14. Janna 2013: Už zase skáčem po palubě

0

Dnešní den byl jako po probuzení z dlouhého, otravného snu. Uplynulý týden jsme strávili po nemocnicích a poleháváním, skučením a chrchlání, dokonce někteří z nás s hlavou v kýblu. Ale vezměme to pěkně popořádku.

Začalo to celkem nevinně a to zcela obyčejnou prohlídkou u zubaře. Jelikož zubaře stejně jako většina lidí nemusím, úspěšně jsem obávanou návštěvu zubařské ordinace téměř dva roky odkládala. Kromě obav z možných kazů byla v poslední době dalším důvodem především podivně rostoucí osmička, která se mi začala klubat v létě v Čechách a o které jsem si i já laicky domyslela, že nejspíš bude muset ven. Nakonec jsem si ale řekla, že lepší to vyřešit tady na Tchaj-wanu, než potom skučet někde na moři.  Nechala jsem si doporučit soukromou zubařskou ordinaci a vyrazila na prohlídku.

Tak trochu nápověda, co bude následovat...
Tak trochu nápověda, co bude následovat…

Ujal se mě mladý zubař s dokonale vyčištěnými bílými zuby a úsměvem jako vystřiženým z reklamy na zubní pastu. Posadil si mě do křesla a začal zkoumat moje zuby. Řekla jsem si o rentgen, a protože jsem byla jako samoplátce, okamžitě vytáhl zpod sedadla velký zalaminovaný arch papíru, což se ukázal být ceník služeb. Vypočítal mi, kolik mě bude rentgen pusy stát a potom mě svěřil do péče sestřičky.

Rentgenový snímek naštěstí žádné kazy neodhalil, ale potvrdil mou obavu co se moudráku týče – byl skřípnutý pod kostí a musel ven, protože jinak by se mi pod ním mohl časem vytvořit zánět. Doktor se nejprve chlubil, že takové vytržení moudráku není žádná sáhodlouhá operace, za hodinku je to hotovo, ale když prostudoval podrobně moje rentgeny a poslal mě pro jistotu ještě na jeden další, najednou otočil a že prý s tím on nechce mít nic společnýho, cosi jakože mi prochází nerv příliš blízko u zubu a ať prý jdu do velké nemocnice. A jestli chceme do dvou týdnů odjet, tak ať tam jdu co nejdřív, protože v nemocnicích se někdy musí čekat.

A tak jsme se hned druhý den vydali do Kaohsiungské nemocnice, která je zároveň fakultní nemocnicí, což mi ovšem ta dobrá duše zubařská předešlého dne, když mi ji doporučovala, jaksi zapomněla sdělit. Jen co jsem vlezla do ordinace, sesypal se na mě roj studentíků, kterým velela usměvavá stydlivá Tchaj-wanka, která byla pověřená úkolem zkontrolovat mi zuby. Šla jsem sice na vytržení moudráků, ale v rámci pedagogických postupů mi byly prozkoumány již druhý den po sobě znovu všechny plomby a dokonce i ohodnocena kvalita skusu (teda to se dohaduju, že to bylo). Už jsem se začala strachovat, že mi bude ta samá studentka i trhat ten údajně tak komplikovaný moudrák, ale naštěstí mě přišoupli na stoličku před vrchního oddělení pana Janga.

Ten prozkoumal znalým okem moje rentgeny a prohlásil, že nejlepší bude vytrhnout rovnou i moudrák vrchní, který koneckonců taky roste křivě – když už tak už, nač dělat drahoty. Potom něco horlivě pět minut zapisoval do papírů, za zády houf studentíků, kteří se vypínali na špičkách, aby zahlédli, jaká moudra mistr zvěčňuje do mé složky. Ještě jsem vysvětlila doktorovi obavy zubaře z předešlého dne, že prý je nerv hodně blízko spodního moudráku a co on si o tom myslí. Doktor Jang prohlásil, že na rentgenu, který mi udělali v nemocnici, bohužel žádné nervy nevidí, ale že to bude dobrý. Vždyť je to jen moudrák, pohoda, to dělaj každý den. Žádný strachy.

Pak už mě odvedli do vedlejší místnosti, kde jsem dostala naštěstí hadr na oči, takže jsem se na tu řezničinu nemusela dívat. Operovala mě jakási mladá lékařka, nejspíš také stále ještě na praxi, ale samotné trhání bylo vlastně bez problémů. Lékařka mi sdělovala krok po kroku, co dělá, varovala mě, když si na mě odkládala těžší nástroj, takže tato fáze proběhla celkem hladce. Když byly oba zuby venku, dostala jsem Panadol na tři dny proti bolesti a návod, jak si ledovat a potom nahřívat čelisti.

Celou noc jsem poloprospala v polosedu s ledovým pytlíkem na tváři a když jsem se druhý den ráno probudila, vypadala jsem, jako když jsem prolítla včelím úlem. Spodní čelist jsem měla pořádně nateklou. Naštěstí náš švýcarský soused Kaspar z katamaránu Céluann je bývalý zubař, a když to nadělení, které se mi přes noc na tváři vytvořilo, uviděl svým znalým okem, naordinoval mi Ponstan proti zánětům z jejich lodní lékárničky. První dva dny to zabíralo, ale třetí den mi najednou začala tvář znovu natékat. Kaspar prohlásil, že takovýhle otok není žádná legrace a ať si to raději nechám v nemocnici vyšetřit. I vyrazili jsme na pohotovost.

Tam mě div nesprdli, co tam dělám, takovýhle otok je přeci normální, paní doktorka mi předepsala silnější antibiotika a poslala mě domů. Jenže otok se do druhého rána ještě zvětšil, a tak jsme se vydali opět do nemocnice, tentokrát přímo na oddělení, kde mi zuby trhali. Paní u okénka, když mě viděla, vytřeštila oči a prohlásila: „Tobě to oteklo!“ Aha, takže ten otok přeci jen zas až tak normální nebyl, hmm… Dala nám znamení, ať se posadíme a za chvíli už jsme šli přednostně do ordinace. Mladá lékařka, která mě operovala, mě prohlédla a potom se začala radit s dalšími kolegy praktikanty, které prášky mi teda vlastně mají předepsat, aby zabíraly. Tvářili se dost nešťastně, skoro ještě bezradněji než já, z čehož jsme s Péťou zrovna přesvědčení nebyli, ale co nám zbývalo. Tak trochu poklesle jsme vyzvedli v lékárně další prášky a odebrali se zpět na loď.

Po fázi ledování následovala fáze nahřívání - zde provádím nahřívání pomocí stále ještě teplého papiňáku
Po fázi ledování následovala fáze nahřívání – zde provádím nahřívání pomocí stále ještě teplého papiňáku

Po rychlé polévce doprovodil Péťa Kaspara s Ute na nákupy do místního velkoobchodu, kde zamýšleli doplnit zásoby před jejich plavbou do Japonska, a když se po necelých dvou hodinách vrátil, našel mě ještě oteklejší a navíc jsem začala mít i trochu teplotu. Zavolali jsme do nemocnice, co si o tom myslí, a ti nás poslali okamžitě na pohotovost a ať prý si s sebou pro jistotu vezmu nějaké věci, kdyby si mě museli v nemocnici nechat. Mladý praktikant zakončil telefonát výmluvným oznámením: „I’m sorry, it’s complicated!“

To už mě ten otok i ukrutně bolel, takže na pohotovosti, kde se tvářili překvapeně, že už jsme tam zase, mi nejprve píchli driják injekci proti bolesti do ramene. Nevím, jestli část jejího účinku spočívala v tom, že bolest z injekce přehlušila bolest původní, ale tak bolestivou injekci jsem ještě nikdy nedostala. Aspoň si to nepamatuju. Úplně se mi z toho zatočila hlava, a tak jsem raději varovala sestřičku, která se chystala, že mi odebere krev na testy, ať chvíli počká, jinak jí tam omdlím. Sestřička si nejspíš myslela, že přeháním, a tak pokračovala dál ve svých úkonech. Další co si pamatuju je něčí křik a pak už jenom jak ležím na posteli a nade mnou se sklání stejně bledý Péťa.

V další fázi jsem vyfasovala další dvě injekce a jeden lék skrze kapačky, takže jsme nakonec v nemocnici na pohotovosti strávili úspěšné čtyři hodiny. Nicméně konečně mi otok částečně opadl a také bolest a horečka pominuly. V devět hodin jsme se vrátili na loď, kde už na nás čekali Kaspar s Ute, kteří měli starost, jak jsme v nemocnici dopadli. Tu noc jsem se konečně pořádně vyspala a hlavně do druhého dne do rána se otok už zpátky nezvětšil. Odpoledne jsme jeli ještě na kontrolu, kde mě ujistili, že už je to konečně na dobré cestě a objednali mě na čtvrtek na vyndání stehů. Jenže tím naše návštěvy v nemocnici pro tento týden ještě zdaleka neskončily.

Druhý den ráno se Péťa po snídani pustil do výroby flopper-stopperu, neboli závaží, které se zavěsí z boku lodi, je-li v kotvišti moc velké vlnobití. Za chvíli se ale vrátil zpět do lodi s tím, že je mu nějak divně a odpoledne už měl třicet osm a půl horečku. Vypravili jsme se tedy k soukromému praktickému lékaři kousek od přístavu, který změřil Péťovi teplotu klasickým způsobem v podpaží – to už jsme také u doktora dlouho neviděli a podle staré školy – byl to už stařík v letech – mu doporučil, ať se pořádně vypotí. Péťa jako poslušný pacient se na lodi, ve které bylo původně dvacet osm stupňů, zabalil do deky a ještě spacáku a jal se potit. Naštěstí jsme nedávno nainstalovali tu novou bilge pumpu, protože z Péti teklo proudem, spacák i postel se daly brzy ždímat.

Druhý den kolem poledne, když jsem se vrátila z nemocnice, kde mi vyndali stehy a prohlásili mě oficiálně za zdravou, měl ale už třicet devět, a tak nám to nedalo, abychom si tu metodu pocení řádně neprogooglili a neprověřili v šikovné přírůčce Where There Is No Doctor. Brzy jsme se dozvěděli, že metoda pocení už zase tak populární není a v případech vysoké horečky obzvlášť se pochopitelně doporučuje především chlazení – přikrýt jen lehkou pokrývkou, nechat ovívat vánkem. Péťa byl tedy vykázán do kokpitu, kde se mu na čerstvém vzduchu okamžitě ulevilo. Já jsem se v rámci oslav znovunabytého zdraví pustila do zuřivého šití pytlíků na všechno možné, co jsme dosud skladovali po potrhaných igelitkách nejrůznějších tvarů a barev. Leč ani moje euforie neměla dlouhého trvání.

Pytlíky a pytlíčky
Pytlíky a pytlíčky

Následující den ráno jsem se probudila s podivným pálením v očích, neklamný znak horečky. Změřila jsem si teplotu a taky že ano! Do poledne už jsem měla taky třicet osm a stejně jako Péťa jsem cítila podivné šimrání na průduškách. Rozhodla jsem, že namísto návštěvy lékaře – ještě jsem zapomněla poznamenat, že protože Péťova teplota opakovaně stoupala přes osmatřicet a trápily ho průdušky, rozhodli jsme se předešlý večer pro rychlou návštěvu pohotovosti, abychom se ujistili, že ten starý doktor nepřehlédl něco, z čeho by se později mohlo vyvinout něco vážnějšího. Koneckonců máme do necelých dvou týdnů vyplout! Naštěstí na pohotovosti potvrdili, že jde asi opravdu jen o nějaký chřipkový virus a dali Péťovi léky na další tři dny. Když jsem se tedy hned druhý den nakazila i já, rozhodla jsem se, že budu jíst prášky společně s ním.

Kokpit se proměnil v lazaret
Kokpit se proměnil v lazaret

Odpoledne jsme leželi v kokpitu, dva marodi, každý na jedné straně, mokrý hadr na palici a nechali se ovívat tou trochou vánku, která přístavem proudila. Najednou nás vytrhla z letargie připlouvající jachta – Američan Jake, povoláním pilot, právě připlul na své staronové jachtě Tayana 48 přes Tchajwanskou úžinu z Hongkongu. Péťa, kterému už trochu otrnulo, si vzal roušku a běžel mu pomoct loď vyvázat. Zároveň ho pozval, aby k nám později – na vlastní nebezpečí – zašel posedět. Když potom přišel, já pacient v počátečním stádiu, jsem se odebrala do nitra lodi a poslouchala jejich rozhovor z kajuty.

Když Jake odešel a já vylezla zpět do kokpitu, už se mi trochu motala hlava, bolelo mě za očima a bylo mi mírně nevolno. Říkala jsem si, jestli nemám tak trochu mořskou nemoc a netrvalo dlouho a musela jsem sáhnout po kýbli. Péťa mě přinutil jít na krátkou procházku na břeh, abychom otestovali, zda opravdu netrpím mořskou nemocí, ale já se sotva držela na nohou. Návštěva břehu nicméně na mou nevolnost moc nezabrala. Abych se aspoň zbavila té bolesti za očima a srazila si teplotu, rozdrtil mi zpátky na lodi Péťa jeden Panadol a já ho zkusila spolknout ve stavu rozpuštěném na lžičce, ale šel okamžitě zpět do kyblíku. To už mi bylo tak zle, že jsem napůl usnula a přečkala noc. Ráno mi ale bylo stejně, a tak mě Péťa odvezl, no hádejte kam – ano opět na pohotovost.

Protože mě bolelo za očima – což je nicméně moje varianta bolení hlavy, která mě snad ještě nikdy nebolela – v nemocnici měli podezření na horečku Dengue, ale nakonec se ukázalo, že to byl nejspíš stejný virus, co chytl Péťa. Nicméně jsem dostala další tři injekce a po čtyřech hodinách na kapačkách jsme odjeli zpět na loď. Tam už nás opět vítali Kaspar s Ute, kteří se vyděšeně ptali, co že se mi to stalo. Ute nás totiž viděla, jak jedeme v šest ráno pryč z lodi…

No a zlatý hřeb našich nemocničních útrap – a to doslova „nemocničních“, protože nebýt toho, že jsem si v nemocnici nechala trhat moudrák, nic z toho by se vůbec nestalo – potom byl včerejší večírek na rozloučenou v klubu, který jsme pořádali společně s Kasparem a Ute. Večírek samotný se více než vydařil, horší bylo, že my s Péťou jsme se museli účastnit v rouškách, abychom toho našeho nemocničního vira ještě někomu dalšímu nepředali – především ne Kasparovi s Ute a Jakeovi, kteří se chystají vyplout na další plavbu – Kaspar s Ute do Japonska a Jake směrem Guam a Maršalovy ostrovy. Roušky jsme si s Péťou dovolili odložit jenom při fotografování, abychom všem nekazili snímky. Zatímco naši přátelé se bavili a dopřávali si nejrůznějších drinků, my s Péťou jsme popíjeli čaj a snažili se moc na své okolí neprskat.

Skupinové foto z večírku na rozloučenou
Skupinové foto z večírku na rozloučenou

Teď už se z toho zahleněného snu konečně pomalu probouzíme a lítáme kolem lodi, abychom dohnali zmeškaný týden, který jsme promarodili. Začalo to dvěma kupami propoceného prádla, drhnutím paluby a celkové devirizace lodi, tj. větrání a slunění matrací, polštářů a vůbec celého vnitřku kajuty. Zítra se pouštíme do serióznější práce, protože datum vyplutí se už nebezpečně blíží!