33.Sayonara: Atlantikem z Brazílie

3

Když jsme 11. března vplouvali do brazilského přístavu Cabedelo, stále jsem si ještě uchovával poněkud zkreslené představy o této jedinečné zemi. První minuty na pevnině však nastavují brazilskou skutečnost, alespoň pro část této rozlehlé země.

Ochota místních, chudoba a špína. Ochota chudých se ztrácí v obtížnosti dorozumění a odborné nezpůsobilosti, špína a nepořádek znehodnocují jinak příjemné obyvatelstvo. Ostatně představy o Brazilkách vzaly za své velice záhy. Převažuje nadstandardní hmotnost napresovaná do přiléhavých kalhot.

Skromná Filipova marina v Jacaré nabízí vše potřebné. Především možnost kdykoli se osprchovat v neskutečném horku. Půl dne nám trvá vyřízení formalit. Bezplatně. Úzkokolejnou železnicí se vracíme z Cabedela zpět. Brazílie je dynamicky se rozvíjející země a údajně 20 let stačilo, aby slumy podél trati nahradily skromné přízemní domky. Bohužel každé volné místo je plné odpadků a nepořádku. Jak ovšem slyšíme od Jana i s tímto se Brazílie postupně vyrovnává.

V marině na řece Paranaibo.
V marině na řece Paranaibo.
Stálá práce rybářů.
Stálá práce rybářů.

Seznam prací na lodi se zmenšuje. Prasklá úpona wantu je svařena, porozpárané plachty sešity, další drobné opravy provedeny, jen prasklý přední stěh stále čeká na opravu. Objednaný koncový terminál k zalisování stěhu, stále nepřichází. Kvalifikace a kvalita je zde slabou stránkou. Všichni odborníci, se kterými jsme se setkali, byli evropští přistěhovalci. Brian, Angličan žijící zde již 40 let, nebo Chris, Němec, který připlul před 12 lety, či náš přítel Jan, shodně říkají:“ zapomeňte na evropská měřítka“. Čas, spolehlivost, kvalita, ceny, to vše má tady jiný rozměr.

Rybářské čluny.
Rybářské čluny.
Klášterní zahrada v Joao Pessoa.
Klášterní zahrada v Joao Pessoa.

Stačíme si prohlédnout zajímavé historické jádro města Joao Pessoa, navštívit moderní kulturní centrum a maják Cabo Branco, od věhlasného architekta Oskara Niemayera, či lelkovat po přilehlých městských plážích. Zde obdivuji techniku plážových hráčů nohejbalu a volejbalu, stejně jako muzicírování kytaristů v zahradních restauracích.

Klášter Františkánů.
Klášter Františkánů.
Zlatý oltář.
Zlatý oltář.
Poledne v uličce Joao.
Poledne v uličce Joao.
Stavby Oskara Niemayera.
Stavby Oskara Niemayera.
O. Niemayer
O. Niemayer

 

Joao Pessoa
Joao Pessoa

Při cestování veřejnými dopravními prostředky si uvědomuji, stejně jako v Jižní Africe, všudy přítomnost policistů, ostrah ve vlaku, mříží i v těch nejchudších domech, ostnatých drátů, elektrických ochran, zámků, vysokých plotů. Všechny tyto znaky mají zatím stále významné místo v brazilské společnosti.

Pokrok v bydlení na místě slumů.
Pokrok v bydlení na místě slumů.
Západ na řece Paranaibo.
Západ na řece Paranaibo.

Velice příjemné bylo seznámení s Janem Linhartem, synem českého emigranta. Při opakovaných návštěvách jsme povídali především o Brazílii a on nám osvětlil mnoho z našich otázek.

Sobotu 23. března si stanovujeme jako den D pro odplutí. Ve čtvrtek vyřizujeme odjezdové formality, v pátek konečně dorazil náš terminál a v sobotu odpoledne odplouváme směr Azory. Sbohem Brazílie. Jarda Ročák říká Na shledanou.

V hejnu kulohlavců.
V hejnu kulohlavců.
Delfín akrobat.
Delfín akrobat.

Přeplavba z Brazílie na Azory má pro mě několik výjimečností. Bude nesporně nejdelším úsekem z celé cesty. Přímá trasa 2 800 mil, reálná 3 400 mil. Po dvou letech se vrátím s lodí na severní polokouli. Poprvé během cesty nás čeká dlouhý úsek plavby v sektoru předních větrů. Lze očekávat dvě pásma tišin. Především ale na tomto úseku Sayonara uzavře smyčku obeplutí Země.

S velkou genuou a hlavatkou.
S velkou genuou a hlavatkou.
Vzhůru k severu.
Vzhůru k severu.

Omlouvám se všem čtenářům těchto stránek za následující řádky mého stručného jachtařského životopisu a vyznání mého vztahu k jachtingu. Když jsem před 40 lety poprvé plul s Milošem Havlíčkem z Libštátu na Greifswaldbodenu, byl jsem ve fázi rozchodu s horolezectvím. Dvanáct let plného zaujetí skalami a horami. Každou volnou chvíli jsem trávil ve Skaláku a minimálně 2 – 3 týdny v roce v Tatrách nebo Alpách. Jak na pískovcových skalách, Tatrách či Alpách vždy jsem volil cesty spíše obtížnější, ale nikdy jsem nepomyslel na extrémní cesty nejodvážnějších. I tehdy jsem měl někde v hlouby zasunut cíl vystoupit na Mount Everest, samozřejmě normální cestou.

Nejinak se utvářel i můj vztah k moři a jachtingu. Během uplynulých 40 let pouze dvakrát jsem nebyl v průběhu roku alespoň týden na moři. Moři a jachtingu jsem věnoval velkou část volného času, i když jsem přednostně budoval rodinné zázemí. Postrádám do dneška odvahu a rozhodnost druhých, pro které jachting a plavby oblastmi silných bouří jsou prioritou a tou největší výzvou.

Postupně jsem postavil tři lodě a udělám-li výčet rodinných plaveb, dostávám se k součtu 8 měsíců a 6 000 mílím. Dětství našich dětí bude navždy spojeno s jachtingem a poznáváním Středomoří či Baltického moře. Schází mně vlastnosti jiných, pro které izolovaný pobyt na moři a dlouhá odloučenost jsou silnými pozitivními zážitky. V cizině i na moři se mi stýská, těším se do přístavů. Nedočkavě očekávám uklidnění každého bouřlivého větru.

Přesto, stejně jako v období horolezectví, kdy byl pro mě Mount Everest vidinou v dáli, jsem věděl, že bez uskutečnění plavby kolem světa nebude můj jachtařský pohár nikdy naplněn. Není malých cest. Důležité je však úsilí, které do nich vkládáme. Pro mnohé i zdánlivě drobná cesta je výsledkem hraničního vynaložení sil. Nikdy jsem nevolil cestu hledání sponzorů, vyhlašování odvážných jachtařských plánů, tištění publikací o záměrech a s výjimkou „Setkání jachtařů v Libštátě“ jsem nepropagoval moje často zajímavé plavby.

Měsíc v úplňku, stříbřitě rozvlněné moře, příď rozráží vodní tříšť, vytvarované plachty, příznivý vítr pohání loď k dalším cílům. Tma, veliké vlny, vzdouvající se a následně propadající příď, vzduch plný slané vody, loď při každém pádu do vln se otřásá a vydává zvuky podobné výbuchům granátů, napětí při sledování neporušenosti takeláže, refování plachet za svitu čelovky, výměna plachet na rozhoupaném čelenu, přecvakávání karabin při pohybu po kymácející se palubě. Tak to jsou dvě strany jedné mince. Jedna patří ke druhé a nelze předpokládat, že by moje zkušenost mohla být jiná. Učinit jakékoli zodpovědné rozhodnutí, znamená být i dobře obeznámen a připraven na možné obtížnosti, které je budou provázet. Každopádně ten, komu vadí šplouchání v nádržích, hluk motoru, páchnoucí výfukové plyny, pády lodi do vln a doprovodný hluk, mokré lůžko, nemožnost běžné hygieny, někdy nechutné jídlo, nevychlazené pivo a má problémy podřídit se rozhodnutím skippera, neměl by volit jachting jako svoji zájmovou činnost.

Podobám se těm, kteří než by trpěli ten hrozný stav zmarnění nedosažením vytčeného cíle, vystavují se do situací, které určitě nepatří k euforii života, i když právě v těchto situacích tato občas probleskne. Každopádně doskočiště s laťkou „plavba jachtou kolem světa“ mohu opustit. Moře, jachting, loď však nadále patří mezi to nejkrásnější, co jsem měl příležitost v životě poznat a věřím, že mně obohatí ještě o mnoho šťastných chvil v mém životě.

Ale k vlastní plavbě.

Nad rovníkem.
Nad rovníkem.
Kýče a nekonečný Atlantik.
Kýče a nekonečný Atlantik.

Přeplout z Brazílie na Azory představuje překonat 45 stupňů zeměpisné šířky, tedy polovinu zemského kvadrantu. Podmínky na tak dlouhém úseku se přirozeně musí měnit. Dlouhodobé povětrnostní mapy udávají: jižně od rovníku JV větry, pásmo tišin kolem rovníku a pasátová oblast SV větrů až k 25 stupni severní šířky.

Odtud až na úroveň Azorských ostrovů /38 st SŠ/ má být pásmo proměnlivých větrů s převažujícím západním směrem, severněji pak západní větry. Vše skutečně odpovídalo statistice, jen v přechodném pásmu mezi pasáty a západními větry jsme se řádně potrápili.

Čtyři dny úplného bezvětří a dva dny v bouřlivém větru 7 Bf jsme prodryfovali.

Velikou výhodou lodí typu Sayonary je, že při plavbě na přední vítr loď spolehlivě udržuje kurz s uvázaným kormidlem. Často několik dnů nebyla zapotřebí žádná úprava a z uplutých 3 400 mil bylo kormidlo „natvrdo“ dobrých 2 500 mil.

Pravidelný denní rytmus vybočil jen při ulovení ryb /dohromady pouhých 15 kg/, drobných opravách /zašívání plachet, prasklé lanko „backsztagu“ a další drobnosti/. Velkou akcí byla oprava převodovky motoru. Již delší dobu šel špatně zařadit chod dopředu, až se vystupňovala situace tak, že vratka při chodu vpřed vypadávala. Po konzultaci s Jirkou Paslerem a Tomem Plzenským se rozhodujeme pro opravu vlastními silami za plavby tak, aby chod dopředu byl spolehlivý, zato zpětný chod bude asi bez funkční. Odpojit vratku od hřídele propeleru, uvolnit vratku od bloku motoru, rozebrat vratku dostupným nářadím, otočit dvojkužel, vše sestavit a uvést do původního stavu. Deset hodin práce a odměnou je, že motor pohání loď dopředu bez problémů. Na brzdění, ale musíme zapomenout.

Nejvýznamnější událostí však bylo protnutí dráhy Sayonary z roku 2010 na 14 stupni SŠ a 40 stupni ZD. Po 859 dnech a 27 405 mílích se uzavřela 9. dubna v 0.4 hod. dráha Sayonary na plavbě kolem světa.

Děkujeme mocným silám tohoto světa za shovívavost k naší troufalosti a připíjíme si s Neptunem s žádostí o náklonnost na zbývajících mílích do mateřského přístavu.

Neměl bych opomenout přiznání, že i nás občas dostihla „ponorka“. Jsme oba postarší mladíci, jeden chytřejší než druhý, zakotvených stereotypů a zvyklostí a není divu, že v průběhu 42 dnů na tak malém prostoru došlo párkrát na, zpětně často nepochopitelné, konflikty. Praví se, že s věkem přibývá moudrosti, náš případ to dokládá. Pokud bych já byl opět postaven do situace výběru parťáka, vhodnějšího bych pohledal. V posledních 600 mílích došlo k uklidnění, bohužel až přílišnému, takže s obavami sledujeme stav nafty v nádržích, poněvadž zmítání lodě v bezvětří je snad horší než dryfování v bouři.

Znovu připomenu jak velkou oporou při takto dlouhé plavbě je možnost kontaktu. SMS zprávy, nebo přímo volání mají ohromný význam pro dobrou atmosféru a přispívají k pohodě. Spolehlivost povětrnostních zpráv /ugriby/ pak umožňuje posádce zodpovědnou přípravu a rozhodování při strategii plavby za měnících se podmínek.

Nevzpomínám si na jediný případ během celé plavby, kdyby nás nečekaně zaskočila bouřlivá situace. V závěrečných mílích před Azorskými ostrovy vítr zesiluje a do přístavu Horta vplouváme v sobotu 4. května přesně po 42 dnech plavby. Služba nás posílá na bóji uprostřed bazénu s příslibem, že zítra najde pro nás místo v marině.

Jedovatá medúza, španělský plachetník.
Jedovatá medúza, španělský plachetník.
Konečně Azory, přístav Horta.
Konečně Azory, přístav Horta.

Opět se pokorně skláníme před mocnými silami tohoto světa a úlitbou Neptunovi si vyprošujeme jeho přízeň.

Jarda pracuje na čelenu.
Jarda pracuje na čelenu.
Marina Horta, v pozadí Pico.
Marina Horta, v pozadí Pico.

Díky Jardovi Ročákovi, díky Jardínovi, díky všem kteří pluli alespoň v myšlenkách s námi.

Jarda Bernt, Horta ostrov Faial, Azory 6. května 2013

3 KOMENTÁŘE

Comments are closed.