La Grace: další zprávy lodního deníku jsou tady!

0

22.4.2018 – 20.5.2018 dovolená v ČR

Na palubě La Grace se vystřídali čtyři polské posádky pod vedením třech kapitánů. Marka Rzemieniewskeho, Andrzeje Ziajka a Andrzeje Sklarskeho. Všichni tři jsou na La Grace osvědčení a velmi schopní kapitáni. Díky tomu jsem měl prima klidnou dovolenou. Stále hledám dobrého kapitána i v Čechách. Překvapivě mi jde mnohem více o morální vlastnosti, než zkušenosti. Ty získáte u nás. Troufnete si na to? Napište mi…

20.5.2018 úterý

Po velmi vyčerpávající noci v autě (1.500km z Chorvatska do ČR a pak dnes 1.200km z ČR do Itálie) jsme v poledne dorazili na loď do přístavu Punta Ala. Střídání bylo sice dohodnuto v Porto Baratti, ale ti, co si podle dohody nezavolali 24hod. před střídáním hledali La Grace jinde, než byla. Nastal branně logistický závod „najdi si svou loď” a pro mě “sežeň si svou posádku“ No náramná legrace na celé odpoledne.

Večer nalodění, poučení nováčků a před půlnocí zasloužený odpočinek.

21.5.2018 pondělí
Ještě před snídaní odplouváme směr ostrov Giglio. Nefouká a to se hodí pro výcvik.
Na lodi přibyl nový mechanik a to je dobře. Protože mu s Robinem musíme pomáhat, všechno si opakujeme. Tato plavba je výcviková a tak se to hodí. Mimochodem velmi brzy bude na doplnění do teamu potřeba i nový bocman, tak je to pro vás příležitost, nebojíte-li se výšek a milujete staré lodi i plachtění.
Po obědě házíme kotvu v severní zátoce Giglia. Je tu nádherně. Voda má 22°C a někteří lidi už se koupou (já ne! :-D)

Na palubě La Grace je tento týden kromě Čechů i Američan a Fin. Pořád to ale není taková senzace jako jindy když tu byla holka s Kamčatky, Číňanka, nebo třeba Australan či Novozélanďan. Dokonce si vzpomínám i na kluka z Jamajky, který za mnou jednou přišel a ptal se mě, jestli nevím, proč se ho všichni ptají, jestli umí jezdit na sněžném bobu! 😀
Odpoledne většina lidí vyrazila na pláž nebo na Giglio Castelo – krásné hradební město v horách nad námi.

23.5.2018 středa
Nad ránem se před námi objevila Ponza. Před snídaní jsem hodili kotvu v zátoce východně od města. Celý den se nám lidi courají po ostrově. Je toho tu k vidění opravdu hodně. 


V 16:30hod. odplouváme na další ostrov. Fouká 17kn z NW a tak loď letí pod plnými plachtami se zadním větrem jako pták. Cestou se zvětšují vlny a La Grace sebou občas slušně hodí. Při jednom takovém škubnutí nečekaně přeletěl palubu do 700metrové hloubky i Iphone. No, focení západu slunce se hodně prodražilo, protože „Co moře schvátí, to už nenavrátí!“
Vytáhl jsem cestou rybářský prut a velkou radost celé posádce udělala Barakuda.
Po 22hod. házíme kotvu v závětří ostrova Ventotene. Je tma jako v pytli.

Yachting day!

24.5.2018 úterý
Hned ráno vyrážíme na ostrov. Někdo na pláž, někdo do kavárničky a já na vejšlap přes celý ostrov. Škoda, že tu nemám Merlina. Ten by byl nadšený a mě na procházky moc chybí. Ostrov sám není nijak velký. 2,5km tam a 2,5km zpět. Turisticky je ale velmi hloupě řešen. Cestu lemují soukromé pozemky po obou stranách a tím pádem nikde nejsou žádné hezké výhledy. Stará římská cisterna a nekropole jsou oplocené objekty, kam se člověk nedostane, a jedinou atrakcí pro turisty je Ornitologická pozorovatelna, což mi přijde málo na tak krásný ostrov. Na druhou stranu, kdo nechodil daleko od hlavního města byl nadšen. Okouzlila ho zajímavá architektura města samotného, domy vydlabané ve skále, krásná černá pláž i hřbitov, kde hrála hudba. Mimochodem zajímavostí zdejšího hřbitova je i místnost, kde leží nějaká drobnost z vlastnictví všech zde zemřelých…

Samostatnou kapitolou zážitku z této oblasti je pak protější ostrov. Stefano, nebo jak ho místní nazývají Ďáblův ostrov, byl v minulostí věznicí. Vejcovitá stavba podobná pevnosti Boyard byla v době své největší slávy domovem až 600 odsouzenců bydlících zde v 90 celách o ploše max. 6m2. Kdo umí rychle počítat, přijde na to, že jednotlivec zde trpící se musel spokojit s 0,9m2 životního prostoru. V průměru zde naštěstí bylo odsouzenců o něco měně než polovina, takže každý vězeň si užívám svých 2m2 luxusu 😀 Kdysi jsem byl uvnitř a tak mohu popsat, jak to tam vypadá. Spodní ze tří pater se nazývalo „Peklo“. Cely zde neměli žádné světlo. Prostřednímu patru zajišťoval proud vzduchu systém dvou mimoúrovňových oken a nejhornější patro přezdívané „Ráj“ už mělo výhled na širé moře přes silné mříže. Samotné cely jsou peklem ve všech patrech. Představte si holé zdi, cosi na čem jde spát, špinavé umyvadlo a žlab plnící funkci záchodu. V objektu nádvoří je cosi uzpůsobené na tělesné tresty a kaple, do které ovšem vězňové nesměli. Hlas boží či nářky trestaných směli poslouchat jen z ochozů svých cel. Věznice sloužila v převážné míře pro politické vězně.

Odpoledne plujeme dál. Náš kurz je ostrov Ischia. Perla Neapolského zálivu známá svými termálními prameny. Ta teď hlavně zajímají mě. Do odporně ledové vody Thyrenského moře já nepolezu 😀 (v současné době má moře jen 21°C)

25.5.2018 pátek
Na jižní straně ostrova jsou termální lázně. Všude po ostrově se platí za teplo unikající z nitra ostrova, ale tady se Čech dostane na pláž zdarma, protože je veřejná. Ischia je známa svým lazebnictvím. I my jsme si sem přijeli nahřát své „mladé“ kosti. Trochu jsem doufal, že tu bude teplejší voda, ale všechny průduchy horké páry jsou v pláži pod pískem. Teplota písku v takovém místě má i 100°C. Taková místa jsou nebezpečná. Ihned jsem zorganizoval několik dobrovolníků a začali jsme kopat termální bazén. Rukama to ale není sranda dělat a tak kadeti chtěli lopaty. Jako správný velitel jsem je ihned sehnal. Kdyby chtěli bagr, taky bych ho sehnal, ale oni chtěli lopaty a tak se kopalo. Cílem bylo přivézt studenou mořskou vodu do průduchu tepla a vytvořit si horký bazén. To se ale nepodařilo. Voda v bazénu se ohřívala tak rychle, že se koupání provádělo jako smočení a do minuty úprk z vody! 😀 No, mít víc kadetů nebo ten bagr, tak bychom udělali bazén to větších rozměrech, kde by ohřátí vody trvalo déle a byla to paráda.

Kopání termálních lázní

Kolem oběda plujeme dál. Cestou jsme ještě hodili kotvu u ostrova Procida. Tohle město je opravdu nádherné. Barevné domy na skále a ohromná pevnost jsou dominantou tohohle místa. I když je odpolední vedro, zlákalo nás to k procházce. Někdo se zastavil u obchodu suvenýrů, někdo v kavárně na nábřeží a já vyrazil na hrad.

Procida

Ihned přilákal moji pozornost nápis Palazzo D´Avalos stejně jako otevřená brána (časem se ukázalo, že zapomenutá nezamčená). Starý hrad byl v minulosti přestavěn na věznici. Potloukal jsem se těmito prostory a byl nadšený co všechno tady můžu vidět. Až jsem došel k úplně nové pozinkované bráně. Chvíli to vypadalo, že bych se dostal i přes ni, ale představa, že přelezu do ještě funkční části věznice a budu tam vysvětlovat, že jsem tam omylem, mne přesvědčila, abych to raději neudělal. No nakonec jsem měl průšvih i v té staré části vězení. Nejzajímavější část jsou samozřejmě podzemní kobky a samotky, kde byli vězněni nejspurnější vězni. No jo, jenže tu byla tma a tak jsem s velkou radostí, že si rozsvítím, zmáčkl nejbližší vypínač na zdi. Jaké bylo moje překvapení, že to nebylo světlo ale zvonek. S rychlostí jsem se začal přemísťovat po budově tmou někam, kde jsem neslyšel kroky. Pár průlezů okny, několik pater atd. a hlasy se začali vzdalovat. Ochranka to naštěstí vyhodnotila jako poruchu, ale do této doby jsem netušil, že v objektu nejsem sám. Konec dobrodružství a rychle ven. Oddechl jsem si až v davu turistů obdivující tuto nádhernou historickou stavbu z venku!

Po několika výstřelech z děla na pevnost opouštíme tento krásný ostrov.
Večer házíme kotvu u centra Neapole. Noc na kotvě je klidná.

26.5.2018 sobota
Klasika, úklid a loučení s dalšími fajn lidmi a pak práce na lodi. Pak lítám po městě a sháním PB, velkou pánev, která zmizela za nevyjasněných okolností, a šrouby. V poledním vedru je to peklo. Říká se: „Uvidět Neapol a zemřít“ a je to pravda, i když v jiné souvislosti než autor citátu myslel. Neapol je dnes městem černých a arabských pouličních tržnic. Pro mě je to velká degradace ulic plných honosných paláců. Odpadky na zemi dnes připomínají severní Afriku více než kulturně vyspělý stát založený za základech velkého Říma! 🙁 No je to na zamyšlenou…

Odpoledne naloďujeme novou partu a začíná výprava pod názvem „Czech mare“.

27.5.2018 neděle
Sorento. Krásné město na skále, krásné dvě maríny, ale vodu se nám tady sehnat nepodařilo 🙁 Ach jo, buď se jedná o privátní maríny, nebo nemají místo, nebo chtějí 300 až 400EUR. Je sezóna a jachtaři jsou přeci boháči. Tak ať solej! Je to smutný, ale vyplouváme na týdenní plavbu po Liparských ostrovech s polovinou vody. Slušnost, potažmo nutná pomoc se mezi námořníky už vytrácí.

Abych si zpravil náladu vyplouvám na ostrov Capri. Perlu zdejších ostrovů, která se vyznačuje vysokými strmými skalami, divokými útesy z pohledu námořníka sahajícími až do nebe a bezpočtem jeskyní. Nejznámější je „Grotta azzura“ Modrá jeskyně, ale o té až příště. Chvíli se tu koupeme (já ještě ne :-D). Ale už to jde, v této oblasti se usadila velká tlaková výše a tak se teplota moře ohřívá stupeň každý den. Dnes teploměr moře ukazuje 23°C. Bohužel nefouká.

Přesto po obědě nabíráme kurz 155° a mizíme na širém moři do nedohledna. Tam někde v dáli před námi je ohromný přírodní maják – sopka Stromboli. Tam teď vedou naše kroky i bílá příď La Grace.

Cestou školíme posádku. Až se moře rozfouká, budeme je potřebovat.
Za lodí vleču návnadu na velké pelagické ryby, uvidíme, co zabere tentokráte.

28.5.2018 pondělí
Po krásné a klidné plavbě se před námi nad ránem objevil typický kužel sopky Stromboli.
Dopoledne máme ještě chvíli času a tak jsme si ještě vylezli na Stromboličio. Malou sopku s charakteristickou koňskou hlavou a nádhernými výhledy.
Teď hodláme do 16hod. zahálet a koupat se, což je nutný odpočinek před výstupem k vrcholu monumentální Stromboli. Vidět lávu létající vzduchem patří k životním zážitkům a člověk nelituje ani těch 30EUR ani těch 4hodin hrozné chůze do 1.000m nad mořem.

Momentka z plavby