Gaia: Kolem Peloponésu 6 – bouře, bouřky, déšť a vítr

0
Mraky cestou do Sami

Poslední fáze plavby kolem Peloponésu započala týdenním couráním po Jónském moři a partou kamarádů, prvoplavců. Byla to moc fajn plavba, byť počasí se začalo ukazovat jako velmi neřecké. Již druhý den se začaly kolem Lefkády honit bouřky, a i když první noc hrozily jenom z dálky, druhou noc, kterou jsme strávili v zátoce Vasiliki, si nás hezky našly. Silná průtrž mračen a několik bouřek přešlo přímo přes nás. Naštěstí kotva ve Vasiliky drží skvěle a tak jsme si hlavně umyli palubu. Druhý den foukalo velmi málo a první půlka plavby do Sami na Kefalonii byla ve znamení brumlajícího motoru. Druhá půlka už byla hezky na plachty.

I když jsme byli v Sami kolem čtvrté, chytli jsme jedno z posledních míst. Nicméně večeře byla dobrá, povedlo se dotankovat i vodu, a tak jsme byli se Sami spokojení (to jsme netušili, co nás čeká za týden). Nicméně, jedna příhoda stojí za zaznamenání. Radce, jedině ženské člence posádky, se zanítil nehet na palci u ruky, a i když si to už od Lefkady léčila sama, přeci jen na Sami vyhledala doktora. Byli jsme zvědaví, jaké je řecké zdravotnictví, a tak jsme její návrat čekali zvědavě a trochu s obavami. Přeci jen, bylo devět večer.

Ale vrátila se velmi spokojená. Medical centrum bylo otevřené, lékař byl sympaťák a ani nechtěl vidět kartičku pojištěnce. Platila jen pět euro za antibiotika, které ji lékař napsal.

Plavba ze Sami na Ithaku, která proběhla další den, byla ve znamení slabého větru – nejdřív proti, pak to utichlo. Kopírujeme pobřeží zátoku po zátoce, všude hodně lodí a hledáme, kde se ubytovat. Pak házíme kotvu v pěkné, docela velké zátoce Sarakoniko. Zátoka má dvě části. Hlubší, kde stojíme, a mělčí, kde stojí asi pět plachetnic. Noc klidná, jen večeř přišly táhlé vlny, asi od velké lodi, a vytvořili na reliéfu zátoky zajímavý zvukový efekt – dost nás to vyděsilo. Jinak byla noc klidná. U útesu bylo pěkné šnorchlování, dno byl písek, kotva držela dobře. Byl zde ale špatný signál.

Předposlední noc jsme strávili v malebné zátoce Elia bay a poslední noc stylově u slečny v zátoce, kde jsme byli první noc. V pátek jsme přepluli do Lefkady a kromě toho, že u benzínky byla děsná tlačenice lodí (ale FAKT DĚSNÁ!), byla plavba v klidu. Jen se kolem zase honily velké mraky.

Tím jsme skončili courání v Jónském moři. Další den dáme Lefkádě vale a vyplouváme na jih už s cílem Patras – Korinth – Athény.

Plavba je poněkud netradiční, protože lodě máme tentokrát dvě. Gaiu, kterou kapitánuji já a Apolona, kterého kapitánuje Skipřenka. Vezeme partu kamarádů, kteří se jen na Gaiu nevešli, a tak jsme museli půjčit další loď, kterou budeme vracet v Patrasu. Posádka je vskutku mezinárodní – dva newyorčané, dva Švýcaři a zbytek Češi. Začínáme první den kde jinde, než drinkem v zátoce u slečny. Počasí je dobré, střídavě svítí sluníčko a i na plachty jsme přijeli. Noc je klidná, jak je ostatně v kraji zvykem.

Další den přeplouváme do Váthí, městečka na osrově Meganisos. Obloha se trochu zatahuje a fouká severní vítr. Protože je Váthí otevřené na sever, již den předem jsme si v marině objednali dvě místa. Jaké bylo naše překvapení, když jsme připluli do Odysseus mariny, kde nám řekli, že naše místa jsou vně vlnolamu, kam nás také zaměstnanci ruče navedli. No zapluli jsme tam. A bylo to děsný – kotva nedržela na kamenech, můstek ze zádě na vlnolam byl neskutečně šikmo, takže chodit po něm bylo opravdu o hubu a navíc se vítr a vlny do přídě zvětšovaly, takže záď mlátila do vody tak, že tříšť létala do kokpitu. Když jsme navíc zaplatili 47EUR za jednu loď, začali jsme vehementně v kanceláři protestovat. Nebylo to nic platné, kromě toho, že jsme vydržkovali 3 eura slevu. No děs. Posádku jsme převedli přes děsně šikmé lávky a poslali je do hospody. Pak jsme si sedli na vlnolam a dost nasraně přemýšleli, co teď. Vlny rostly a vítr taky zesiloval.

Už jsme se skoro rozhodli že odsud odplujeme, když se zjevil jeden mariňák na člunu a že prý má pro nás dvě místa uvnitř přístavu. To ovšem byla jiná. Ochotně jsme odkotvili a obě lodě převezli dovnitř na mooring. A šli za posádkami do hospody.

Dál už to bylo v pohodě. Ale jestli někdy budete plánovat navštívit marinu Odysseus ve Váthí na ostrově Meganisos, nenechte se nacpat vně vlnolamu. Jedině, když bude klidné moře. Ale stejně – raději zkuste nějakou zátoku. Určitě bude hezčí a ne tak nechutně drahá, jako marina Odysseus.

Z mariny Odysseus jsme zamířili do zátoky Vasiliky na jihu Lefkády – byl to jen malý skok před plavbou do Sami a finálním kurzem na Patras. Cestou jsme navštívili jeskyni Papa Nikolase, trochu jako Modrá špilja na Biševu, ale ne tak hezká. Zase ale zadarmo. Při dobrém počasí se dá lodí dritovat před jeskyní docela blízko a je to hezký zážitek.

Večer nás ve Vasililki dostihlo špatné počasí. Vítr, chvílemi déšť a koupání žádná sláva. Ale kotva tady držela jak přibytá, jako ostatně vždycky, takže noc proběhla bez problémů. Co byl ovšem problém, byla nasouvající se tlaková níže, která přinesla na svém východním okraji jižní vítr následovaný deštivou frontou. Takže z Vasiliki do Sami na Kefalonii, kde jsme si pro jistotu zabukovali telefonem dvě stání, jsme motorovali proti větru a k tomu nám vydatně zapršelo. No co se dá dělat, každý den není svátek. A že opravdu svátek nebyl jsme poznali, když jsme připluli do Sami a dožadovali se našich rezervovaných dvou stání. Přístav v Sami už od pohledu praskal ve švech a lodě stáli i vně vlnolamu, kde z vlastní zkušenosti víme, není opravdu hezké stání. Marina nám potvrdila vysílačkou, že se tam nevejdeme, že se čeká špatné počasí, a ať jdeme na kotvu někam ven.

No co se dá dělat. Přepluli jsme před pláž, kde už se na kotvě houpalo pár podobných nešťastníků. Ke všemu se rozpršelo, ale foukal relativně slabý vítr. Hodili jsme kotvu a v krátké přestávce mezi deštěm jsme vyvezli celou posádku na břeh na večeři. Já svou a Skipřenka taky svou. Měli jsme tedy venku v hospodě dohromady 8 lidí.

Sešli jsme se na Gaie na lodi a debatovali, jestli jít na večeři za posádkou nebo být raději na lodích. Ale protože foukalo málo a jen pršelo, řekli jsme si, že to zkusíme. Každý jsme se vylodili vlastním člunkem na pláži a za deště, bosky, jsme šli asi 800 metrů do taverny. Tam jsme dorazili úplně mokří. Ostatní už jedli. Objednali jsme si jídlo. Rozpršelo se víc. Donesli nám jídlo a spustil se slejvák, že jsme museli zasunout stoly do taverny. Setmělo se a začal foukat vítr. Severní. Přesně ten, který jsme nechtěli, protože tlačil obě lodě do zátoky. Už vůbec nevím, co jsme to jedli. Naházeli jsme to do sebe a vyrazili k člunkům. Posádka seděla dál v taverně. V zátoce na plaží už začalo boží dopuštění. Skoro jsme nebyli schopni odrazit člunky od břehu, než člověk nahodil motor, hodila ho vlna zpátky. Museli jsme se vyveslovat proti vlnám dostatečně daleko a nahodit motor dřív, než vlny hodily člunek zpátky. Nakonec se to povedlo. Mazali jsme ke svým lodím, které se na kotvách už pěkně vzpínaly. Skipřenka okamžitě volala posádku, že OKAMŽITĚ musí skončit večeři a okamžitě dorazit k lodím. Vítr sílil a nám bylo jasné, že z pláže bychom se s člunky už nedostali. Naštěstí byl u pláže malý rybářský přístav, do kterého jsme mohli zaplout a posádku naložit tam. Hodil jsem do člunu kanystr z benzínem a vyrazil do rybářského přístavu. Vlny už mohly mít přes půl metru a světla valem ubývalo. Pár vln se dostalo i do člunku, ale přístavu jsem dosáhl v pořádku. Za chvilku za mnou dorazila i Skipřenka. Ale posádka nikde. Nikde. NIKDE! Volali jsme jim, nebrali telefon. Vítr a vlny sílily. Těch 15 minut čekání bylo asi nejdelších v mém životě. Konečně. Nalodil jsem první dvojici a vyrazili jsme. Hned za vlnolamem jsme dostali první dávku vln. Tři nebo čtyři vlny se nekompromisně převalili přes nás. Člunek se vzpínal proti vlnám, ale motor statečně bojoval na plný výkon. Po vyplutí zpoza majáků jsem změnil kurs k lodi a vlny šli z boku. Dařilo se člunek vést po nich, takže už tolik vody nešlo dovnitř, ale zase hrozilo, že nás vítr převrátí. Naštěstí nebyla Gaia daleko, a i když jsem si ji ve tmě spletl s jinou lodí, nakonec se první dvojice dostala šťastně na palubu.

A hned pro druhou dvojici. Ta již čekala přes ulici. Při nastupování do člunku na skluzu Doug velmi ošklivě ukouzl a spadl. Děsně jsem se lekl, že si něco zlomil, ale naštěstí, navzdory tomu, že je ročník 1944, se mu nic nestalo. Prostě newyorský drsňák.

Druhá cesta byla o malinko lehčí, protože vítr trochu polevil. Přesto jsme byli všichni mokří a v člunku voda. Také už padla úplá tma. Ale všichni jsme se nakonec sešli na palubě. Skipřenka také šťastně odvozila svou posádku, i když se přiznám, že jsem měl o ní strach. Tohle už nebylo jen takové to dobrodružství jako že dobrý, ha ha. Tady nám Poseidon ukázal zuby a nechal nás nahlédnout, že jsme jen nicotní smrtelníci.

Ale všechno dobře dopadlo, a i když to v lodi vypadlo jako ve Skotsku, a na kotvě jsme jezdili zleva doprava, noc proběhla bez dalších událostí.

Pokračování příště

Sdílejte
Předchozí článekJak se plachtí na Lipně
Další článekMartin Doleček: ALYA II ZNOVU NA PLAVBĚ
Nakladatel a šéfredaktor v nakladatelství IFP Publishing, stejně jako principál Krásy jachtingu. Autor knih o výživě, počítačích a jachtingu. Hlavně ale nadšený jachtař a majitel britského titulu RYA Yachtmaster.