Dva měsíce v Atlantiku: 10.díl DRUHÝ START

0
Západy slunce na otevřeném moři berou dech.


V minulém díle jste četli: Přestávka zpět v Americe byla psychicky velmi náročná. Láďa odjel a tak na plavbu přes Atlantik zbyl jen Jiří a Jura. Sháněli nové plachty, nechávali zašít ty staré a museli koupit pořádnou vodní kotvu. Mezitím oba střídavě propadali depresím nad náročností plavby. Nakonec je ale vše opět připaveno a plachetnice „Who Cares“ znovu vyráží na cestu do Evropy.

1.den

Ve tři hodiny odpoledne jsme konečně vypluli na velkou cestu, směr Gibraltar. Jura měl v úmyslu využít Golfský proud a po čtyřicáté rovnoběžce plout směrem na Azorské ostrovy. Měl jsem první službu u kormidla a pluli jsme na motor. V sedm hodin jsem předal kormidlo Jurovi a zkusil jsem chytat ryby kvůli zpestření jídelníčku. Americkým rybám se ale nezamlouvala moje česká třpytka a tak jsem uvařil bujabézu. Bylo bezvětří a dost nás to houpalo. Spali jsme oba u kormidla a ve tři ráno začal foukat vítr.

2.den

Zkoušel jsem sám zvednout plachtu, ale bez úspěchu. Neměl jsem ten správný „grif “ a tak jsem musel vzbudit Juru, který se po skončení služby přestěhoval spát do podpalubí. S Jurovou pomocí jsme natáhli hlavní plachtu a dopředu Jura nandal genuu. Naše loď byla z těch „chudších “ a tak jsme neměli „rolfolk“, což je zařízení na přídi lodi, které má na sobě namotanou plachtu. Takže kormidelník, aniž by se musel hnout od kormidla reguluje velikost plachty podle síly větru a toto může provádět sám bez pomoci. My pokaždé, když se změnila situace, jsme museli být na palubě oba. Jeden z nás musel na příď a plachtu vysunout z kolejniček a nasoukat tam jinou. Toto vše se dělalo za jakýchkoliv podmínek ve dne v noci. Ze začátku plavby tuto činnost prováděl pouze Jura a já měl dojem, že mě k tomu nechce pustit. Vyžadovalo to spolupráci obou a kormidelník navíc musel při navíjení otěží plachty ještě řídit loď. Obyčejně držel kormidlo nohou, neboť rukama točil klikou. Musel se dávat veliký pozor, aby klika nespadla do moře. Měli jsme jen jednu náhradní. Věděli jsme, že se musíme jistit, když se pohybujeme po palubě, ale nějak na to nebyl čas.

Přední plachty jsme měli tři. Nejmenší bouřkovou, střední kosatku a největší z nich genuu. Byl jsem poučen, že tyto plachty jsou motor lodi. Všechny plachty vykazovaly již značný stupeň opotřebení, což jsme si uvědomili, až když nám byla darována ta hlavní plachta. Bohužel se s tím nedalo nic dělat, jenom doufat, že vydrží. Každý den jsem musel vstřebávat spousty nových informací o jachtařském řemesle. Bylo nutné, aby se ze mě co nejdřív stal plnohodnotný člen posádky, jinak nebyla šance, že plavbu zvládneme. Podle mých zápisků v deníku mi trvalo tisíc mil, než jsem se naučil ovládat loď za jakýchkoliv podmínek. Byl jsem stále u kormidla. Řízení lodě mi už nedělalo problémy a tak jsem se oddal snění. Představoval jsem si, jak po doplutí budu pořádat besedy na středních školách, kdy ani jedno dívčí oko nezůstane suché. Chichotající se dívky ohromím odbornými názvy, které se tady právě učím. O tom, že jsem v bouři měl strach, přirozeně pomlčím. Při tom mém snění jsme upluli třicet sedm námořních mil.

Začal vát nepříznivý vítr a podle slov Jury naše loď neumí stoupat. Takže jsme zatím byli nuceni plout do Afriky. Jura mě vystřídal u kormidla a já měl před sebou čtyři hodiny volna. Ten čas jsem vyplnil neúspěšným pokusem o lov mořských ryb, sledováním mapy o jaký kus jsme se přiblížili Evropě a vařením bujabézy. Mezitím jsem viděl čtyři delfíny a špatně zakreslil kurs do mapy. Byli jsme stále v mapě pobřeží a čára, která znázorňovala naši plavbu, byla zoufale krátká. Kolem nás se mihla výletní loď a jednu chvíli jsme si mysleli, že to jsou piráti, kterými se to tady prý hemží. Měl jsem v podpalubí připravenou signální pistoli, že se budeme bránit. Byl jsem rozhodnut se s nimi buď domluvit u slivovice anebo poprat.

Kolem jezdily tankery a já jsem neustále pokoušel štěstí s českou třpytkou. Zkoušel jsem i bramboru a nakonec jsem tam dal americkou žvýkačku. Opět bez úspěchu. Zřejmě v té Americe jsou „přežrané “ i ryby. Moje bujabéza se povedla a ta včerejší Jurova putovala do moře. V podpalubí byl komár a moucha. Vymyslel jsem na ně speciální taktiku lovu. Dal jsem si na hlavu čelovku a připravil se do pozice lovce. Když jsem je slyšel bzučet, tak jsem náhle rozsvítil a byl připraven udeřit. Moje taktika ale neměla úspěch. Po rozsvícení všichni zmizeli. Čtyři hodiny volna uplynuly jako voda a tak jsem se opět ujal kormidla.

Rozhodli jsme se střídat po čtyřech hodinách. V noci jsem měl službu od sedmi do jedenácti. Kolem pluly tankery a svítil nádherný měsíc. Kurs jsem držel podle hvězd a myslel na svoje blízké i velmi blízké, vzdálené a velmi vzdálené a nakonec jsem zjistil, že spím. Kouřil jsem cigarety a prováděl různé prostocviky, abych neusnul. Zatím jsem měl dost cigaret a krásně se tím zaháněla nuda. Při předání služby jsem byl velmi rád že si mohu lehnout, ale sotva jsem usnul už zvonil budík, že mám jít zase střídat. Bylo to utrpení a sloužil jsem od tří do sedmi. Uvědomil jsem si, jak nám ten Ladin hrozně chybí. Z toho houpání jsme byli oba velmi unaveni. Loď plula bez problémů a my jsme se blížili k teplému Golfskému proudu. Představoval jsem si ho jako dravou řeku, co nás uchopí a vrhne o pár set mil blíž Evropě. Jura mi říkal že prý to je, jako bychom vyjeli z vedlejší silničky na dálnici. Nemohl jsem se dočkat.

3.den

Spal jsem až do deseti hodin. Po probuzení jsem si uvázal kolem hrudi lano a skočil přes palubu. Jura mezitím sledoval, co to se mnou udělá. Bylo to báječné. Měl jsem potápěčské brýle a neustále sledoval prostor kolem sebe. Provázel mě velmi nepříjemný pocit na otevřeném moři. Chtěli jsme sice zuby ze žraloka, ale proč zrovna já jsem měl sloužit jako návnada. Jura mi mezi tím od kormidla vyprávěl příběh, který se stal jedné posádce.

Členové si během plavby udělali mejdan a když byli patřičně rozkuráženi, všichni naskákali do moře s úmyslem si zaplavat. Stala se ale drobná chyba a sice v tom, že nikdo z nich nehodil do vody žebřík. Dopadlo to tak, že se všichni do jednoho utopili, protože se nemohli dostat na palubu. Z toho plyne poučení, že se během plavby nesmí pít alkohol kolektivně, ale pouze na etapy.

Vypral jsem si špinavé věci, a udělal pořádek v kuchyni po včerejší bujabéze. Ta se skládala z polévky, uzeného sýra, čtyř vajíček, dvou brambor, několika druhů koření a toto vše se povařilo v tlakovém hrnci. Vrcholem mého kulinářského snažení bylo zavaření jíšky, která se obzvlášť povedla. Účelem takto uvařených „umělých hmot “ bylo, aby vydržely co nejdéle v žaludku a nemuselo se vařit. Jura rozhodl o přídělovém systému amerického piva v plechovkách v rámci úsporných opatření. Povolil jedno pivo na den, protože se zhrozil mojí spotřeby. Měl jsem osobní rituál v tom, že jsem každý den večer v osm hodin sedl na palubu a dal si přidělené pivo s cigaretou. Vždy to vyšlo tak, že byl Jura u kormidla. Bylo to deset pohodových minut. Zatím jsem se v kouření neomezoval, ale zásoby se rychle tenčily, zvláště při nočních hlídkách a mezních situacích.

Pomalu jsme se sunuli Atlantikem ke spásnému „Golfáči“ a Jura musel zašít plachtu, která se nám mírně natrhla. V duchu jsme děkovali Američanovi za jeho štědrý dar. Měli jsme takhle alespoň materiál na záplaty.

Ráno jsme potkali přízrak v podobě plachetnice, která se kolem mihla, aniž jsme kohokoliv spatřili na palubě. Zkoušeli jsme sice na sebe upozornit, ale nikdo nereagoval. Loď záhy zmizela za obzorem. Asi jsme si měli zapnout vysílačku. Byli jsme nyní v Bermudském trojúhelníku a tak jsme dychtivě očekávali nějaké vzrušení. Těšili jsme se na návštěvu pirátů, mořských ďasů či mimozemšťanů. V podstatě by nám ale stačila mořská víla s funkčním spodkem. Listoval jsem si v anglickém slovníku, abych se naučil pár frází, až zase kolem popluje nějaká loď. Třeba nás přepadnou piráti a potom pro samé střílení nebude čas hledat správné anglické výrazy ve slovníku. Bude to aspoň důvod, aby mohl kapitán zvýšit příděl piva.

Pluli jsme rychlostí dvou mil za hodinu a bylo to velmi ubíjející. Byla to živná půda pro vymýšlení takovýchto různých „konin“. Zřejmě takhle vypadají pověstné koňské šířky, prostírající se jižně od legendami opředeného Sargasového moře. V dobách kolonizace Ameriky tady evropské lodě vozící na nově objevený kontinent koně, často stály týdny a měsíce v bezvětří a koně šílené vedrem a žízní se utrhávali ze stání na palubě a vrhali se do moře. Mě na „šílení“ stačilo pár hodin bezvětří. Kolem lodi se proháněli bezstarostní delfíni a my marně vyhlíželi nějakého žraloka. Moje chytání ryb se opět minulo účinkem, ale za to se mi podařilo jít po několika dnech utrpení na „velkou stranu“. Už jsem uvažoval o osobním klystýru. Někde jsem totiž četl, že prý se člověk může otrávit vlastními exkrementy a takovou „hrdinskou“ smrt jsem si tedy nepředstavoval. Už jsem viděl své kamarády, jak se smějí u mého hrobu, kde místo nápisu „zemřel hrdinskou smrtí“ je zlatým písmem vyveden nápis: Zemřel, otráven vlastními h……..!!!

Při koupání jsem si všiml, že máme celý kýl od bahna. Byl to pozůstatek našeho „slavného“ odjezdu z Lake Parku před devatenácti dny. Kapitán se na mě už nemohl dívat, jak se otravuji a tak mi povolil další pivo. Jura pořád něco zašíval a velmi jsme ocenili speciální jehly na plachty. Bezvětří trvalo až do večera. V sedm hodin jsem šel spát a s Jurou jsme se shodli, že bujabézy už se nedají normálně jíst.

4.den

V půl jedenácté večer jsem byl probuzen Jurou a nastal nám velký problém. Utrhl se hlavní šroub, který držel ráhno u stěžně. Foukal silný zadní vítr a chvílemi, než se to stalo, jsme pluli rychlostí až deset uzlů. Horečně jsme v podpalubí hledali nějakou náhradu. V jednu hodinu jsme problém konečně vyřešili a Jura vysílen šel odpočívat. U kormidla zatím probíhal můj boj se živly. Musel jsem neustále točit kormidlem sem a tam, abych loď udržel ve správném směru. Přitom jsem sice stačil pít čaj a kouřit, ale po hodině a čtvrt jsem toho měl dost. Počasí se silně zhoršilo a kolem lodi zuřily bouřky. Jura převzal kormidlo a já jsem si stačil na hodinku zdřímnout. Za tu hodinku jsme upluli čtrnáct mil a Jura už nemohl. Znovu jsem převzal kormidlo a snažili jsme se přestavět plachty. Pluli jsme na „motýla“, ale už se to nedalo udržet. Vlny se velmi zvětšily a rovněž i vítr. Vzhledem k našemu vysílení jsme „motýla“ museli zrušit. Po tom celodenním bezvětří to byl pro nás šok.

V deset hodin jsem musel vzbudit Juru, protože podmínky byly velmi špatné. Museli jsme zrefovat plachtu, a ta se roztrhla. Začalo se to podobat kritické situaci kterou jsme už jednou zažili, ale teď to bylo dál od břehu a kolem nikdo. Střídali jsme se u kormidla podle toho, jak kdo mohl. Šel jsem spát až po čtrnácté hodině. Před spaním jsem zkonzumoval usušený americký chleba, který se v této podobě dal jíst. Při tom jsem vzpomínal na náš skvělý český, kterého jsem si do této chvíle vůbec nevážil. Situace se zlepšila a začal foukat příznivý vítr. Pluli jsme rychlostí osm uzlů, což bylo slušné. Po hodině ale bylo všechno jinak. Kolem lodi se začalo zatahovat, a tak jsme stáhli kosatku. Nasadili jsme Jurovu bouřkovou plachtu a ona opravdu fungovala. Udiveně jsem zíral, jak je možné jedenácti metrovou jachtu ovládat tak malou plochou.

Odebral jsem se do podpalubí opravit barometr, jehož činnost se nám přestávala líbit. Rozebral jsem jej ve snaze přijít na to, proč se ručička nehýbe, když kolem lodi řádí bouře. Barometr obsahoval ve svých útrobách velmi malé šroubky a já jsem při kontrole na žádnou závadu nepřišel. Snažil jsem se při těch obrovských náklonech lodi nic nepoztrácet. Podařilo se mi jej složit zpět a kupodivu mi nezbyla žádná součástka. Pověsil jsem jej zpět na zeď a začal se věnovat vymýšlení suchého WC, aby se v bouři nemuselo na palubu. Výsledkem mého bádání byl kýbl z jedné třetiny naplněný vodou. Jura tím moc nadšený nebyl a raději riskoval pád přes zábradlí při konání potřeby. V tu chvíli nám do Evropy zbývalo pouhých tři tisíce námořních mil, a podle včerejšího bezvětří to vypadalo, že doplujeme na Vánoce.

Měl jsem službu u kormidla po celý den a velké vlny doprovázené silným větrem se pro nás už staly samozřejmostí. Přepadaly mě chmury a přemýšlel jsem, co si vezmu s sebou do záchranného voru, který jsme měli přidělaný na přídi. Museli jsme věřit, že bude v případě nouze fungovat. Dovnitř jsme se ale podívat nemohli, protože by se automaticky po odklopení víka nafoukl. Na Floridě jsme jej sice dali na kontrolu, ale jeden nikdy neví. Chmury mi rozehnal Jura, který usmažil vajíčka a na obzoru se objevila loď. Šel jsem spát v devět hodin a v tu chvíli jsme měli za sebou tři sta dvacet sedm námořních mil.

V jednu hodinu v noci mě vzbudil Jura, abych přebral službu. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Byli jsme pátý den na cestě do Evropy.Všechno mě bolelo a chtěl jsem domů k mamince.

Povětrnostní podmínky se vůbec nezlepšily a kolem lodi panovala bouřka. Přesto, že jsem musel bojovat s kormidlem, pořád jsem usínal ve stoje. Začala mi být zima a tak přišel na řadu svetr. Celou službu jsem bojoval s bouří a únavou.Vydržel jsem to do půl šesté.

Autorovy stránky www.radarka.cz

Pokračování příště


 

200TIPU_PRO_JACHTARE_300X700200 tipů pro jachtaře

Novinka na českém trhu

Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…

Do eshopu pro více informací