Kobliha Team 4: dřevo a vozík

0

Během laminování trupu a čekání na vytvrdnutí laminátu bylo třeba pracovat na výdřevě člunu. Musím přiznat, že jsem hledal důvody proč právě nelaminovat, protože stále stejná a opakující se činnost po nějakém čase přestává být zajímavá a motivující. Byla vlastně až deprimující. Jak já to nesnášel, kdybych nebyl zbrklý, držel se postupů, možná by šlo vše snadněji a rychleji, ale proč si to dělat snadné, že. V Havel composit jsem byl už jako doma a pokaždé když jsem vyslovil přání koupit pryskyřici a tkaninu, okamžitě mi naskočila husí kůže z představy popíchaného těla během broušení. Prostě láska.

Dřevo je dřevo, je tvárné, nepíchá a vypadá skvěle. Při této práci už šlo o hodně, vše, co bude ze dřeva, bude vidět, tak bylo důležité se snažit opracovávat díly pečlivě. Ono se to řekne pečlivě, když to byla první zkušenost. Nastíním v jakých podmínkách Kobliha vznikala. Z fotografií je patrné, že se stavěla v podstatě venku a částečně pod střechou stodoly, takže veškeré práce byly závislé i na počasí. Dalším faktorem bylo dílenské vybavení, ze začátku stačila pouze vrtačka, přímočarka a ruční bruska, v podstatě nutný základ pro cokoliv. Žádná valná kvalita. Made in Lidl, trochu nadneseně napsáno. Tuhost jako bláto a i z toho bláta to šlo. No a poslední a zásadní faktor byl neznalost práce se dřevem. To byla příčina několikrát se opakujících neúspěšných pokusů o nějakou úpravu, ale v tomto ohledu mne velmi pomohli další přátelé Google a Youtube.

Nedokážu napsat kolik večerů a hodin jsem strávil sledováním videí a návodů, jak co dělat, a kolik hodin bylo následných pokusů. Každopádně se tím náramně posunují hranice na obtížnější práce. Když to zvládne nějaký pán z Ameriky, tak proč ne i já. Jedna věc je jak s tím pracovat a druhá jaké dřevo použít, jaký je směr let, na jaké spoje bude použito a tak dále. Nejednou se stalo, že po dlouhém opracovávání a montáži dílu do lodě něco „luplo“ a ten pracně vytvořený díl prasknul. Jedna velká škola.

Cíl byl vytvořit obložení palubní desky, dále příčky mezi lavicemi, dveře do skříňky a další díly. Jak už bylo napsáno, dřevo se upravuje lehce, rostlo to před očima, na lodi jsem si vytvořil šablonu z papíru a tu přenesl na překližky a následovalo řezání a broušení. Poté moření do odstínu a následně lakování lodním lakem. To byl také kámen úrazu. Zbrklost zapracovala, první vrstvu je vždy potřeba udělat tenkou, rychle vyschne, lehce se přebrousí a může následovat další. V euforii jak už to uvidím na lodi jsem vrstvy nešetřil, vše vypadalo skvěle do okamžiku kdy po pár dnech nalakované části byli stále lepkavé. Jednoho by z toho trefil šlak, uspěchaná a marná práce….opět.


Neztvrdlý a gumový lák bylo třeba pracně ztrhnout z povrchu a vše na novo. Zkušenost. Původní plán byl koupit hotový dřevěný volant, ten původní (značně popraskaný a nevzhledný) přeci nebudu do té krásky dávat. Po dlouhém hledání vhodného kusu a zjištění ceny nakonec oprava nebyla vůbec špatná myšlenka. Opět dlouhé broušení a kytování chybějících a popraskaných částí, následné lakování a v podstatě za pár korun tu byl pěkný hotový volant.

Aby to vše dostalo punc originality, nechal jsem na CNC strojích vyrobit z nerezu a hliníku logo Kobliha na zadní výklopný kryt, samostatná písmena „K“ na volant a na další součásti a kroužky na plato v příčce na nápoje. Taky dobrá story, jako servisák těchto strojů vím co a jak, byla hračka si v hlavě vypočítat zadání výroby a předpokládanou cenu, tak proč domlouvat cenu dopředu. Po nějaké době volá výrobce, kterého jsem dobře znal, že vše je hotové. Zajásal jsem, ale záhy přišla studená sprcha – cena výroby. Od té doby jsou tyto části nesmrtelné a při každé plavbě, když se na ně podívám, si vzpomenu na tu cenu (ovšem už v duchu s úsměvem). Opět zkušenost.

Začal propukat nový druh nemoci – Koblihománie. Na dvířka skříňky u zadní lavice bylo vyrobeno logo „Kobliha“ se jménem, vlajka a ručníky s motivem. Okolí mě přestávalo chápat. Už nikdo netvrdil, že je lepší to spálit, ale čas běžel, rekonstrukce se táhla, vidina vyplutí byla ještě v nedohlednu a já čím dál víc tlačil na pilu. Čím dál víc mne tížila představa pořízení pohonu a hlavně přívěsného vozíku za auto na přesuny k vodě. Vše bylo víc a víc nákladnější.

Prostředky na pořízení nových a hotových věcí nebyly. Původní vozík byl pouze manipulační, bez papírů. Došlo to tak daleko, že vozík je nakonec vlastní stavba, protože po dlouhém pátrání jsem se tímto krokem dostal na poloviční cenu koupeného nového vozíku. Ovšem chce to pevné nervy a běhání po úřadech. Odměnou za to je právě cena a jako výrobce vlastní jméno v techničáku. Největší potíž pro schválení stavby na dopravním inspektorátu byla technická dokumentace a hlavně popis jízdních a dynamických vlastností vozidla na vozovce. Vůbec jsem to nechápal, minimálně týden, večer co večer jsem hledal na netu jiného nadšence co podobně stavěl. Jak já můžu vědět, jak se bude vozík na silnici během jízdy chovat, když ještě neexistuje?

Nakonec byla nalezena bakalářská práce jistého studenta, který popisoval dynamické a letové vlastnosti letadla. V zoufalství jsem to zkopírovál, tam, kde bylo uvedeno „letadlo“ nebo „let“ jsem přepsal na „jízdu“ a „vozidlo“. Zpráva o mnoha stránkách psaná malým písmem na A4 byla předána na inspektorát k posouzení. Druhý den jsem dostal telefonát s neuvěřitelnou větou“ stavba Vám byla schválena“. Moje domněnka, že to nikdo číst nebude, a když jo, tak nepochopí, vyšla- já si to tak alespoň vysvětluji. Byl jsem výrobce přívěsného vozíku typ LD01. Vše k vyplutí bylo zase o krok blíže.