, jak zní volný překlad jména lodi, totiž sychravou část roku stráví ve slunném Karibiku a předtím se musí dotáhnout lanoví, vytrimovat plachty, loď by také měla dostat nový nátěr, aby nedělala ostudu, prostě na lodi se vždycky práce najde.

Kromě toho měla jít La Grace i z vody, aby se pod čárou ponoru natřela antifoulingem. Navíc Karibik je pověstný šášní lodní – vodním „červotočem“, kterému moc chutná dřevo lodě. I na ni má antifouling působit odpudivě.

Magická přitažlivost La Grace

Loď La Grace je splněným snem. Snad každý malý kluk snil jako malý o tom, že bude námořníkem, sen se však splnil jen několika dobrodruhům a vytrvalcům. Přeci jen jsme vnitrozemský stát a vlastní námořnictvo vinou novodobých pirátů typu Viktora Koženého nemáme. Naposledy se Češi mohli svézt na plnoplachetníku za Rakouska Uherska. Teď moře a oceány brázdí už jen několik lodí s vysokým oplachtěním, takzvaných tallshipů, většinou jsou využívány jako školní lodě. Už ale nejsou z voňavého dřeva, ale z oceli. Na světě jich je posledních pár a kamkoliv tyto hrdé lodě přijedou, stanou se v přístavu hned obletovanými kráskami.

Největší příležitost je spatřit je na každoročních závodech Tall Ship Race. V roce 2006 se tohoto závodu zúčastnila i česká plachetnice Princess, které nikdo neřekne jinak než Princezna. Právě na její palubě se začal psát příběh La Grace.

Kapitán lodi La Grace Pepa Dvorský

Hlavním kapitánem La Grace je Pepa Dvorský. Je také jedním ze tří spolumajitelů lodi. On je jedním z mála, kterým se sen splnil. Moře brázdil nejprve v rámci jachtařského klubu v Hradci Králové, a po revoluci i na malých i velkých lodích, ať už s plachtami nebo bez nich. Právě on je vlastníkem výše zmíněné Princezny. Pepa, vždy snil o velké dřevěné lodi, kterou si postaví.

Na palubě Princezny tehdy plul také jihočeský modelář Dan Rosecký, který si kdysi chtěl vyzkoušet, jak se na lodích, které si doma staví zmenšené, plulo. A tak si postavil loď Miamiti, která nyní pluje po jihočeském Bezdrevu.

Třetím do party byl Viktor Neuman. Nejmladší člen posádky, který miluje dobrodružství a do každého se vrhne po hlavě. S La Grace prakticky vyrostl, provází ji od jejích plenek až do současnosti. Viktor, o kterém se mluví jen jako o Vikym, v Česku opustil práci, přítelkyni, kamarády, sbalil batoh a odjel do Egypta dozorovat stavbu La Grace. On byl u toho, když se v suezské loděnici pila poprvé zakousla do dřeva. On nyní ví, kam vede které lano a kterou plachtu ovládá. On to teď učí ostatní. Však je taky na La Grace skoro dvanáct kilometrů lan. Jako vzor totiž sloužila válečná fregatová takeláž, jejíž hlavním znakem je, že má všechno důležitá lana dvojitá. Taková takeláž vydrží i salvu kanónů, ale tvoří také pěkně složitou pavučinu. Tolik metrů lan, navíc v dobové úpravě, bylo samozřejmě pekelně drahých a tak hlavní zásluhu na tom, jak krásnou takeláž La Grace má, má česká firma Lanex, která lany loď sponzorovala. Teď po roce, kdy má La Grace za sebou mnoho tisíc mil, se ukazuje jak dobrá to byla volba a jak jsou lana z Lanexu kvalitní.

La Grace se začala stavět koncem roku 2008. V Egyptě proto, že se tam zastavil čas a lodě tam staví způsobem běžným v 18. století. Loďaři stále ještě používají teslice a neodlévají lodě do pravoúhlých forem. Na druhou stranu s mnoha nástroji, které usnadňují práci, se seznámili díky Čechům, kteří na stavbu jezdili pomáhat. Přes den byl Viky stavebním dozorem a po večerech si přes Skype telefonoval a psal s Pepou a Danem. „La Grace je první loď, která byla postavená po Internetu,“ říká nyní skoro bez nadsázky Dan.

Část lodi (stěžně, ráhna, kladky, kormidlo a mnoho dalších dřevěných částí) se vyráběla v Česku ve Valašském Meziříčí, i tam přijížděly stovky dobrovolníků z celého Česka. Truhlář Vilém Pavlica dal k dispozici svou dílnu. Postupně rezignoval na celé své podnikání a změnil se v lodního tesaře.

Na vodu byla La Grace spuštěna 5. prosince 2010. Na jaře z Egypta vyplula do Řecka, kde byla 1. května 2011 v Athénách pokřtěna a celé léto její příď rozrážela vlny Středozemního moře. Na podzim Gibraltarskou úžinou vstoupila do vod Atlantského oceánu a zakotvila na opravy v Las Palmas.

Den práce na lodi = den plavby jako kadet zdarma

V Las Palmas mě na dělové (střední) palubě lodi přivítal čilý pracovní ruch. Obr Jafi sedí u sudu a vybarvuje si lafety děl. Jakmile mě spatří, tak už se ke mně hrne a rve mi štětec do ruky. „Tohle budeš zítra dělat ty. Potřebuje to jemnou ženskou ručku,“ směje se na mě. Jafi. Je vidět, že o mojí „šikovnosti“ ještě neslyšel. Nicméně si začnu hledat, s čím bych kde mohla pomoci. Mou aktivitu mírní Pepa. „Dneska už pomalu končíme, tak se tu porozhlédni a šetři si síly na zítra,“ odhání mě pryč. Tak ostatní pozoruji při práci a snažím se s nimi seznámit.

Na opravy La Grace přiletělo na ostrov Grand Canaria asi dvacet dobrovolníků. Všichni bez nároku na nějakou mzdu. Pepa už při stavbě lodi v Egyptě vyhlásil: „Den práce na lodi rovná se den plavby jako kadet zdarma.“ Většina současných dobrovolníků tak bude tvořit posádku lodi na přeplavbě do Karibiku.

Posádku dosti pestrou. Kaskadér a herec Jafi, letecký publicista Martin a student Aleš to jsou zaměstnání ještě dosti banální. To takový Vlasta prodal sádrokartonářskou dílnu, aby mohl na padáku a za pomocí jiných plachet obletět celý svět. A třeba takovou Portugalku Fillipe si v Gibraltaru vyhlédl kapitán Bobeš a pod průhlednou záminkou, že se potřebuje naučit španělsky a portugalsky, ji přemluvil k cestě přes půlku zeměkoule. Ano, na této lodi jsou i ženské, a to i když se říká, že ženská na lodi znamená pohromu. Je nás tady dokonce pět.

Ctí se zde zásada: „Ženská na lodi buď bude tahat jako ostatní, nebo dá všem.“ Takže Matylda se ohání štětcem a bruskou, Jana převazuje žebříky a já se motám kolem bocmana a dělám mu pomocnou sílu a „podržtašku“.

„Chtěl bych, aby loď plula pod českou vlajkou a vyrůstali na ní noví námořníci,“ vypráví kapitán Pepa. „La Grace by měla být školní lodí a zájemci by se na ní měli učit námořnickému řemeslu.“ Kvůli komplikovaným českým námořním předpisům však loď zatím pluje pod holandskou vlajkou. „O české vlajce jednáme,“ je kapitán optimista.

Návrat do minulosti, ale s moderní technikou

Briga La Grace na první pohled vypadá jako z dávné minulosti. Délka lodi i s čelenem přesahuje třicet metrů a šířka něco přes šest metrů. Ladný tvar dřevěného trupu doplňují dva stěžně s příčným oplachtěním. Na každém stěžni jsou dva koše (první asi ve výšce deset metrů a druhý o sedm metrů výše), z nichž v dřívějších dobách měli námořníci dobrý přehled o tom, co se děje v dáli a podávali na palubu zprávy, třeba zda někde není na kolizním kurzu loď, či zda se neblíží obávaní piráti.

Výlet do koše mám slíbený. Takže pohled z paluby do výšky mi pěkně zrychluje tep.  Samozřejmě na lodi nechybí ani motor, ale pokud je to jen trochu možné, pohání loď dopředu vítr. Daň naší digitální společnosti loď splácí navigační i bezpečnostní technikou. V kapitánské kajutě pod zadní (kormovou) palubou nechybí GPS navigace s mapovým lotrem. Co chybí, je autopilot. Za plavby se u kormidla střídají kadeti. Na úrovni kapitánské kajuty se v zádi lodi nacházejí také čtyři kajuty pro platící cestující. Vždy dvě a dvě jsou spojeny koupelnou.

Do kuchyně, která je pod dělovou palubou, mě navigoval nos. Na lodi musí být dobrý kuchař, jinak hrozí vzpoura. A La Grace na kuchaře měla štěstí. Ivo Pokluda několik let sloužil na velkých nákladních lodích. „Kuchař na lodi je buď dobrej nebo mrtvej,“ říká sám. Ví, co posádka potřebuje, umí si poradit v každé situaci a vlny při plavbě ho nerozhází. Lodní kuchyň mě překvapila svou velikostí a vybaveností. V pohodě se tam vešli dva lidé a ani se moc nezabíjeli.

Kuchař Ivo Pokluda s běžnou snídaní na lodi.
Kuchař Ivo Pokluda s běžnou snídaní na lodi.

Pro kuchaře vezu
„z civilizace“ majoránku, oplátkou dostávám rum. Ta výměna se mi líbila. Taky se dozvídám, že na lodi se zásadně neťuká o sklo, ale přes prsty. Prý proto, aby se nebudili mrtví námořníci a nebylo jim líto, že si nemohou dát. (Ve skutečnosti zvyk neťukat si vznikl v malých a nízkých kajutách válečných plachetnic, kde bylo téměř nemožné dosáhnout na všechny, s nimiž si člověk připít, proto se sklenka k přípitku jenom pozvedala).

Před kuchyní jsou dvě kajuty a vedle ještě jedna. Tu přímo před kuchyní si pro sebe usurpoval bocman. V této části lodě se také nachází jídelna, na jejíchž stěnách jsou palandy pro kadety, takže jsem kadet, alespoň podle toho, kde spím. Palandy jsou také v takzvané kadetské kajutě úplně v přídi, odkud je přímý východ na dělovou palubu. Když zazní poplach, nemusí námořníci probíhat celým podpalubím, ale jsou „v akci“ hned.

Do prohlídky lodě zazní z paluby hudba. To kuchař svolává posádku k večeři. Dneska je máme vánoce, podává se ryba s bramborovým salátem. Kuchař se napoprvé vytáhl a servíruje i dezert. Sladkou tečku obstarávají palačinky s tvarohem a ovocem.

Večer na lodi je nádherný. Vítr pohvizduje v lanoví, loď se houpe a člověk nemusí vůbec nic. Jen sleduje hvězdy, povídá si s ostatními, a když se zadaří, potká se s kolující lahví rumu. Postupně všichni odpadávají do svých kajut.

Ráno o půl osmé rozezní na střední palubě bocman svou píšťalu, to má být jako pokyn k vyhrabání se ze spacáku. Snažím se rozlepit oči, ale sleduji, že se žádný kalup nekoná. Na pískot reaguje jen kuchař. Většina posádky se na palubu začne trousit až těsně před snídaní. A bocman? Ten na to jde fikaně a s rozvahou. Vyburcuje k činnosti celou posádku, a pak se ukryje znovu ve své kajutě, vyjde z ní, až když kuchař zahraje na svou fujarku signál pro snídani. Na práci je třeba se posilnit.

Po snídani proběhne krátká porada a rozdělí se práce. K práci s nástroji je ale třeba elektřina a tu obstarává benzínový generátor umístěný v koši na hlavním stěžni, aby nesmrděl a nehlučel na palubě a nedostala se do něj mořská voda. Dobrovolník si vezme sedák, lahev s naftou a vyleze nahoru a spustí generátor. Brusky a flexy se rozběhnou.

Po varování o mojí šikovnosti a v obavách o moje ruce mi je přidělena „voňavější“ práce. Vyfasovala jsem štětec a plechovku s karbolem. Natírám všechny kladky. A že jich na lodi je! Naštěstí ty ve vyšších pozicích už natřel někdo jiný, takže na mě zbyly jen ty v „přízemí“. Natírají se tím třeba dřevěné železniční pražce. Je to vlastně fenol, který chrání dřevo proti plísním. Chvilku mi trvalo, než jsem si na jeho vůni zvykla, ale pak mi i docela voněl a pracovala jsem s ním ráda. Natírat kladky není jen tak. Kladky jsou členité a vedou skrz ně lana, která by se naopak s karbolem potkat neměla, protože bocman nemá rád špinavá lana. Občas to vyžaduje i značnou akrobacii se k některým kladkám dostat, takže děkuji své hypermobilitě, která mi umožňuje se mezi lany proplétat doslova jako had. Stále musím přemýšlet, jak se dostanu k támhle té kladce, kterou vidím pod sebou, ale nemám se kde chytit. Tahle zábava mi vydrží na téměř celou dobu mého pobytu.

Bocman Viki upravuje lano

Po prvním dni, kdy pro mě bylo vrcholem vylézt do půlky provazového žebříku, se druhý den s jištěním odhodlám i na čelen, kde kladky také potřebují karbolovou masku. Není to nic jednoduchého. U pasu mám přivázanou sklenici s karbolem, štětec jsem si přivázala taky kolem ruky, aby nezmizel v mořských hlubinách. V jedné ruce držím štětec, druhou se držím a ručkuji po laně a oběma nohama balancuji na jiném provazu. Snažím se štětcem kolem sebe moc nemáchat, protože za karbol na plachtách bych nejspíš skončila přivázaná ke stěžni a bocman by přistoupil ke středověkým trestům. Je to práce skoro nekonečná. Navíc když už si myslím, že jsou natřeny všechny, objeví se nějaká, která svou světlostí žaluje, že se jí ještě nikdo nevěnoval.

Pracuje se od snídaně do setmění. Odpočívá se málo. Čilý pracovní ruch utichá jen při polední polévce, anebo když už se to na sluníčku nedá vydržet a naskáčeme do vody. Pro některé je to také možnost konečně se umýt. S hygienou se to na lodi obecně moc nepřehání.

Na lodi jsou dva rozvody vody – sladká a slaná. Se sladkou vodou se musí šetřit, protože ji je jen omezené množství (to co se vejde do tanků) a z té mořské zůstává na kůži sůl a škrábe. Námořníci se sladkou vodou pořádně umyjí jen v přístavech. Slaná se používá i na čištění zubů. Zuby se tím prý bělí, kapitánovi to prozradil jeho zubař.

Výsadek na břeh

Po večeři už neexistují povinnosti, každý si dělá, co chce. Pár lidí se vydá v malém člunu na břeh. Už nemohou sami se sebou vydržet a první co vezmou ztečí, jsou přístavní koupelny, aby naplnili cimrmanovské heslo „do hospody s umytýma nohama“. Tedy hlavně někam kde je Wi-Fi zadarmo. Je třeba dát domů vědět, že jsme v pořádku a kamarádům na Facebooku napsat, jak se máme báječně, jak se v listopadu koupeme. Také kolegy z redakce tou informací v listopadových mlhách jistě potěším.

Bary jsou plné, Las Palmas je totiž nejčastější výchozí bod pro cestu přes Atlantik. Spousta lodí tam čeká, až začne foukat příznivý pasát, se kterým do Ameriky trefí každý. Stačí jen nechat loď dělat, co má v úmyslu a hlavně se jí do toho moc neplést. Proudy a pasát udělají většinu práce za námořníky. Zasedneme, objednáme si piva. Místní Wi-Fi je ale přetížená a stále padá. V tomhle se nedá pracovat.

Drze zneužiji své povolání; po slovech: „I am editor and i need internet for my work,“ majitel baru připojuje můj notebook k Internetu natvrdo konektorem. A ještě dostávám jako pozornost podniku zdarma pivo. Bohužel malé. S udivením na tu dvoudecovou sklenku koukám a pak mi to dojde. Nejsem v Česku, kde se automaticky nosí velké, tady se automaticky nosí malé a velké se musí speciálně objednat. A navíc já jsem žena a ty přece pijí jen malá piva. Pro příště jsem ponaučena. Mám hotovo, článek o opravách lodi jsem odeslala, kluci viděli zápas Plzně proti Barceloně, takže nastal čas se vrátit se k lodi a povinnostem.

Trápení s děly

Někdo chytrý kdysi prohlásil, že loď je hotová, až když se tříští o útesy. Možná by se úsloví „práce jako na kostele“, mělo změnit „na práce jako na lodi“. Když jsem skončila s karbolínem, postoupila jsem k dělostřelectvu.

Na La Grace je osm funkčních děl. Nabíjejí se zábavní pyrotechnikou. Vydávají tedy jen velké rány a dýmí, ale nebezpečná nejsou. V Las Palmas se děla rozebrala. Kovové hlavně se sundaly z lafet, lafety se zbavily koleček, kolečka a kovové části na lafetách se zbavily staré barvy a rzi a pak se konečně dostaly ke mne.

Omalovánka pro dospělé - děla.
Omalovánka pro dospělé – děla.

Uvelebená na příďové palubě s barvou a malým štětečkem vzpomínám na dětství, kdy jsem si hrávala s omalovánkami.  Postupně děla zaměstnala všechny, protože dokud nebyla hotová, nemohla se zakonzervovat a uklidit do podpalubí, aby se během plavby do Karibiku nezničila.

Takovému Jafimu se naježí všechny chlupy na těle ještě dnes, když slyší slovo dělo.

Přípravy na vyplutí

Před plavbou přes Atlantik se ještě musí doplnit zásoby, a tak jeden den mi kuchař po snídani předá vařečku a se slovy: „Tu čočku, co se vaří dole, nepřipal, až bude měkká, tak ji vypni, a nic nedělej,“ vleze do člunu a spolu s Fillipou a Janou vyrazí půjčeným autem na nákupy.

Na palubě se zatím finišuje. Uklízí se piliny, roztahané nářadí se vrací na svá místa. Vše se upevňuje, aby to zůstalo na místě i při atlantských vlnách. Smotávají se lana a v přesně stanoveném pořadí se uklízí do beden, aby byla připravená kdykoliv k použití a aby každý věděl, kde jsou. Muži drhnou palubu. „Tady vojenské co je mokré, to je čisté, neplatí,“ kontroluje čistotu paluby kapitán Bobeš.

Bocman za mé a Jožkovi asistence dopoledne připravuje lana pro upevnění plachty zvané gib. Česky se jmenuje kosatka, je to trojúhelníková plachta umístěná na přídi. Odpoledne začneme gip natahovat. K natahování plachty je třeba bezvětří, a to nastalo. Jožka uvolňuje plachtu na přídi. Já s bocmanem balancuji na čelenu. Podávám mu oka a provázky, kterými pak plachtu spolu přivazujeme. Plachta pomalu po laně stoupá a já si v duchu užívá pocit, že u v mých očích tak důležité, mohu asistovat. Má radost však netrvá věčně. Přesně dle Murphyho zákonů se začne do již natažené plachty opírat vítr, který ještě před chvílí nebyl. Najednou vidíme, že loď se hýbe a přibližuje se k vedle kotvícím lodím. Kotva špatně drží a vítr je silný. Ještě chvilku přemýšlíme, že by se dal nastartovat motor a loď by mohla po rejdě driftovat, ale motor je rozebraný a ještě chvilku potrvá, než ho strojník složí. Plachtu tedy zabezpečíme proti rozvinutí a opouštíme čelen.

Dlouho nezahálíme. Vrací se lidi z nákupu a všichni do podpalubí uklízíme zásoby. I při jejich rozmístění se musí přemýšlet. Musí být snadno dostupné, nesmí se kazit a nesmí bezdůvodně při náklonu lodě padat. Večer dorazí známí z jiné lodi a zpíváme a koštujeme si navzájem tekuté zásoby.

Vyplouváme

V pátek ráno, skoro všichni vstaneme, jakmile zazní budíček. A dobře děláme. Do městského přístavu míří další „plovoucí panelák.“ Tak se označují obrovské zaoceánské turistické lodě (cruise ship), kde člověk, když nechce, nespatří moře po celou cestu. V Las Palmas zakotví každou chvíli nějaká. Tahle je ale výjimečná. Když připluje blíž, vidíme, že máme tu čest s Queen Mary 2. Kdysi nejmodernější, největší a nejrychlejší zaoceánskou lodí. Teď ji prvenství sebrala Freedom of the Seas. Kapitán připlouvající královnu oceánů pozdraví podle zvyku lodní sirénou a dostaneme odpověď.

Dokončujeme úklid a přípravy na vyplutí. Všude je cítit nervozita před cestou a neobejde se to ani bez drobných rozmíšek. Já leštím lodní zvony. Musí se lesknout. Nejprve se z nich obrousí drobné nečistoty, pak se nanese brusná pasta, zvon se znovu vycídí, a pak se vazelínou vyleští. Po práci se konečně podívám na palubu lodi z ptačí perspektivy. Bocman konečně našel čas a bere mě do koše. Nohy se mi klepou, když stoupám na první provazovou příčku, pak už to jde ráz na ráz až do převisu těsně pod košem. Tam mi Viky ukáže, kde se mám jistit a já se vydávám zdolat poslední překážku. Viset zády k palubě v hloubce asi deseti metrů není zrovna dvakrát příjemný pocit, a tak úleva, když zase došlápnu na dřevo je veliká. Nahoře je úžasné ticho a lidi na palubě jsou jako trpaslíci. Kochám se pěkným výhledem a přemlouvám nohy, aby se přestaly třást. Nabídku výletu na brámový koš (ve výšce asi 25 metrů) už odmítám. „Musím si nechat něco na příště.“ Jsem ráda, že jsem si svůj výstup na stěžeň odbyla na kotvě v přístavu a ne na rozbouřeném moři.

Bocman ještě udělá základní školení, ale většinu toho si nechá, až bude posádka pro Atlantik kompletní.

„Kotvu nahoru,“ zavelí kapitán. Běžně kotvu vážící 160 kilogramů vytahuje elektrický vrátek, ale ten už je zase rozbitý, takže kadeti mají rozcvičku. Točí klikou a kotva pomalu stoupá nahoru. Po několika málo metrech zjišťujeme, že řetěz je zarostlý řasami. Takhle do kotevny nemůže, protože by smrďěla. Wapka je rozbitá, takže s Matyldou nafasujeme kartáče a z člunu jej před tím, než zmizí do kotevny, vydrhneme.

Ještě zamáváme odplouvající Queen Mary 2 a vyrážíme natankovat naftu a doplnit vodu do nádrží. U mola stojíme dvě hodiny. Část posádky vyrazí ještě do města a já se neplánovaně podívám až na košové ráhno (ve výšce 17 metrů). „Pomůžeš mi odgasketovat košovku?“ Zeptal se bocman a já po chvilce vezmu sedák a vydám se s ním nahoru. První část cesty znám, tu jsem zdolala už dopoledne. V koši mi Viky ukáže, jak se dál jistit a leze druhou stranou. Cesta nahoru mi trvá týden. Nahoře mi bocman vysvětluje, jak se to dělá a které provazy mám odmotat. Samozřejmě, že málem rozvážu ty špatné, ale bocman mě včas řevem zastaví.  Ono to není nic snadného odgasketovat plachtu. Nahoře se přicvaknete nakrátko k ocelovému jistícímu lanku, které jde podél ráhna. Nohy dáte na provaz pod ním, překloníte se přes ráhno a OBĚMA rukama se pustíte a manipulujete jimi s gasketou. Po rozvázání se musí svázat do panenky, aby nevlály a nezachytily se v nějaké kladce. Jsem ráda, když jsem zase na palubě.

Z Las Palmas do Puerto de Mogán

Od mola čerpací stanice odrážíme už za tmy. „Plachty dolů,“ velí kapitán, jakmile se vymotáme z přístavu a vypíná motor. Na předním stěžni se rozvine hlavní a košová plachta loď vyrazí kupředu.

Jsem až v druhé hlídce, takže zalézám do podpalubí a za houpání lodě se snažím sbalit si, protože zítra tuhle plovoucí krásku musím opustit. Nejenže mi pobyt v podpalubí s hlavou skloněnou v batohu nedělá moc dobře, ale málem se přerazím i o stůl, který podpalubím volně cestuje. Tady je vidět, jak je správné připevnění důležité! Raději ještě vyrazím na palubu nadýchat se svěžího vzduchu. Po návratu zpátky s bocmanem ještě vyrazíme přerovnat zásoby, protože se nám nelíbí ten cinkot lahví. S hrůzou zjišťujeme, že kuchař dal všechny skleněné lahve nahoru a vedle sebe, tak je rozstrkáme mezi měkké věci. Zaleháme, abychom neusnuli při hlídce.

Když mě půl hodiny po půlnoci vzbudí, moc se mi ven nechce. Zrovna míjíme letiště. Přistávací dráha svítí do noci a blíží se k ní letadlo, za chvilku bezpečně dosedne. To mi znovu připomene, že ráno dovolená končí. Během hlídky se střídáme ve čtyřech u kormidla. Povídáme si a pozorujeme obzor, zda nám tam nehrozí nebezpečí. Kormidelník musí udržovat stanovený kurs a přístroje reagují zpomaleně. Když na mě přijde řada u kormidla, mám rozptyl kursu i několik desítek stupňů a přivádím tím bocmana k šílenství, ale i já se to ke konci naučím a už nepluji do Afriky, ale kopíruji pobřeží ostrova Gran Canaria. Každou uplynulou půlhodinu musí služba ohlásit zvonem. Střídání hlídek se ohlašuje dvojím zazvoněním. Jsem ráda, že je to za mnou a s úlevou odcházím do podpalubí.

Do Puerto de Mogán doplujeme v devět hodin ráno. Můj výsadek je bleskový. Cestou na letiště si ještě z taxíku dělám poslední fotku La Grace. Je mi líto, že u další etapy plavby nemohu být na palubě. Určitě bych se ze mne pod vedením kapitána Bobeše a vydatné pomoci dalších členů posádky stala na Atlantiku zdatná námořnice. A v hlavě mi začíná klíčit nápad, že chci být na jaře u toho, až se Půvabná bude vracet z Karibiku domů do Evropy, alespoň na část této etapy.

Práce na košovém ráhnu.
Práce na košovém ráhnu.

Slovníček

Bocman – je článkem mezi kapitánem a posádkou. Na La Grace má na starosti i lana a plachtoví.

Kadet – člen posádky, který se chce naučit námořnickému řemeslu. Ovládá na pokyn bocmana plachty, kormidluje loď a dělá co mu kapitán nebo bocman přikážou.

Gasketa – je tenký provázek, který slouží k upevnění zkasaných plachet k ráhnům.

Odgasketovat – uvolnit gasketu

Trimovat – Plachty a lana se musí správně dotáhnout či naopak povolit, aby loď měla ty nejlepší plovoucí schopnosti

Antifouling – speciální nátěr lodi, který zabraňuje usazování vodních korýšů na trupu lodi pod čárou ponoru

Inspirací byl Pobělohorský exulant

La Grace je replikou korzárské lodi českého pobělohorského exulanta Augustina Heřmana z Mšena u Mělníka. Ten nejprve ve službách holandské Západoindické společnosti přeplul několikrát Atlantik. Po osamostatnění začal s La Grace přepadat španělské obchodní lodi a později se stal i největším vývozcem tabáku v Americe. Proslul také jako kartograf a z jeho rukou pochází kromě mnoha jiných i jedno z prvních vyobrazení New Yorku.

Zdroj fotek: Ivana Endrychová (3, 5, 6, 7, 8, 9) Radek Urban (2) Vlasta Puczok (10) archiv La Grace (1, 4)

Sdílejte
Předchozí článekSinga: 26.března – 29.března NA KURZU K ANTIPODU
Další článekPrvní video po bouři
Kapitán, celoživotní jachtař, námořník, několikanásobný pokořitel Atlantiku a hlavně pravý otec srdečního projektu La Grace, který nemá ve světě obdoby.