Kobliha team 7: Splněný sen

1

Byl krásný slunný víkend 7.června 2014, už odvoz Koblihy ze zahrady přes vesnici na vozíku byl pro mne svátek, neustále jsem sledoval zda na vozíku drží, nevěřil jsem ničemu. Za malou chvilku vjíždím do areálu rybníku Kuba. Tam už Libor s Milanem očekávají můj příjezd. Bylo to skvělé, stačilo pár telefonátů, že jsou potřeba chlapské ruce, a zanedlouho se kolem Koblihy potulovalo dostatek lidí, aby se pomocí jejich snahy loď dostala na hladinu. Proběhlo pár fotomomentů na palubě a jde se na věc.

Kuba je klasický rybník kde není skluz, břehy jsou prudké. S vozíkem se nacouvalo těsně na hranu, poté se odpojil a mezi vůz o vozík bylo navázáno lano, když už má něco vletět do vody tak ať to není i auto, ale jen Kobliha, a když bude nejhůř tak s vozíkem…taková odvaha po dvouleté práci. Kobliha váží i s vozíkem zhruba 500kg a pomaloučku byla spouštěna po břehu. Když byla záď lodě ponořená pod hladinu takřka až po zrcadlo bylo třeba smočit těla a Koblihu během couvání v zadní části nadzvedávat ručně dokud nebude v dostatečné délce ve vodě aby se vlastním vztlakem dostala volně na hladinu.

Povedlo se. Celá operace trvala asi 10 minut, ale připadalo mne to jako věčnost. Jak u každé nové věci jsem se bál každého škrábanečku, nedejbože potopení lodě. Jak se houpala na hladině zaplaven nadšením jsem chodil kolem břehu a zase se kochal. Vlastně to mě stačilo, úplně jsem si rochnil ve vlastním nadšení z toho díla. Doplnit nádrž benzínem a jedem!

Motor zadrnčel, zařadil jsem a Kobliha vyrazila na svou první plavbu. Nadšení mne stále neopouští…..vše funguje! Malý rybník umožňuje plavbu pouze stále dokola, kolem ostrůvku uprostřed rybníku se vzrostlou vrbou. Pár koleček a na břehu se rojí víc a víc zájemců a diváků. Zkušební první plavba dopadla dobře a z původního pouhého „testu“ se nakonec stala atrakce na celý víkend a Kobliha sloužila jako výletní loď pro zájemce o plavbu. V podstatě si neoddychla, pár koleček, k molu, nástup dalších pasažérů a na novo. Vzhledem k počtu lidí se z toho stala veřejná akce a křtění bylo vylepšeno i o grilování, večerní zábavu a spaní pod širákem.

Během plaveb se postupně objevili některé porodní bolesti jako třeba nedostatečně dotáhlé lanko plynu, zrovna tak uchycení mechanismu řízení atd. Vše se dalo vyřešit na místě a poměrně rychle opravit. To k tomu patří. Plaveb bylo tolik, že i benzín došel a vzhledem ke stavu kapitána i ostatních se nenašel dobrovolník ochotný riskovat svůj řidičák, aby zajel pro palivo. Což by nikdo z nás samozřejmě nikdy neudělal! To však nebránilo tomu vzít pádlo a vzhledem k rozměrům a hmotnosti plavidla udělat z Koblihy víc než vkusnou pramici. V horké a slunné neděli, vyvalen na přední lavici nechal jsem se unášet stojatými proudy rybníku Kuba, relaxoval a střizlivěl. Bylo mě krásně. Už jsem nebyl ten blázen co koupil vrak, ale blázen co dva roky stavěl pramici. Nechtěl jsem, aby ten víkend někdy skončil.

 

Skončil, ale né ne dlouho, za pár týdnů vyráží Kobliha zdolávat Baťův kanál a ten se ji stal takřka domovem. Spousta plaveb, zájem a obdiv lidí nad tou prací byl výborným dopingem a hnacím motorem. Sen byl naplněn. Budu se opakovat, ale vědět co mě čeká, tak Kobliha asi nevznikla. Myslel jsem, že tím to končí a už budou následovat jen plavby a užívání si, ale za dva roky se z toho nekonečného kutění stala závislost. Potřeboval jsem další vrak, něco na čem bych zas potil krev a vztekal se nad vlastními chybami. Uběhlo pár měsíců a na zahradě stojí – říkejme tomu chatrč na kolech – letitý veterán, karavan Nagetusch. To byl zrod Kobliha teamu a jeho dalších prací!

1 komentář

Comments are closed.