Jihopolární drama aneb nechtěný adrenalin pod Jižním křížem

    0

    (ANTARKTIDA 2014) Jen naprostý laik, nepolíbený vůní moře, si může myslet, že moderním plavidlům 21. století už nehrozí žádné nebezpečí a že si žádná loď nemůže zopakovat tragédii Titaniku. Jenže moře a oceány mají stále dost síly, aby i největší „technické zázraky“ lidského umu a dovednosti poslaly ke dnu. Obzvlášť, když jim k tomu občas „dopomůže“ lehkovážnost nebo dokonce nekompetentnost námořních velitelů. O tom se koneckonců mohli před nedávnem přesvědčit jak cestující italské výletní lodi Costa Concordia tak korejského trajektu Sewol.

    Oblast polárních výletů v oblasti Antarktidy

    V souvislosti s oběma zmíněnými případy stojí za pozornost především naprosto flagrantní porušení základního zákona mořeplavby, a to, že kapitán opouští potápějící se loď naprosto bez výjimky jako poslední! Důvod je nasnadě – jakožto nejvyšší velitel zodpovídá ze spořádané opuštění lodi cestujícími a posádkou a zabránění panice. Kdo takový zákon poruší, musí počítat s tím, že vedle trestního postihu ho až do konce života bude ze strany „lidí moře“ provázet nejhlubší opovržení.

    Nicméně obě zmíněné lodi měly svým způsobem ještě „štěstí“, že k nim došlo relativně blízko civilizované pevniny, takže i přes tragické ztráty na životech je neprovázelo tajemné „zmizení beze stop“, jako v nedávném případě malajského dopravního letadla a nebo lodí, které se ztratily v minulosti v bermudském trojúhelníku a nejen tam.

    Místem, kde by se dalo zmizet docela spolehlivě a v jehož případě někteří zasvěcení lidé jen počítají dny, kdy k něčemu takovému opravdu dojde, nabízejí vody kolem Antarktidy. V posledních letech se k ledovému kontinentu vydávají stále početnější turistické výpravy, jejichž účastníci neváhají obětovat tisíce dolarů za možnost vžít se do rolí pánů Bellingshausena, Rosse či Shackletona a obdivovat z blízka krásy této stále ještě tajuplné pevniny. Jen k tomu využívají na pohled zcela bezpečné a luxusně zařízené velké výletní lodi, které se přece „nemohou potopit“.

    Komfort a luxus nemusí být ještě zdaleka zárukou bezpečné plavby; už trosečníci z TITANIKU o tom věděli své… (na obr. recepce a uspořádání palub na lodi CLELIA II)

    Nic proti podobným cestám za poznáním. Jen to chce znát míru přiměřeného rizika, protože vody kolem Antarktidy se rozhodně nedají srovnávat s těmi, na něž jsou ani ne tak cestovatelé jako spíše výletníci zvyklí ze Středomoří a nebo z Karibiku. Obzvlášť, když naprostá většina těchto „výletů“ ke břehům Antarktidy používá za východiště přístav Ushuaia na jihu Ohňové země. Lodě se totiž musí odtud přeplavit přes Drakeovu úžinu, kde vám ke spočítání dnů s jen mírně zvlněnou hladinou a lehkou brízou postačí prsty jedné ruky. O to větší šok pak takové turisty může čekat, když oceán kolem Antarktidy udeří plnou silou. O velkém štěstí přitom mohli hovořit cestující, kteří se vydali v prosinci 2010, tedy v době vrcholícího léta na jižní polokouli, do antarktických vod na palubě výletní lodi Clelia II.

    Kajuta cestujících a hudební salónek na lodi CLELIA II

    Loď Clelia II byla postavena v roce 1990 v italských loděnicích Ferrari-Signani v La Spezii a při délce 88 m činí její nosnost 2420 DWT (hrubá tonáž 4077 GT). Pohon obstarávají dva dieselové motory MAN po 2520 kW, s nimiž je loď schopna dosáhnout rychlosti 14 uzlů. Posádku tvoří 70 muži a na palubě je luxusní ubytování pro 100 cestujících. Původně byla určena pro rejdařství Renaissance Cruise a byla pokřtěna Renaissance IV. Později ji pod jménem Clelia II začala využívat společnost Travel Dynamics International pro stále populárnější cestování za jihopolární kruh. Jedna taková cesta trvá dva týdny (tři dny připadají jen na cestu k lodi – jeden den let do Buenos Aires, další den přelet do Ohňové země a třetí den nalodění), z toho osm na moři a na Antarktickém poloostrově. Průvodci turistů jsou odborníci z Vanderbiltovy university a celá tahle „legrace“ přijde na cca 8 až 15 tisíc dolarů.

    Když se z výletní plavby stane boj o holé životy… CLELIA II zápasí s těžkými vlnami v Drakeově úžině

    Při návratu z Antarktidy se výrazně zhoršilo počasí a 88 cestujících najednou začalo rychle ztrácet nejen chuť k jídlu, ale také víru ve šťastný návrat. Oceán v Drakeově úžině začal bičovat vichr o rychlosti 180 kilometrů za hodinu a vlny se začaly zvedat do výše 12 až 14 metrů! Loď se ve vlnách zmítala nahoru a dolů, z boku na bok a vyděšení cestující mohli jen bezmocně naslouchat děsivému praskání, které se ozývalo z nitra lodi.

    A pak to přišlo. V jednu chvíli udeřila do lodi obří vlna, která prorazila zábradlí příďového ochozu, následně rozrazila okna na velitelském můstku, zničila komunikační zařízení včetně radaru a pozkratovala elektroinstalaci! To následně způsobilo pokles výkonu lodi a další nárůst jejích problémů.

    Jeden z účastníků zájezdu, Američan Frank Dougherty, se později zpravodaji listu Philadeplhia Daily News přiznal, že se v té chvíli už loučil se životem. „Myslel jsem si, že nadešel den zúčtování. Kdyby se loď potopila, nikdo by nás už nenašel.“

    Kapitánovi Clelie II se nakonec podařilo vyslat nouzové volání o pomoc. Na ně vzápětí zareagovala chilská loď Lautaro, která však byla 18 hodin cesty daleko, a výzkumné plavidlo Endeavour vydavatelské společnosti National Geographic. Clelia II se nakonec v jeho doprovodu dovlekla s jeden a půl denním zpožděním do přístavu Ushuaia bez toho, že by cestující utrpěli jinou než psychickou újmu.

    Další výletní cesta však byla zrušena a Clelia II musela zamířit do doků k opravám.

    Někdo by mohl samozřejmě namítnout, že se mohlo jednat o nešťastnou shodu okolností. Nakolik však jsou plavby do Antarktidy rizikové, svědčí mimo jiné skutečnost, že Clelia II už o rok dříve narazila při podobné cestě na podmořský útes a také tehdy vyvázla jen s notnou dávkou štěstí. A pokud se snad někdo domnívá, že Clelia II přece jen není tak veliká, aby to s ní v rozbouřeném moři necloumalo, stačí se podívat, co oceán dokáže i s takovým monstrem, jakým je obří výletní loď Carnival Ecstasy. Tenhle gigant, postavený v roce 1991 ve finských loděnicích Kvaemer Masa-Yards v Helsinkách, měří na délku 261 m, jeho hrubý výtlak činí 70 367 GT a pohon obstarává šestice motorů Sulzer-Wärtsilä o celkovém výkonu 42 240 kW. V rozbouřeném oceánu vás však i na jeho palubě rychle přejde chuť na čaj o páté…

    V běsnícím oceánu se vám zhoupne žaludek i na takovém plovoucím gigantu jako je CARNIVAL ECSTASY

    A že se při podobných „výletech“ můžete v polárních vodách i klidně vykoupat, svědčí případ lodi Explorer z listopadu 2007. Ta si cestou prorazila o ledovec bok a cestující museli vzít rychle zavděk záchrannými čluny. Z moře pak trosečníky vylovila norská loď a dopravila je na Antarktický poloostrov, kde se 154 cestujících a členů posádky ujali členové chilské a uruguayské výzkumné základny. Odtud pak byly trosečníci ve dvou skupinách přepraveni letecky na pevninu. Cestovní kancelář přitom tehdy prostřednictvím svých mluvčích a PR služeb nestydatě tvrdila, že se vlastně nic nestalo a všechno proběhlo v pohodě. Teprve když se objevily snímky a videozáběry ze ztroskotání a jeden turista za druhým se začal svěřovat, že už se loučil se životem, začalo vyšetřování, které odhalilo celou řadu pochybení, a to i u kapitána lodi!

    Ani po 100 letech, které příští rok uplynou od zkázy páně Shackletonovy lodi ENDURANCE, si nemohou být návštěvníci bílého kontinentu jistí, že jim jednoho dne paluba jejich plavidla nezmizí pod hladinou. Na snímcích zkáza lodi EXPLORER a záchrana jejích trosečníků v listopadu 2007

    Oč v polárních vodách kolem Antarktidy běží a nakolik je proto dobré vnímat zdejší cesty podstatně jinou optikou než cachtání na Floridě nebo v Acapulku, svědčí i několik záběrů rybářské lodi jižně od Nového Zélandu uprostřed rozbouřených živlů a nebo vrak brazilské lodi Mar Sem Fin, která skončila pod hladinou Ardleyovy zátoky v Antarktidě v dubnu 2012…

     

     

    Převzato z webu www.ceskykorzar.cz s laskavým svolením jeho vydavatele.