Gaia: Kolem Peloponésu 2 – divoká Lakónie

0
Dva námořníci a v pozadí loď Gaia :-)

V sobotu večer 26.5. dorazil Jirka trajektem podle plánu a naše posádka byla kompletní. Tři námořníci, co se vydají na pouť kolem celého Peloponésu. Do míst, kudy plul Odysseus, do míst, kde leží Sparta a také do míst, kde je vchod do Hádovy podzemní říše. Tedy jsme bohatýrsky povečeřeli v taverně u Michaela (Oasis), jak se sluší před každou výpravou, rozloučili se s Vangelisem a jeho obchůdkem zakoupením několika dalších nezbytností, kterých stále přibývá a padli do kajut.

Druhý den ráno v 8:15 jsme vypluli. Hned za Porosem se zvedl vítr, vlny a tak jsme vytáhli plachty a zamířili k ostrovu Hydra. Stále po plachtami jsme propluli hyderským kanálem, po pravici nechali ostrov Speces a vyrazili vstříct Peloponésu. Foukal čerstvý vítr, 20-25 uzlů a my uháněli na zadobok rychlosti kolem sedmi, sedmi a půl uzle. Gaia plula s nadšením a my také – už ta zimní přestávka byla přeci jen dost dlouhá.

Díky příznivému větru jsme kolem půl páté byli na místě – v zátoce Fokianos, kterou jsme si zvolili k přenocování. Velká, kromě tři lodí prázdná zátoka s oblázkovou pláží, co víc si člověk může přát? Vítr večer zeslábl, profil zátoky nás kryl na vlny, kotva v pískovém podloží držela skvěle. Na dobrou noc nám na západě svítila Venuše a na východě Jupiter snoubící se s Měsícem….

Ráno, 28.května jsme provedli krátký výsadek na pláž, vykoupali se v průzračné vodě a pak připravili loď k vyplutí. Naším cílem byla Monemvassia, přezdívaná řecký Gibraltar.

Zase foukalo kolem 25 uzlů a tak jsme na narefované plachty pokračovali v jízdě. Ani občas dvoumetrové vlny nevyvedly Gaiu z konceptu, a tak se opakovala včerejší jízda rychlostí 6-7 uzlů. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme konečně na pozadí peloponéských hor rozeznali Skálu a kolem půl šesté jsme již kroužili v jižním přístavu a hledali volné místo. Nebylo – byli jsme nuceni hodit kotvu do písku na jih od mostu, spojující Skálu s pevninou – místo krásné, ale docela houpavé. Možná jsme měli zvolit severní stranu – sice ta bylo více vln, ale také trajektové molo, za kterým se dalo schovat. Vzhledem k tomu, že do Monemvassii zajíždí trajekt dvakrát týdně, byla šance, že tam bude možné stát. Ale znamenalo to objet Skálu, což by zabralo nejméně hodinu času, a my už se těšili do taverny.  A taky bylo na co. Rybí večeře s výhledem na řecký Gib rozhodně stála za to.

No. Noc stála také za to. Vítr a vlny od východu nás na kotvišti honily celou noc sem a tam, kotevní alarm neustále ječel a tak jsme se vyspali dohromady sotva dvě hodiny. To nás ovšem neodradilo provést druhý den ráno výsadek na monemvassiskou skálu.

Vsuvka: Když jsme se z večeře vraceli na Gaiu gumovým člunkem, zažili jsme zajímavou příhodu. Hned po odražení od rybářského mola zvolal Jirka: „Pozor! Vpravo velký kámen“. Ohlédl jsem se doprava a veliký kámen těsně pod hladinou se najednou začal hýbat! Byla to veliká želva, kterou do které jsme málem narazili! Chvíli si nás prohlížela a pak se vydala spát jinam…

(29.května)
Obrovskou skálu tvořící ostrov přilepený k peloponéské pevnině nelze z moře přehlédnout. Je dominantou řecké Lakónie – ano, té slavné Lakónie, jejíž hlavním městem je takřka od nepaměti dórská Sparta a odkud pocházeli proslulí starověcí válečníci. Monemvasijská skála, přezdívaná též řecký Gibraltar nebo tako Rock, je monumentální a je to místo, které jsme prostě nemohli minout.

Původní osídlení Skály se datuje do pozdní doby bronzové, ale pravá sláva začíná až po pádu Římské říše, kdy bylo na na Skále založeno byzantské město. A vzhledem k tomu, že město na Skále je prakticky nedobytné, jak vám napoví jediný pohled na ní – Skála je spojena s pevninou jediným mostem a jinak se prostě na ní dostat nedá – byla její historie patřičně pestrá. Byzanc střídali Turci, ti pak byly vyhnáni Benátčany, aby se po čase vrátili, chvíli patřila Monemvassia papeži, ale pak ji radši předal zase Benátčanům, a tí zase Turkům. Teprve od nezávislosti Řecka je Skála řecká. Staré město, krčící se na jejím úpatí a nad mořem je doposud obydlené a stojí za návštěvu. Je opravdu malebné. Uzounké uličky přilepené na svahu hory si zachovaly středověký ráz, jakoby se ani nepsal rok 2018. Pár turistických obchůdků a restaurací najdete hned dole, ale jakmile vyrazíte směrem do kopce, přenesete se v čase o mnoho století zpátky. Statečně jsme s Jirkou vystoupali až na vrchol skály, kde leží pravoslavný kostel a zbytky celého sídliště budov, které na vrcholu kdysi stály.

Když jsme se dost vynadívali a vyfotografovali, nastal čas se vráti na Gaiu a vyplout. Opustili jsme houpavé kotviště a vyrazili vstříct prvnímu peloponéskému mysu. V plánu byl také ponor u potopené turecké obchodní lodi, jejiž vrak jsme měli po cestě. Loď Kaptan Ismail Hakki zde ztroskotala s nákladem oceli 30. ledna 1978 a leží hned za první mysem a v příhodné hloubce kolem deseti metrů.

Vítr byl slabší než poslední dny a o to byly větší vlny, které pravidelné dosahovaly dvou metrů. Navíc v okolí mysu se začal vítr stáčet a chvílemi jsme museli jet pouze na motor. Konečně jsme mys překonali, vítr se ustálil na východní dvacítku a my vstoupili do oblasti jižního Peloponésu, do oblasti zase úplně jiného Řecka, než jsme znali doposud.

Pohříchu silný vítr zvedl i vlny a zabránil tak výsadku u vraku turecké lodi. Škoda, co se dá dělat. Tak snad někdy příště. Do poslední chvíle pod větrem a na plachty jsme dosáhli skalnatého výběžku Paleocastro, po jehož jižní stranou jsme našli klidné kotviště.

Pokračování příště….

Aegina – Poros – Fokianos – Monemvassia – Paleocastro