15. Janna 2013: Osiřeli jsme a Poslední cesta na Tchaj-wanu

0

Najednou je tady tak pusto. Celý den je takový ten lepkavý opar, mix inverze a mlhy.

Probudili jsme se s tím, že se nám do ničeho moc nechce a zasedli jsme k překládání. Tedy poté, co jsme zasněně vyprovodili pohledem Céluann za horizont. Loudavě jsme se vrátili na loď a znovu se koukli na předpověď počasí na příští týden. Zatím to vypadá, že ke konci tohoto týdne se nám tu prožene monsun a v polovině příštího týdne další. Jako by nás Tchaj-wan nechtěl pustit pryč.

Poobědvali jsme s Jakem, Američanem, který létal jako dopravní pilot, ale právě s tím praštil, opravil si starší Tayanu 48 a míří zpět domů na Aljašku. Zvolil si trasu přes Guam a Maršalovy ostrovy na Hawai a teprve potom na sever. Povídali jsme si asi do půl třetí, kdy se Jake plácnul do kolen s tím, že je čas vyrazit, a za chvíli jsme pohledem vyprovázeli za horizont i jeho. To je na jeden den trochu moc.

Takže máme takovou melancholickou náladu, ale hřeje nás vědomí, že za pár dní už budeme na moři v jejich patách.

20130403-073152

 

20130403-150948

20130403-151009Poslední cesta na Tchaj-wanu

Brzy potom co jsme se nastěhovali do Kaohsiungu, nám náš kamarád A-Cheng, jinak zvaný Štastná myš, vyprávěl o krásách svého rodného ostrůvku Tung-ťi, nejvýchodnějšího cípu tchajwanského souostroví Pcheng-chu.
Na tenhle ostrůvek se nedá dostat jinak než vlastní lodí nebo velmi zdlouhavými a hlavně děsně drahými transfery lodní a letecké dopravy. A-Cheng si ve skutečnosti koupil vlastní 9 metrovou plachetnici hlavně proto, aby se mohl do svého rodiště vracet. Každý rok tam jede alespoň dvakrát. Dokonce s ním jednou jela jeho osmdesátiletá maminka, která se do svého domova vrátila poprvé po dvaceti letech.

Pohled na vesničku z nedalekého kopce.
Pohled na vesničku z nedalekého kopce.

A-Cheng nás kolikrát zval, ale nám do toho pokaždé něco vlezlo. Studium, práce, opravy na lodi, vždy jsme si našli nějakou výmluvu. A přitom jsme se na Tung-ťi hrozně chtěli podívat.

Odpolední výlet na kolech.
Odpolední výlet na kolech.

Tung-ťi znamená Východní štěstí. Je to starý rybářský ostrůvek, který obejdete pěšky dokola za tři hodiny, možná méně. My jsme jeli na kole se spoustou zastávek, takže to máme zkreslený. Skoro nikdo tu už nežije. Všehovšuhy pár rybářů, posádka pobřežní hlídky. Viděli jsme i policejní stanici a zdravotní středisko, ale vše vypadalo pořádně vybydleně. Z většiny těch krásných starých domů vystavěných z čediče a korálů zbyly jen trosky zarostlé bujnou vegetací a plné kozích bobků. Po celém Tung-ťi se horských koz prohánějí desítky.

Doplout na Tung-ťi není tak těžké, pomineme-li silné proudy, kterými je celý ostrov obklíčen.
Minulý týden vyrazil A-Cheng opět na Tung-ťi. A my jsme měli zase v ruce výmluvu proč nemůžeme. Byli jsme zrovna po sérii chorob, zesláblí a stále jsme ještě měli pár úkolů, které jsme chtěli dokončit před vyplutím do Filipín, kam jsme měli odjet už 9. dubna, protože nám končila víza. Ale i do toho nám opět něco vlezlo. Objednali jsme si totiž novou háčkovací genou do slabých větrů. Kvůli svátkům kolem Velikonoc nám ji ale doručili až 5. dubna. To by ještě šlo, ale když jsme jí Janně oblékli, byla jí moc velká. Zamrazilo nás, že jsme to blbě změřili. Vytáhli jsme pásmo a oddechli jsme si. Chyba nemůže být na naší straně. Tak jako tak, ta plachta byla nepoužitelná a hned ten den jsme jí poslali zpět do Hongkongu.

Nezbylo nám tedy zůstat na Tchaj-wanu i přes propadlá víza a připravit se na malou pokutu, kterou nám imigrační udělí. Když už jsme tady ale museli zůstat o trochu déle, rozhodli jsme se, že si taky zajedeme na Tung-ťi. Stejně jsme chtěli vyrazit na testovní plabu, abysme se trochu otrkali. Přeci jenom jsme toho poslední dobou kromě pár kratších výletů moc nenapluli.

Takže v sobotu jsme se zvedli ze zadku a vyrazili na 50 mil vzdálený ostrůvek Tung-ťi.
Předpověď byla docela obstojná, sice málo větru a zataženo, ale počasí mělo být stabilní.
Kaohsiung jsme opustili kolem třetí odpoledne. Původně jsme mysleli, že vyrazíme kolem jedné, ale rozhodli jsme se, že si uděláme lepší výtah na hlavní plachtu, což nás trochu zdrželo. Stálo to ale za to. Na vrchol hlavní plachty jsme přidali kladku, tak jak to bývá u katamaránů. Ne že by nám nestačil jednoduchý výtah, ale takhle se s tím nemusíme tolik rvát a hlavně Janička dokáže plachtu vytáhnout až nahoru jenom rukama a především rychle. Museli jsme kvůli tomu protáhnout nové lano a ještě zaplést prodloužení, protože těch cca 40m, které byly potřeba jsme neměli.

Dopoledne to vypadalo, že nebude vůbec foukat. Nakonec jsme ale vyjeli do dosti svěžího větru a ostrých asi metrových vln. To nás trochu zaskočilo. Připravenou jsme měli novou lehkou genu, která ale musela zůstat v pytli a místo ní jsme vytáhli malý réfovací jib. Vypadalo to, že bude mokro. Janička kormidlovala a já běhal po přídi jako fretka, voda stříkala, jak se Janna bořila do koryt po ostrých vlnách. Takhle jsme si ten začátek moc nepředstavovali. Navíc s novou plachtou nám přibyl na palubě velký pytel, který jsme sice ještě byli schopni nacpat do jedné ze skříní v kokpitu, ale tahat ho stále na příď bude asi dost otrava.

Janička naštěstí ještě před vyplutím vymyslela, že jeden pytel s plachtou může být přivázán těsně před stěžněm. Bezvadný nápad. Vše, co jsem potřeboval, bylo tedy na přídi.
Trochu mi trvalo než jsem se na přídi zase rozkoukal, kam šlapat, kde se držet. Vyměnit plachty mi trvalo déle než jsem čekal, vlastně asi ani nevím, co jsem měl čekat, ale připadalo mi to hrozně dlouho a celý proces tak nějak postrádal na eleganci. Ale to je jenom otázka cviku.

Zprvu se zdálo, že nás docela snáší proud, ale asi za hodinu jsme se po dvou obratech dostali dost daleko od přístavu a mimo kotviště tankerů. Kurz k našemu cíli, ostrůvku Tung-ťi, byl cca 320. Jeli jsme s bídou 300. Stále jsme se bořili do ostrých vln, které nás zastavovaly na místě a vyhazovaly Jannu z kurzu. Pomalu jsme si ale začali uvědomovat, že on ten vítr není zas tak silný, jak to původně vypadalo, a že naše malá kosatka to prostě neutáhne. Asi nás trochu rozhodily ty vlny před přístavem. Rozhodli jsme se vytáhnout genu,  Janna hned nabrala rychlost a snadno si teď poradila s vlnami, které stejně začaly postupně opadat.
Večeři jsme si dali na téměř klidném moři a v krásných 10 uzlech. Janna stále nabírala rychlost a občas jsme překročili onu fantastickou hranici šesti uzlů.

Jako obvykle jsem podlehl únavě jako první a kolem deváté jsem zalezl do kajuty. Janička se cítila fit a já chtěl už konečně vyzkoušet spánek za našimi novými plentami na postelích. Sice už jsem si plentu vytáhl dvakrát, když jsem ležel před dvěma týdny s horečkami, ale to nebylo ono. Teď to bude teprve naostro, na moři a v náklonu. Fungovalo to výborně. Člověk se za plentou zaklíní a jak tělo cítí tu oporu, ten pocit bezpečí, mozek vypne a za chvíli už se ozývá jenom spokojené oddychování.

Za plentou se prostě dobře spí.
Za plentou se prostě dobře spí.

Drželi jsme dvou a půl hodinové hlídky, což bylo tak akorát. Vítr chvílemi zeslábl a rozpustile měnil směr, takže jsme museli čas od času odpojit jinak velmi spolehlivé automatické kormidlo CapHorn.

Maják na ostrůvku Tung-ťi na nás začal mrkat ještě před rozedněním. Na moři je krásně, ale stejně ten pocit, když člověk spatří zemi, zvlášť když jde o ostrov, je prostě nepopsatelný. Vidíte ten kousek pevné půdy, je skoro na dosah, už tam přeci skoro jste, ale pak si uvědomíte, že jste ještě několik hodin od cíle. To motorista nezná. Krajina mu většinou nedovoluje zahlédnout cíl cesty.

Když jsme se vrátili na loď, byl odliv, snést kola na palubu bylo docela zajímavé...
Když jsme se vrátili na loď, byl odliv, snést kola na palubu bylo docela zajímavé…

Na Tung-ťi jsme dorazili před desátou. Vyvázali jsme se u betonové zdi pokryté pneumatikami a za pár minut si nás přišli prohlédnou dva starousedlíci. Řekli jsme, že jsme z Čech, což moc nepomohlo, ale když jsme náš původ zobecnili na Evropu, dostalo se nám uznalého pokyvování.

Vyrazili jsme na menší vycházku, vyfotili všudypřítomné kozy, kličkovali mezi jejich trusem a užívali si ticha a čistého vzduchu. Po obědě jsme z přídě vytáhli kola a vydali se na průzkum. Ostrov je opravdu malinkatý, takže se nedalo mluvit o nějaké velké výpravě. Prostě jsme vždy kousek popojeli, kola odložili, sebe jsme položili do neřestně měkké a zároveň suché trávy a nechali jsme čas plynout. Nic nám nechybělo. Nad námi švitořili skřivani, opodál mečely kozy a kolem hlav nám jako tryskáče prolétávaly vlaštovky lovící hmyz.

Odpoledne jsme se uchýlili zpět na loď, uvařili večeři, trochu poseděli u západu slunce a kolem deváté jsme usnuli, protože jsme chtěli vyrazit brzy ráno.

Západ nad Dongji.
Západ nad Dongji.

Kolem půl šesté jsme se neochotně zvedli z postelí, vykoukli na zamračenou oblohu a začali debatovat o prioritách. Kolem nás bylo rušno, protože rybáři se chystali vyrazit ven. Říkali jsme si, že asi taky vyjedeme a posnídáme na moři, ale najednou začalo krápat a protože si stále ještě užíváme komfortu internetového připojení, mohli jsme hned zkontrolovat, že je to jenom rychlá přeháňka. Nasnídali jsme se tedy v klidu v přístavu a pršet opravdu za pár minut přestalo.

Cesta zpět byla prostě fantastická. Nefoukalo moc, ale vytáhli jsme naší novou lehkou velkou kosatku a po téměř plochém moři jsme si to hnali rychlostí pěti uzlů. Nemohli jsme se toho nabažit, tak jsme celou cestu kormidlovali ručně. Asi tři hodiny od Kaohsiungu bohužel přestalo foukat, tak jsme pustili motor a kolem deváté večer jsme dopluli po neuvěřitelném vodním zrcadle do Kaohsiungu.

Jízda po větru na motýlka.
Jízda po větru na motýlka.

Úterý a středa byly dosti hektické. Během plavby na Tung-ťi jsme si ještě vymysleli pár zlepšováků, ale vše se nám podařilo dokončit a teď tu sedíme, loď narvaná k prasknutí jídlem a vodou a čekáme až nás pohltí únava a po ní až nastane nový den. Den, kdy po osmi letech opustíme Tchaj-wan. Zatím si to moc neuvědomujeme, ale zítra ráno až se ohlédneme za zády budeme mít Tchaj-wanu a před očima horizont, za kterým čekají Filipíny…