Bitva u Actia

    0
    (c) English Heritage, The Wellington Collection, Apsley House; Supplied by The Public Catalogue Foundation

    Jednou z nejnavštěvovanějších jachtařských destinací ve Středozemním moři je Řecko. Má krásné ostrovy, členité pobřeží a neuvěřitelné historické památky k potkání téměř na každém kroku. Pro jachtaře a jejich posádky je to sen. Ale málokdo si zároveň uvědomí, že Řecko hostilo jednu z nejstarších vyspělých říší Země a že jeho krásy zasahují mnohem dál do minulosti, než si běžně připouštíme.

    V Jónském moři u západního pobřeží Řecka se roku 31 př.n.l. udála jedna z nejslavnějších námořních bitev. Stalo se tak u města Actium ležícího u průlivu do zálivu Amvrakikos, a bitva měla rozhodnout, jestli antickému světu bude vládnout Řím nebo Alexandrie.

    A příště až tudy poplujete, můžete posádku překvapit poutavým vyprávěním.


    Actium, západní pobřeží Řecka. Octavianus, mladý, bledý synovec velkého Caesara, kterému zpočátku nikdo nedůvěřoval, má zastavit domnělého šílence. Před řeckým pobřežím hodlá s Marcem Antoniem svést rozhodující bitvu o to, zda vládcem antického světa bude Řím nebo Alexandrie. Východ nebo Západ. Další kostky vrženy. 2. září roku 31 př. n. l. dojde k bitvě o budoucnost světa.

    Nejlepší rádci Antoniovi doporučovali, aby nechal Kleopatru v Efesu, a tak se pokusil minimalizovat její účast na tažení. Pokud by se měla válka odehrávat podle Sullova scénáře, tj. zajistit si Východ a pochodovat na Řím, nemohla by se Kleopatra objevit jako spoluvůdce tažení, protože by Antonia jeho velitelé a legionáři opustili. S Kleopatrou se nemohl opovážit vtrhnout do Itálie, ale bez ní se nemohl Octavianovi postavit, neboť ona mu dodávala zdroje a síly a sen o impériu patřil jim oběma. Tomuto dilematu je třeba připisovat mnohé z jeho vojenských omylů a špatných odhadů, které u vojáka s Antoniovými zkušenostmi historiky dlouho mátly.

    Antonius tak otálel a ztrácel čas, neboť si nemohl dovolit invazi do Itálie a musel Octaviana přinutit, aby on napadl jeho. Antonius se rozhodl, že se spolehne na své loďstvo; vzhledem k tomu, že nemusel důvěřovat legiím, i když měl víc peněz a mužstva, než Octavianus. Ocitl se tak v situaci, kdy jeho moc upadala a on byl na Kleopatře stále závislejší. Když začala jeho iniciativa mizet, mizeli i jeho stoupenci a on nevěděl, jak reagovat. Když ho opustil jeho přítel Ahenobarbus, tvářil se před lidmi nonšalantně a posmíval se, že uprchl ke své milence do Říma. Potají – i když Kleopatra protestovala – za ním poslal jeho věci a sluhy. Když se však pokusil dezertovat vazalský princ Iamblichos, dal ho Antonius chytil a popravit pro výstrahu ostatním.

    V očekávání jarního tažení v roce 31 př. n. l. dal Antonius přemístit svoje velení do města Patrai v Řecku a postavil obrannou linii podél západního pobřeží Albánie a Řecka. Měl velkou armádu o 19 legiích a pomocné síly z vazalských království. Celkem měl 70 000 pěších vojáků a 12 000 jízdních. Několik málo legií zanechal, aby mu kryly záda – ty byly řídce roztroušeny od severní Afriky po Bospor. Největší úsilí a většinu Kleopatřiných peněz vložil do loďstva. To bylo další uznání jeho dluhu Kleopatře, protože Egypt vždy spoléhal na svou námořní sílu, zatímco Římané dávali přednost boji na souši. Plútarchos píše: „Přestože byl Antonius na souši mnohem silnější než Octavianus, přál si, jen aby se zalíbil královně, aby zvítězilo loďstvo, přestože jeho lodě měly nedostatek lidí v posádce a jejich kapitáni číhali u cesty a verbovali kolemjdoucí, poháněče mul, sedláky a dokonce i chlapce z řeckých polí.“ 

    Antonius měl loďstvo tak velké a silné, jaké svět dosud neviděl, celkem asi 500 válečných lodí. Kleopatřini stavitelé lodí si všimli, jak úspěšné byly Agrippovy těžké lodě v boji proti Sextovi Pompeiovi a zkonstruovali gigantické plovoucí hrady s deseti veslaři u jednoho vesla. Na bocích byly lodě chráněny dřevěnými trámy pospojovanými železem a na přídi každé z nich byl strašlivý bronzový bodec pro klounování nepřítele. Tato plavidla sice byla mohutná, avšak pomalá, nemotorná a s nevycvičenou posádkou téměř neovladatelná. Octavianův námořní velitel Agrippa, který způsobil Sextovu porážku hrubou silou, teď prokázal, jakým je na moři géniem, protože se uchýlil k druhému extrému. Své lodi doplnil množstvím malých, rychlých a čiperných galér, které vycházely z lodí užívaných piráty v Jaderském moři a byly známy jako liburnské lodě. Byly lehké, snadno se stavěly a ovládaly i s nevycvičenou posádkou.

    Battle_of_Actium-en.svgTo, jak Antonius vedl tažení, bylo pro mnoho pozdějších spisovatelů záhadou. Zatímco váhal, Octavianus byl rychlý, sebejistý a rozhodný, Octavianus konal a Antonius pouze reagoval, a jak už to bývá, štěstí stálo při tom odvážnějším. Agrippa využil Antoniovy váhavosti a počátkem roku 31 př. n. l., ještě uprostřed zimy, se přepravil z Itálie přes Iónské moře a zmocnil se rozhodujících pevností na řeckém pobřeží po několika rychlých, trestných útocích na zemi a na moři podél Antoniovy obranné linie. Octavianus pak ponechal Itálii na starost svému etruskému příteli Maecenatovi a Agrippu následoval. Když objel severní konec této linie, vylodil svou armádu v Epeiru a dřív, než Antonius stačil něco podniknout, byl na severním mysu Ambrackého zálivu a ohrožoval Antoniovy lodě zakotvené v zálivu. Antoniovo loďstvo se tak ocitlo v pasti. Antonius přispěchal z Patrai a vybudoval postavení na jižním mysu u Apollónova chrámu v Actiu. Obě armády se začaly zakopávat a opevňovat. Za jejich týlem se však Agrippovy speciální oddíly zmocnily Korinthu a Patrai, uzavřely před Antoniem vstup na dolní řeckou pevninu a zabránily egyptským zásobovacím plavidlům proniknout k jeho loďstvu.

    Dvě armády teď stály proti sobě a oddělovalo je jen kilometr široké ústí zálivu. Agrippovy lehké galéry pak začaly jako lovečtí psi, kteří zahnali jelena do kouta, blokovat Antoniovo loďstvo, zakotvené v zálivu. Při prvních útocích Antonius neprojevil žádné obavy. Jak léto pokračovalo, nastala však pro Antonia vážná situace. Jeho armáda příliš dlouho lenošila a tábořila nějakou dobu na nízko položené malarické půdě a mnoho vojáků onemocnělo. Na souši pro něj díky Octavianovým zákopům vznikla slepá ulička a zásobování z moře bylo odříznuto. Dostavily se potíže s jídlem a zásoby se musely vozit přes hornatou krajinu na mulách, nebo je dokonce nosiči přenášeli na zádech. Plútarchos vypráví, jak se jeho vlastní praděd vlekl s pytlem obilí na ramenou do Actia. Pokud kdy antoniovci doufali, že odříznou Octavianovu menší armádu, nyní se sami ocitli v obklíčení a z malého pramínku dezertérů z řad Antoniových hodnostářů se stala řeka. Východní vazalští králové, kteří cítili, že se štěstí obrací, se tiše vytratili k Octavianovi, kde však nebyli vlídně přijati. „Mám rád zradu, ale nemám rád zrádce“, řekl prý Octavianus. Amyntas z Galatie přešel se svými 2000 muži a právě v té době dezertovali Dellius a Ahenobarbus, staří Octavianovi přátelé. Čas se krátil, ale Antonius se nemohl rozhodnout. Jeho těžkopádné loďstvo mu bylo do té chvíle k ničemu. Starší zkušení důstojníci mu doporučovali, aby opustil loďstvo a Kleopatru a stáhl se s armádou do Thrákie a Makedonie, na území, které dobře znal a kde ho místní lidé podporovali, a aby zkusil boj na souši.

    (c) English Heritage, The Wellington Collection, Apsley House; Supplied by The Public Catalogue Foundation
    Antonius a Kleopatra v bitvě

    Opět Plútarchos: „Bylo by absurdní, kdyby Antonius, který byl právě tak zkušený velitel v boji na souši jako nikdo jiný, zahodil výhodu, kterou mu dával počet a síla jeho vojska a oslabil je tím, že by je naložil na lodi. Avšak přes všechny rozumné Canidiovy rady rozhodla Kleopatra, že se bude bojovat na moři a nad Antoniem zvítězila.“ Plútarchos dále dodává, že již v myšlenkách plánovala útěk, a to byl skutečný důvod jejího bitevního rozkazu, aby měla možnost utéci v případě porážky. Nebo možná dychtila po akci a nemohla se smířit s myšlenkou na strategický ústup s únavným pochodem do thráckých hor, snad chtěla, aby se rozhodlo rychle a instinkt Egypťanky jí říkal, aby důvěřovala loďstvu, protože nevěřila, že by tak obrovské loďstvo dokázal Octavianus porazit. A Antonius, jehož soudnost podle všeho nebyla zcela v pořádku, s ní nakonec souhlasil.

    Kromě šedesáti spálil všechny egyptské lodě, potom ty největší a nejlepší se třemi až deseti řadami vesel obsadil posádkou a nalodil na ně 22 000 těžce ozbrojených vojáků a 2000 lučištníků. Podle Plútarcha, když konal tyto přípravy, na něj jeden jeho mnoha bitvami ostřílený centurio vykřikl:„Císaři, jak to, že věříš těmhle mizerným lodím? Copak k tobě nemluví tvůj meč a moje rány? Nech Egypťany a Féničany, ať bojují na moří, ale nám dej zem, abychom na ní stáli noha vedle nohy a zvítězili, nebo padli.“ Když chtěli kapitáni zbavit lodě plachet, nařídil Antonius, aby je vzali na palubu, neboť je mohou potřebovat při pronásledování nepřítele. To bylo podezřelé, podle obvyklé praxe se totiž plachty odložily, když se lodě pustily do boje. Vojáky by asi příliš nepovzbudilo, kdyby věděli, že válečné poklady byly tajně naloženy na jednu z Kleopatřiných zásobovacích lodí. To byly činy vojevůdce, který předpokládá, že bude poražen a hodlá odplout s pokladnicí a flotilou do Egypta, kde by mohl pokračovat ve válce za lepších podmínek.

    Na druhé straně Octavianus byl připravený a věřil si. Den před bojem potkal venkovana s oslem. V přátelské náladě se venkovana zeptal na jméno. Venkovan odvětil, že se jmenuje Eutychos, čili Šťastlivec a jeho osel Nikón, Dobyvatel. Octavianus v této odpovědi viděl dobré znamení a prý dal na tom místě po bitvě vztyčit bronzovou sochu na počest muže a jeho osla.

    2. září roku 31 př. n. l. vál ráno nárazový vítr, který se později uklidnil. Antoniovo loďstvo stálo v ústí zálivu a nehýbalo se. Naproti, ale blíž k otevřenému moři, byly galéry pod Agrippovým velením a mezi nimi se na lehké liburnské lodi pohyboval Octavianus. Veslaři odpočívali a čekali, co udělá vítr. Kolem poledne se zdvihl vánek od moře. Antoniovi vojáci byli netrpěliví, takže s levým křídlem flotily postoupili, spoléhajíce na velikost a váhu svých lodí. Octavianus, či spíše Agrippa, okamžitě a rád zareagoval a nařídil veslařům svého pravého křídla, aby zabrali zpětně, tak, aby vylákali nepřítele z hrdla úzkého zálivu na otevřené moře, kde by jeho pohyblivé galéry mohly obklopit a napadnout obry s nedostatečnou posádkou. Když se linie dotkly, neměly Antoniovy lodě dostatečnou rychlost ke klounování. Střetnutí s těmito opancéřovanými obry se chtěl Octavianus vyhnout a kdyby se sám pokusil o klounování, bodce jeho lodí by se urazily o čtverhranné trámy s železnými nosníky. A tak začala bitva, která se podobala pozemnímu útoku na opevněné město. Malé lodi dorážely na obrovské lodní trupy, vystřelovaly šípy a užívaly Agrippův stroj harpax pro katapultování hákem opatřených střel, aby rychle lodi připoutaly a aby mohli vojáci vyšplhat na paluby ze všech stran. Z vysokých věžiček na záďové nástavbě a z přední paluby Antoniovi muži odráželi záplavu útočníků ohněm a střelami. V té chvíli ještě probíhala bitva nerozhodně.

    „Pak bylo náhle vidět, že 60 lodí Kleopatřiny flotily vytáhlo plachty a uprostřed bitvy plulo pryč. Protože flotila měla své postavení za těžkými loděmi, prodrala se jejich řadami, způsobila mezi nimi zmatek a s větrem nadouvajícím jim plachty zamířily lodě spěšně k Peloponnésu. Antonius, který už nebyl velitelem ani statečným mužem a dokonce ztratil soudnost, ukázal, jak pravdivé je staré pořekadlo, že duše zamilovaného dlí v těle toho druhého, protože dovolil, aby ho, tělo jejího těla, vlekla za sebou, ať už půjde kamkoliv.“ Tolik Plútarchos.

    Konec bitvy
    Konec bitvy

    Když Antonius uviděl Kleopatru prchat, nebyl schopen vyprostit svou vlajkovou loď z řady ostatních, a tak co nejrychleji nastoupil na menší loď a prchal za ní. Když dorazil ke Kleopatřině lodi, nastoupil na ní, i když Kleopatru nikde neviděl a také ji nehledal. Tři dny byl sám a chmurně mlčel, zatímco loď plula k nejjižnějšímu bodu Řecka. Pak zakotvili u mysu Tainaron (dnes Matapan). Konečně Antonia, který se tak styděl, že nebyl schopen se zlobit a vyčítat, přemluvili, aby se podíval na Kleopatru. Později spolu jedli a šli spát.

    Poté, co jejich velitel uprchl, Antoniovo loďstvo bojovalo u Actia dál, do té doby, kdy odpoledne začal foukat silný vítr, rozbil formace velkých lodí, takže mezi ně vnikli nájezdníci. Ve čtyři odpoledne se loďstvo vzdalo. Na tak velkou bitvu byly ztráty zanedbatelné. Octavianus ukořistil 300 válečných a zásobovacích lodí. Většina z nich byla podle římského zvyku spálena a z jejich bronzových bodců vztyčil Octavianus na místě, kde byl jeho tábor, památník.

    Na Kleopatřinu loď došla zpráva, že loďstvo bylo rozdrceno, ale že vojsko se ještě drží. Antonius vypravil posly ke Canidiovi, aby se co nejrychleji stáhl přes Makedonii na Východ. Pak vybral jednu z Kleopatřiných nákladních lodí, která nesla náklad peněz, drahocenných předmětů, zlatých a stříbrných nádob a tu daroval svým loajálním přátelům, aby si poklad rozdělili a zachránili se. Jeho přátelé se slzami v očích odmítli, ale Antonius je utěšoval a stále nutil, aby přijali jeho dar. Pak je poslal s dopisem do Korinthu a nařídil tamějšímu správci, aby jim poskytl bezpečné útočiště do doby, než se smíří s Octavianem.

    Canidius se pokusil s vojskem odejít, ale byl to jen polovičatý pokus a za týden se armáda vzdala Octavianovi. Canidius unikl, aby se mohl k Antoniovi přidat v Egyptě. Octavianovo vítězství bylo úplné. Podle římského pohledu se Antonius zachoval pode vší kritiku. Jako voják, který se prodal do otroctví ženě, vojevůdce, hodný jen přijímání rozkazů od vrásčitého eunucha na prostopášném orientálním dvoře. „Císař, jehož povinností bylo trestat dezertéry,“ napsal historik Velleius, „sám dezertoval od své armády.“ Antonius odplul z Řecka a zanechal za sebou v troskách své ambice a svou pověst. Latinský Západ ovládl řecký Východ a tak tomu mělo být až do vlády Konstantina Velikého.

    Na stránkách www.stream.cz dokonce vznikl  pořad přímo o bitvě u Actia, který velmi podrobně popisuje celé dění. Podívejte se na něj zde.

    actioS laskavým svolením autora Radka Tůmy převzato z webových stránek www.antickysvet.cz.

    KOMENTUJTE!