Eduard Ingriš – Český mořeplavec, na kterého jsme málem zapomněli

    2
    Vor Kantuta

    „Léta jsem si dopisoval i s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrálo jeho Rozmarné zrcadlo.

    Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem… Pak jsme si začali dopisovat a trvalo to dlouhá léta. V archivu mám tři objemné fascikly vzájemné korespondence včetně jeho hudebních skladeb a nahrávek s autentickým hlasem. Žil v Kalifornii, zemřel v roce 1991: nesčetněkrát Jiřího Hanzelku a mne zval v době naší zakázanosti, kdy jsme vycestovat nemohli. K tomuto člověku jsem měl hluboký vztah, rozumový i citový.“

    – Úvodní slova cestovatele Miroslava Zikmunda ve vzpomínkové knize „Život snů a skutečnosti“.

    Letos uplynulo 111 let od narození Eduarda Ingriše, člověka, který se zde v tehdejším Československu za dob První republiky stal věhlasným skladatelem, a později vycestoval a stal se takřka světoznámým mořeplavcem a dobrodruhem. Jeho jméno bylo u nás téměř zapomenuto, avšak v Jižní Americe, kde strávil podstatnou část svého dobrodružného života, se na něj vzpomíná dodnes.

    Eduard Ingriš s kytarou
    Eduard Ingriš s kytarou

    Eduard Ingriš se narodil 11. února ve Zlonicích u Slaného. Kvůli otcově železničářské profesi se rodina často stěhovala, ale to nebránilo mladému Eduardovi v pěstování lásky k přírodě, hudbě a posléze filmu. Dle přání rodičů nastoupil ke studiím na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale aniž by jim to řekl, brzy přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval v roce 1928. K tomu už od roku 1924 točil vlastní amatérské filmy a angažoval se v různých studentských spolcích.

    Eduard Ingriš s foťákem
    Eduard Ingriš s foťákem

    Právě díky studiu na konzervatoři a zájmu o filmovou tvorbu byl na počátku 30. let osloven, aby složil hudbu k libretu „Trampské milování“, které bylo reakcí na přísnou, výrazně mravně založenou tehdejší společnost. Součástí Ingrišovy tvorby k tomuto dílu byla i píseň Teskně hučí Niagara, která se stala památnou písní a také nezbytnou součástí všech trampských zpěvníků. Po Ingrišově odcestování z Československa se také jednalo o jednu z mála vzpomínek, které po sobě zanechal a na něž se nezapomnělo. Píseň měla už v roce 1932 takový úspěch, že při premiéře bylo představení diváky přerušeno a musela být opakována.

    Po úspěšném startu kariéry měl Eduard Ingriš stěží čas se byť jen nadechnout. Složil přes 60 operet a muzikálu, symfonii i operu, napsal také na tisíc dalších skladeb a písní. Jako autor a dirigent spolupracoval s většinou pražských divadelních scén, včetně Osvobozeného divadla, Varieté, Stavovského divadla, Tylova divadla atd. Jeho nejúspěšnějším dílem byla opereta „Rozmarné zrcadlo“, která se hrála 5 let a měla 1600 repríz. Kromě toho také do roku 1947 napsal hudbu k 11 krátkým filmům. Během svého uměleckého působení se přátelil s mnoha tehdejšími významnými uměleckými osobnostmi, např. J. Werichem, J. Voskovcem, J. Ježkem, V. Burianem, R. A. Dvorským a dalšími.

    Za 2. světové války si dal Eduard Ingriš předsevzetí, že „až válka skončí, odjede do míst, kde se lidé nezabíjejí.“ To v roce 1947 skutečně udělal a s 50 dolary a dvěma zavazadly se vydal na cestu do Argentiny, kde měl domluvené místo v orchestru. Zprávy o „Vítězném únoru“ ho však zastihly už po cestě, v Rio de Janeiru. Tím se stal v Brazílii nežádoucím, protože pocházel z komunistické země, propadlo mu vízum a Argentina mu odmítla nové vízum vydat. Byla mu dána nabídka, že se může usadit, kdekoli v Brazílii bude chtít, kromě největších měst. Na to Eduard Ingriš ale odvětil, že chce na Amazonku.

    Odcestoval tedy do Belému, kde si obstaral nové doklady a nastoupil na loď plavící se proti proudu Amazonky. Nakonec se po devítiměsíční cestě usadil v peruánské Limě, kde se seznámil například s kolonií Baťovců, jejichž děti vyučoval hudbu. Založil si fotografický ateliér a podnikal dobrodružné výpravy po celém Peru. Roku 1949 ho v jeho fotoateliéru navštívili dva cestovatelé, J. Hanzelka a M. Zikmund, kteří mu přinesli na vyvolání velkou spoustu filmů z jejich výprav po Jižní Americe. Brzy se s Ingrišem spřátelili a nakonec se společně vydali na ostrovy Las Chinchas, kde spolupracovali na natáčení filmu Ostrovy milionu ptáků.

    Ingriš na Machu Picchu
    Ingriš na Machu Picchu

    V Limě Ingriš také založil České divadlo v Peru, kde při různých příležitostech uváděl své nové hry; dál nepřetržitě skládal. Jednu svou píseň „Peru mi amor“ věnoval manželce peruánského prezidenta a vysloužil si za ni peruánské občanství. Také dirigoval, po zkušenostech z Prahy, Peruánský státní symfonický orchestr. V roce 1951 se zúčastnil několika fotografických soutěží, v nichž byl velmi úspěšný (vyhrál 7 prvních cen) a předstihl i mnoho profesionálních fotografů. Po těchto výstavách ho oslovil americký vicekonzul Loren McIntyre, který tehdy v Jižní Americe zastupoval i zájmy Holywoodu. Mezi roky 1951 – 1954 se tak Eduard Ingriš podílel na natáčení mnoha filmů pro brazilské, argentinské i americké společnosti, ať už stál za kamerou, nebo ve studiu skládal hudbu. Za zmínku stojí třeba série 13 filmů z let 1953-1954 „Adventure is my Business“ (Dobrodružství je můj podnik), při jejímž natáčení byl prohlášen za mrtvého poté, co na něj a jeho pomocníka v pralese skočila puma. Tento pomocník právě rozhlásil zprávu o smrti Eduarda Ingriše, když ho nenašel na ošetřovně, kam byl sám dopraven. Tato zpráva se dostala i do Československa spolu se vzpomínkovým pořadem z Ingrišových písní, brzy ale byla vyvrácena a odvolána.

    Díky McIntyrovi se Eduard Ingriš nakonec dostal do kontaktu i s Thorem Heyerdahlem, a šlo o vpravdě osudové setkání. Heyerdahl byl muž, který byl nejvíce známý pro svou úspěšnou plavbu přes Tichý oceán na balzovém voru, a Ingriš byl jeho příběhem natolik inspirován, že se také sám vydal na dvě plavby na voru Kantuta z Peru do Polynésie.

    Vor Kantuta
    Vor Kantuta I

    První výprava vyplula 4. 12. 1955, ale bohužel už od začátku plul Ingriš se svou čtyřčlennou posádkou špatným směrem. Tento omyl zapříčinil převážně Humboldtův proud, který měnil svou trajektorii v důsledku změn ročních období. Posádka nakonec na 47 dní uvázla ve velkém mořském víru na západ od Galapág, než se jim zázrakem podařilo na chvíli obnovit rádiové spojení a americké lodi, která plula kolem, se podařilo je zachránit. Ačkoli byla plavba neúspěšná, fotografie z Kantuty obletěly svět a Eduard Ingriš díky nim získal velkou publicitu v Jižní i v Severní Americe. Dokonce i Ernst Hemingway ho v roce 1957 požádal, zda by byl ochotný mu pomoci jako poradce při natáčení filmu podle slavného Hemingwayova románu Stařec a moře.

    IngriÜ s E. Hemingwayem
    Eduard Ingriš na fotografii s Ernstem Hemingwayem

    Ingriš byl svým počátečním neúspěchem sice zklamán, ale během necelých čtyř let našetřil dostatek peněz a 12. 4. 1959 se vydal na druhou plavbu, která byla tentokrát úspěšná. Na voru, který se jmenoval Kantuta II, s ním byl dokonce jeden člen původní posádky Kantuty I, Joaquín Guerrero, který byl nakonec také jediný, kdo s Ingrišem po 106 dnech doplul na ostrůvek Matahiva ve Francouzské Polynésii. Zbylí dva členové posádky se po cestě vzbouřili a uprchli z voru pryč.

    IngriÜ na p°Ýdi Kantuty (Lidovky.cz)
    Ingriš na přídi Kantuty

    S úspěchem své druhé plavby se Eduard Ingriš stal významným mořeplavcem, stavěným na stejnou úroveň jako samotný Thor Heyerdahl, s nímž si mimo jiné Ingriš celý život dopisoval. O plavbách Kantuty I a II vzniklo mnoho filmů a jiné dokumentace, na kterých se většinou velkým dílem podílel i Eduard Ingriš. Po roce 1962 se přestěhoval do Los Angeles, kde se potkal s herečkou a zpěvačkou Ninou Karpuškinovou, která hrála hlavní roli v jedné z jeho operet. Brzy se vzali, přestože Nina byla o celých 26 let mladší než Ingriš, kterému v době svatby bylo už 59 let. Nehledě na věkové rozdíly spolu vychovali syna Eduarda a žili příjemný život, proložený přednáškami a besedami při příležitostech promítání filmů z Ingrišových cest. Celý život se také dál stýkal s dalšími Čechy žijícími v zahraničí, obzvlášť pak s přáteli cestovateli J. Hanzelkou a M. Zikmundem, kteří mu svou návštěvou tehdy v Limě pomohli uskutečnit jeho sny o dobrodružství a cestování na moři.

    Nina Ingrišová spoelčně se svým synem a vnukem
    Nina Ingrišová spoelčně se svým synem a vnukem. Foto: Jan Hosnedl – Housenka

    Eduard Ingriš zemřel 12. ledna 1991 v nevadském Renu. Po pádu komunistického režimu si velmi přál ještě jednou se podívat do své staré vlasti, ale kvůli těžké nemoci se mu to už nepodařilo. Až nakonec v prosinci roku 2000 se Miroslav Zikmund po domluvě s Ninou Ingrišovou vydal do Ameriky, aby spolu rozumně naložili s rozsáhlou pozůstalostí, kterou E. Ingriš zanechal. Díky tomu je nyní v Archivu Hanzelky a Zikmunda ve Zlíně možné navštívit část věnovanou Eduardu Ingrišovi, která obsahuje více než 40 000 fotografií a dokumentů, které E. Ingriš za svého života vyfotil a napsal.

    Je smutnou ironií osudu, že muž tak oslavován v zahraničí a muž, na kterého může být naše historie hrdá, byl v tehdejším socialistickém Československu důsledně ignorován, až se jej nakonec podařilo vymazat z historie Čechů a Slováků takřka úplně. Přesto jde o jednoho z největších mořeplavců, které se kdy v české zemi narodili.

    Zdroje:

    Trampský magazín, Eduard Ingriš – muž, který měl být zapomenut, se narodil před 110 lety…

    Česká televize, Zapomenuté výpravy: Plavba voru Kantuta

    Fotografie:

    https://www.wikimedia.org/

    Trampský magazín

     

    2 KOMENTÁŘE

    Comments are closed.