Felúkou po Nilu 1

0
Naloďování

Je to už hodně let, co jsme putovali po Egyptě. Svět se zdál být tenkrát ještě bezpečné místo. Všechno to ale začalo poněkud nevinně. Chystali jsme se s partou kamarádů vyrazit na superlevné studentské letenky do Peru. Prodávaly se každý rok na Den studenstva 17. listopadu v omezeném množství a s téměř okamžitým datem odletu. Poctivě jsem se učil španělsky a doma se již delší dobu povalovaly mapy Jižní Ameriky. Nadešel den, kdy jsme si ve frontě před studentskou kanceláří (kdepak internet) vystáli místo u okénka a toužebně pronesli, 6x Lima prosím.

Mám jenom poslední čtyři letenky do Limy, prohlásila korpulentní dáma za okýnkem. Cože? A to jako… co. Stáňa se rozhlédla kolem, jako by jí někdo mohl pomoci vyřešit, kdo tedy nepoletí. Slyšíte dobře, už jsou jenom čtyři. Máte nějaké další přání? Za vámi je fronta slečno. Rozhodněte se rychle. A co tam máte tedy dalšího? Mexico, Caracas, Cairo… Ale pospěšte si. Stáňa se otočila na mě. Nemáme žádné mapy těchhle oblastí ani přípravu a odlet je už pozítří. Vezmeme Káhiru, Boban tam už byl, něco snad dáme do kupy. Ok, 6x Cairo prosím.

No, jak to říci slušně, Boban nic neměl a nic si nepamatoval. To nic nezměnilo na tom, že když jsme přistáli v Káhiře, mohli jsme s mým španělským slovníkem leda tak poslouchat cikády a čichat slovy klasika Kristiána Cairo. Vhozeni do arabského světa jsme se začali probíjet.

Svět před jedenáctým září byl bezesporu mnohem klidnější a přívětivější. Zvláště pak pro blázny, co si chtěli do tohoto koutu severní Afriky vyrazit jen tak s batohem a bez cestovky. Toulali jsme se tedy svobodně po Egyptě a Sinajském poloostrově v autobusech místních dopravců a „check pointy“ projížděli sehnutí, abychom tak unikli pohledům policistů. Turista totiž mohl jezdit pouze s agenturou a s jistotou desetinásobku, ale bohužel jen ceny.

Zvědavost nás postupně zahnala až na jih Egypta, k hranici se Súdánem. Městečko Asuán se stalo naším výchozím bodem putování po Nilu. Nil, tato životodárná spojnice Egypta táhnoucí se od jihu na sever. Řeka, která dává život poušti, jíž protéká, se měla stát brzy naší vodní cestou mezi Asuánem a chrámy Kom Ombo a Edfu, možná až do Luxoru. Přehrada Asuán tento veletok přetrhla a změnila i jeho ráz. Zmizel tak například Krokodýl nilský, který byl obávaným predátorem tohoto vodního kraje.

Vlastně jsme přesně nevěděli, jak se dostaneme do cca 100 km vzdáleného Edfu, ale využít splavný Nil nám připadalo jako logická varianta.

Nastala obvyklá cestovatelská procedura v hledání řešení, odkud, kam, s kým a proboha hlavně za kolik se tam dostaneme. Velký nilský parník jsme s opovržením zavrhli. Dílem protože nám ta snobárna připadala nedůstojná našich romantických představ, a dílem protože jsme na něj prostě neměli prachy. Byli jsme zkrátka ještě příliš mladí a neusedlí, abychom trávili čas na palubě konverzací o horkém počasí s převážně německy mluvícími důchodci. Bavíme se o době, kdy neexistovali mobilní telefony, bankomaty rozhodně nebyly na každém rohu a o internetu dostupnému kdekoliv jste si mohli nechat zdát. Nechci tomu přikládat nějaký zbytečný patos, ale dostat se odněkud někam vyžadovalo notnou dávku komunikace, gestikulace, náhody a štěstí. Vlastně nebyla nouze o nenadálá překvapení, jak milá, tak nemilá. Takové bylo tehdy cestování a vlastně mi ten adrenalin dnes trochu chybí.


Kafetérie na nábřeží se jevila jako dobré místo pro získání základních informací. Po několika hovorech s černými Núbijci jsem pochopil, že se nabízí ještě další varianta, jak by se dalo do Edfu dostat. Z nábřeží jsem pozoroval přístavní cvrkot. Nakládku zboží, převážně v pytlích, na plachetnice zakotvené u nábřeží. Připomínalo mi to ten starý svět z dob Hanzelky a Zikmunda a myslím, že od těch dob se tady toho moc nezměnilo. Občas kolem dokonce projel kočár tažený koňmi a nebýt smradu s výfukových plynů různých podivných a pobouchaných aut, tak by si člověk mohl namluvit, že čas se zde zastavil.

Ty podivné plachetnice stojící u nábřeží jsem nikdy předtím naživo neviděl. Snad mi jen připomínaly obrazy z antických bájí, které jsem si mlhavě vybavoval ze školních let.

Pijeme velmi silnou kávu za libru padesát pro všechny a k tomu jsme si objednali šíšu, tedy vodní dýmku. Plujte felúkou, řekl tmavý Núbijec sedící u vedlejšího stolu. Zvědavě se vyptával, co jsme zač a vůbec, chtěl se pustit do řeči. Místní kolorit člověk stejně nejlépe pozná buďto na trhu, nebo jako u nás v hospodě. Tady ale hospody nejsou a tak sedíme v kafetérii. Vidíte toho chlapa v bílém hábitu? Je to jeden z mnoha kapitánů lodí, co tu kotví. Jmenuje se Ahmed, zeptejte se ho, zda byste s ním nemohli plout do Edfu.

Ahmed měl loď, my zase nějaké peníze. Ahmed měl ještě plavčíka Mahmeda, docela dobře se to pamatovalo. Dohody se v arabském světě nikdy nedělají ani rychle, ani lehce. Při smlouvání o ceně se k nám přichomýtl postarší hipík. Byl to Holanďan a měl stejný nápad jako my. Moc jsme se mu zamlouvali s naším nápadem nejet turistickým parníkem, ale felúkou. Slovo dalo slovo, a tak do společné kasy na loď cinkly i jeho peníze. Později jsme mu začali říkali Bludný Holanďan. Vlastně nevím, jakou náhodou se dokázal dostat až sem na hranici se Súdánem. Ten chlap byl schopen zabloudit i na nábřeží.

Kapitán Ahmed

Nalodili jsme se tedy na felúku. Pro neznalé krátký popis, co je to vlastně felúka. Jedná se především o krásný kus historie. Vždycky jsem si představoval, jaké to je vymyslet a vyrobit věc, produkt nebo plavidlo, jehož konstrukce přetrvá po staletí. Tedy v tomto případě ne staletí, ale dokonce celá tisíciletí. Ano, skutečně tak stará je konstrukce těchto plachetnic, plavících se tisíce let po Nilu, Rudém i Středozemním moři. A tak zatímco my jsme podlehli kouzlu moderních technologií, plastových plachetnic a mobilům maximálně na dva roky, zdejší tesaři staví ze dřeva lodě, tak jak je to naučili jejich otcové, dědové a pradědové za pomoci faraonských bohů pod rozžhaveným sluncem. Možná, že i místní Charon převáží zdejší zemřelé na druhou stranu právě na felúce.

Naloďování

Plachetnice má pouze jednu, za to velkou takzvanou latinskou plachtu. Otěž této jediné plachty přebíhá automaticky po trubkovém rámu na zádi u kormidla. Ovládání je vlastně značně jednoduché, ale účinné. Felúky nemají motor, ale pouze pár vesel, která slouží v bezvětří k drobnému manévrování. Ono také co chcete s dvěma vesly udělat na zhruba desetimetrové plachetnici, vážící pár tun. Každý jachtař a kapitán ví, že manévrovat s plachetnicí s motorem v přístavu je adrenalin sám o sobě a disciplína pouze pro kliďase. Představte si však tohle plavidlo ovládat s bandou tupých bělochů na palubě pouze s velkou latinskou plachtou a bez motoru. Vlastně jsem v té době o jachtingu nevěděl vůbec nic, což mě bohužel, nebo i bohudík, ochudilo o nervozitu, kterou kapitán při vyplouvání z přístavu prožívá.

….Pokračování příště…